Případ z diskotéky
Neoprávněný zásah, který směřuje proti lidské důstojnosti osoby, chráněné čl. 10 Listiny základních práv a svobod, je sám o sobě objektivně způsobilý zasáhnout její důstojnost ve značné míře. Vzhledem ke značné intenzitě zásahu, když byl žalobce jednáním žalované společnosti diskriminován, se odvolací soud neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že k vyvážení nemajetkové újmy postačuje morální zadostiučinění.
Již od roku 2001 provádí Poradna nezávislé šetření v zařízeních veřejných služeb, jako jsou restaurace, hospody, bary a diskotéky. Jedním z měst, kde byly tyto tzv. testovací experimenty prováděny, bylo město K. Důvodem byly stížnosti romských klientů, že diskotéky ve městě odmítají vpouštět osoby romské národnosti. Šetření bylo provedeno i v diskotéce ve spolupráci s J.K., dobrovolníkem romského původu. V průběhu šetření se napřed pokusil do diskotéky vstoupit Rom J.K. Třemi zaměstnanci diskotéky byl informován, že do prostor nebude vpuštěn, protože provozovatel vydal zákaz vpouštět Romy. Poté se J.K. vrátil za pracovníky Poradny, kteří se s ním šetření účastnili, vzal si od nich diktafon a opakovaně se pokusil o vstup se stejným výsledkem. Následně se o vstup pokusili tři pracovníci Poradny. Těm bylo na dotaz sděleno, že mohou dovnitř, protože je otevřeno a není obsazeno. Na dotaz, proč nebyl dovnitř vpuštěn J.K. se jim dostalo opět vysvětlení, že majitel vydal zákaz vpouštět dovnitř Romy. Důvodem měla být blíže neurčená rvačka mezi Romy a skinheady, k níž prý v minulosti v diskotéce došlo. Diskotéka je prý „soukromý klub“ a je na vůli provozovatele, koho tam vpustí a koho nikoliv.
Ostatní hosté však byli do diskotéky vpuštěni, když si zaplatili vstupenku; žádný doklad o členství v klubu po nich nikdo nepožadoval, a právě tak se vedlo i třem pracovníkům Poradny. Při pozdější kontrole v obchodním rejstříku vyšlo rovněž najevo, že společnost provozující diskotéku nemá v předmětu činnosti „vedení klubu“, ale pořádání kulturních produkcí, zábav a provozování zařízení sloužících zábavě, tedy poskytování veřejně přístupných služeb, na které se vztahuje zákon na ochranu spotřebitele.
Pracovníci Poradny na místo přivolali Policii ČR. Zaměstnanci diskotéky policistům zopakovali co bylo řečeno již dříve, tedy že jim provozovatel zakázal vpouštět osoby romského původu. Policie sepsala o incidentu záznam. (Věc byla později postoupena orgánu příslušnému k projednání přestupku.)
J.K. podal žalobu na ochranu osobnosti proti obchodní společnosti A., která diskotéku provozuje. V žalobě namítal, že diskriminace samotná způsobuje vždy zásah do osobnostních práv; nadto bylo jednání obsluhy také zásahem do práva na ochranu jeho lidské důstojnosti. Jednáním obsluhy byl ponížen a uražen; byl tak totiž označen za osobu, která není na rozdíl od většiny ostatních hodna poskytnutí služeb a jejíž přítomnost na diskotéce ostatní obtěžuje. Z toho dovozoval, že jeho důstojnost byla tímto neoprávněným zásahem snížena ve značné míře a domáhal se vedle omluvy na žalované společnosti rovněž zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši 75.000,- Kč.
Krajský soud v P. v únoru 2002 žalobě vyhověl pokud se týče povinnosti žalované společnosti J.K. se omluvit; na druhou stranu zamítl požadavek na zaplacení náhrady nemajetkové újmy v penězích a žalované společnosti rovněž uložil nahradit J.K. náklady řízení. Soud 1. stupně odkazoval na listiny předložené žalovanou společností o disciplinárním řízení s jejími zaměstnanci, kterou hodnotil jako jednoznačný postoj této společnosti k jejich jednání; morální zadostiučinění považoval za dostačující; podle jeho názoru se zadostiučinění žalobci dostává také soudním rozhodnutím.
Proti rozhodnutí soudu 1. instance podal J.K. odvolání. Namítal, že soud 1. stupně nesprávně posoudil kritéria pro přiznání nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Dále poukazoval na to, že je zcela nepodstatné, jak se mezi sebou vypořádaly jednotlivé fyzické osoby, jejichž jednání zavazovalo dotčenou právnickou osobu. Zdůraznil, že jednání žalované společnosti naplnilo znaky rasové diskriminace, jejíž podstatou bylo v podstatě označení J.K. za osobu nižší kategorie a vyvolání pocitu ponížení.
Vrchní soud v P. shledal odvolání důvodným, rozsudek 1. stupně v napadeném zamítavém výroku zrušil a věc vrátil soudu 1. instance. Vrchní soud zejména dovodil, že neoprávněný zásah, směřující proti lidské důstojnosti žalobce chráněné čl. 10 Listiny základních práv a svobod je sám o sobě objektivně způsobilý zasáhnout jeho důstojnost ve značné míře. Vzhledem ke značné intenzitě zásahu v daném případě, kdy byl žalobce jednáním žalované společnosti diskriminován, se odvolací soud neztotožnil se závěrem prvostupňového soudu, že k vyvážení nemajetkové újmy postačuje morální zadostiučinění. Krajský soud v P., vázán právním názorem nadřízeného soudu, potom rozsudkem přiznal J.K. náhradu nemajetkové újmy ve výši, kterou žalobce navrhl. Žalovaná společnost se proti tomuto rozhodnutí odvolala a následně Vrchní soud v P. rozhodnutí Krajského soudu potvrdil. Náhradu nemajetkové újmy, kterou je žalovaný povinen zaplatit, snížil na 50 tis. Kč.
Případ obráceného důkazního břemene
Žalobci právem tvrdí, že s nimi bylo odlišně zacházeno (byli diskriminováni pro svůj etnický původ). Tato skutečnost platí v řízení za prokázanou, pokud nevyšel najevo opak. Jestliže svědek tvrdí, že měl po 13. hodině v restauraci jednání se svými obchodními partnery, byl by se tam nepochybně v době incidentu zdržoval. Pokud uvedl, že se v době jeho přítomnosti o incidentu nemluvilo, musel tam být nepochybně jiný den. S jistotou nebyla prokázána ani verze o rezervaci druhého svědka. Nikdo nepotvrdil, že by hosté údajné rezervace přišli. Žalovanému se důkaz opaku nezdařil.
Skupina romských obyvatel N. a okolních obcí, J.Š., M.B., J.G. a L.S. na základě dohody s Poradnou a s jejími pracovníky v únoru 2002 navštívila restauraci Sport v N. Kromě využití služeb chtěli ověřit, zda v restauraci nedochází k diskriminaci Romů. Poté, kdy usedli a byli po nějakou dobu soustavně ignorováni, se dotázali obsluhy a bylo jim řečeno, že obslouženi nebudou. Nakonec, asi po dvaceti minutách, před ně číšník postavil na stůl cedulku s nápisem „Reservé“. J.G. a L.S. se pokusili objednat si nápoje u pultu, ale bylo jim řečeno, že na příkaz majitele nebudou obslouženi. Důvodem je prý očekávaná návštěva fotbalistů. Kromě toho byly zmíněny údajné špatné zkušenosti s Romy. Pracovníci Poradny spolu s pracovnicí referátu sociálních věcí Okresního úřadu v N. se dostavili chvíli po první skupině a obslouženi byli.
Obě skupiny potom společně přivolaly na místo policii a incident ohlásili. (Policie později věc postoupila k šetření přestupku městskému úřadu v N. Později podala skupina romských obyvatel N. proti provozovateli restaurace K.S. také žalobu na ochranu osobnosti. K.S. představil celou věc jako nedorozumění. Restauraci prý měli navštívit fotbalisté, jejich funkcionáři a příznivci. Dále tvrdil, že pokud se při rozhovoru u pultu s některými žalobci zmínil o špatných zkušenostech s Romy, byla to jen verbální reakce na otázku, zda nebudou obslouženi, protože jsou Romové. Oni přišli do restaurace s úmyslem situaci ověřit. Proto byli podle jeho názoru s srozuměni i s eventualitou, že obslouženi nebudou. Nemohli tak být podle jeho názoru následným vývojem zaskočeni, ani nemohla být snížena jejich lidská důstojnost. Ostatně v minulosti kontroly v jeho restauraci nic takového nezjistily.
V době kdy bylo řízení vedeno, již vstoupilo v účinnost nové znění o.s.ř. provedené zákonem č. 151/2002 Sb., kdy bylo ustanovení §133a doplněno s platností pro řízení zahájená přede dnem účinnosti zákona. Podle doplněného druhého odstavce §133a skutečnosti tvrzené o tom, že účastník byl přímo nebo nepřímo diskriminován na základě svého rasového původu, má soud kromě jiného i v otázce poskytování služeb za prokázané, pokud v řízení nevyjde najevo opak.
Soud první instance dospěl k těmto závěrům: svědek S.G. nepotvrdil, že by si toho dne objednával rezervaci pro fotbalisty. Ti mají rezervaci v pondělí, ve středu a v pátek. Den, kdy k incidentu došlo, byl čtvrtek. Také fotbalisté nechodí do restaurace v době oběda, kdy jsou v práci, ale až večer po tréninku. S.G. tvrdil, že měl v tu dobu rezervaci za účelem obchodního jednání se svými partnery. Svědek E.R., který dům vlastní, tvrdí že má nárok na rezervaci podle nájemní smlouvy. Účelem je pracovní porada se zaměstnanci a subdodavateli. Číšník M. M. setrval na svém původním tvrzení, že obsluha měla příkaz zadat tři stoly pro pana S.G. V dodatečné výpovědi setrval na tom, že si myslel, že jde o rezervaci pro fotbalisty. Na druhou stranu ví, že fotbalisté chodí mezi 18:00 a 19:00 hodinou. Druhý číšník V.M. uvedl, že na účtence byli jako objednatelé rezervace uvedeni oba svědci, S.G. i E.R.
Žalovaný K.S. uvedl, že rezervaci měl objednánu jak R.S., tak S.G. Do policejního záznamu sepsaného na místě incidentu tvrdil, že stoly byly rezervovány od 14:00 pro firmu R. podnikatele E.R. Podle úředního záznamu sepsaného později téhož dne na policii žalovaný uvedl, že se dozvěděl před 14 hodinou od E.R., že potřebuje rezervaci pro 20 lidí.
Nikdo ze svědků ani účastníků nepotvrdil, že by se restauraci uvedeného dne zdržoval S.G. Pokud tento tvrdil, že měl po 13. hodině v restauraci jednání se svými obchodními partnery, byl by nepochybně v době incidentu přítomen. Jestliže tvrdil, že se v době jeho přítomnosti o incidentu nemluvilo, musel tam být nepochybně jiný den. Pravděpodobnější tedy se jevila soudu verze, že rezervace byla sjednána E.R. Výpovědi číšníků soud hodnotil jako nepříliš věrohodné; ačkoliv to nepřipouštěli, jejich výpovědi byly jistě ovlivněny skutečností, že jsou zaměstnanci žalovaného K.S. Vzhledem k časovým souvislostem ve výpovědích museli žalobci přijít do restaurace mezi 13:00 a 13:30. Pokud měl být začátek rezervace ve 14:00 hodin, dalo by se předpokládat, že číšníci se žalobců zeptají, zda chtějí pouze pití, nebo budou i obědvat. Není rozhodné, jak se číšníci o rezervaci dozvěděli, jisté je jen to, že rezervace není písemně podchycena. Sama skutečnost odmítnutí obsluhy je diskriminací spotřebitele. Každý by byl dotčen, kdyby přišel do restaurace, sedl si k volnému stolu, byl obsluhou ignorován a navíc po 15-20 minutách mu byl stůl označen rezervací. Pokud by obsluha skutečně nestihla včas stůl označit, měla situaci slušně vysvětlit, omluvit se a snažit se žalobce umístit k jinému stolu.
S jistotou nebyla prokázána ani verze o rezervaci E.R. Nikdo nepotvrdil, že by hosté údajné rezervace přišli. Z toho soud uzavřel, že i když byla jako důvod neobsloužení uvedena rezervace, nebyla s jistotou vylučující pochybnosti prokázána. Žalobci právem tvrdí, že s nimi bylo odlišně zacházeno (byli diskriminováni pro svůj etnický původ). Tato skutečnost platí v řízení za prokázanou, pokud nevyšel najevo opak. Žalovanému se důkaz opaku nezdařil.
Soud tedy uložil žalovanému zaslat všem žalobcům omluvu a každému z nich zaplatit částku 20 tis. Kč jako náhradu nemajetkové újmy. Rozhodnutí dosud nenabylo právní moci.
