Stanoviska Výboru pro odstranění všech forem rasové diskriminace
Čl.6 Mezinárodní úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace (95/1974 Sb.)
Smluvní státy zajistí prostřednictvím příslušných vnitrostátních soudů a jiných státních orgánů všem osobám podléhajícím jejich jurisdikci účinnou ochranu před všemi činy rasové diskriminace, které v rozporu s touto úmluvou porušují jejich lidská práva a základní svobody, jakož i právo žádat u těchto soudců spravedlivou a přiměřenou náhradu za jakoukoli škodu, kterou v důsledku takové diskriminace utrpěly.
Čl. 14 odst. 1: 1. Smluvní stát může kdykoli prohlásit, že uznává příslušnost Výboru pro přijímání a projednávání sdělení jednotlivých osob nebo skupin osob podléhajících jurisdikci tohoto státu, které si stěžují, že se staly obětí porušení kteréhokoli z práv, stanovených v této úmluvě, tímto smluvním státem. Výbor
nepřijme sdělení týkající se smluvního státu, který neučinil takové prohlášení. (Sdělení ministerstva zahraničních věcí o opravě RS 01/2002)
Sdělení ministerstva zahraničních věcí o uznání příslušnosti Výboru pro odstranění rasové diskriminace projednávat stížnosti (tzv. sdělení) jednotlivců (24/2002 Sb.m.s.)
Ministerstvo zahraničních věcí sděluje, že Parlament České republiky vyslovil souhlas podle článku 39 odst. 4 Ústavy České republiky s prohlášením, že podle článku 14 odst. 1 Mezinárodní úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace, přijaté v New
Yorku rezolucí Valného shromáždění Organizace spojených národů ze dne 21. prosince 1965 a otevřené k podpisu dne 7. března 1966,*)
uznává příslušnost Výboru pro odstranění rasové diskriminace přijímat a projednávat sdělení jednotlivých osob nebo skupin osob podléhajících její jurisdikci, které si stěžují, že se staly obětí
porušení kteréhokoli z práv stanovených v této úmluvě. (Ratifikační listiny byly uloženy 11.10.2000,
Přiznání náhrady nemajetkové újmy (B.J. proti Dánsku; Sdělení č. 17/1999)
Stěžovatel B., dánský občan iránského původu, tvrdil, že společně se svým bratrem nebyl vyhazovačem (M) vpuštěn do diskotéky, protože byli považováni za "cizince". Policie, které tento incident nahlásil jako případ rasové diskriminace, se jím odmítla zabývat s tím, že kritéria vstupu do diskotéky jsou soukromou záležitostí jejích vlastníků. Následná stížnost na postup policejního orgánu byla rovněž zamítnuta. B. si následně stěžoval na státním zastupitelství, které zahájilo šetření; vyšetřovatel následně případ předal okresnímu soudu, který odsoudil M. k peněžnímu trestu za rasovou diskriminaci. Soud rovněž rozhodl, že porušení zákona, jehož byl B. obětí, nebylo tak hrubého ani ponižujícího charakteru, aby ospravedlňovalo přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích. Druhoinstanční soud toto rozhodnutí potvrdil s tím, že M. slušným způsobem sdělil B. a jeho bratrovi, že nebudou do diskotéky v puštěni, protože uvnitř je právě více než deset cizinců. Z toho soud dovodil, že újma na důstojnosti nebyla tak závažného charakteru, aby opravňovala k přiznání náhrady nemajetkové újmy. Vzhledem k tomu, že M. byl již postižen peněžitým trestem, soud uzavřel, že potřebné prošetření a odsouzení jeho činu nastalo a že B. se dostalo potřebného zadostiučinění. Jeho žádost o povolení odvolání k Nejvyššímu soudu byla zamítnuta, takže nebylo možno využít dalších opravných prostředků.
B. ve své stížnosti poukazoval na symbolickou výši peněžitého trestu, k němuž byl M. odsouzen, a na pochybení soudů, které neaplikovaly právo umožňující přiznání náhrady nemajetkové újmy kterou utrpěl v důsledku urážky na diskotéce, jež mu odepřela vstup z rasových důvodů.
Výbor rozhodl, že (1) Dánsko uznalo přípustnost stížnosti; že (2) odsouzení a potrestání pachatele trestného činu a příkaz zaplatit oběti náhradu nemajetkové újmy v penězích jsou právní sankce které se vyznačují různými funkcemi a účelem; že (3) ačkoliv není právní nárok na náhradu nemajetkové újmy v návaznosti na trestní postih pachatele, požadavky vznesené obětí na kompenzaci je třeba posoudit ve všech případech, včetně těch, v nichž nedošlo k zdravotní újmě, ale kde oběť utrpěla ponížení, újmu na své pověsti nebo jiný zásah do své důstojnosti; že (4) odmítnutí vstupu do míst, jež jsou určena k užívání veřejnosti bylo ponižující, a toto ponížení si mohlo vyžadovat náhradu nemajetkové újmy, kterou není vždy možné přiměřeně a spravedlivě uspokojit pouze tím, že bude rozhodnuto o trestněprávní sankci vůči pachateli; že (5) Dánsko by mělo přijmout opatření nutná k tomu, aby požadavky obětí rasové diskriminace, které se domáhají spravedlivého a přiměřeného zadostiučinění podle čl. 6, byly projednány s přihlédnutím k situacím, kdy důsledkem diskriminace není újma na zdraví, ale ponížení nebo podobné utrpení.
Přístup k účinné ochraně před diskriminací prostřednictvím soudů a jiných státních orgánů (Ahmad proti Dánsku; Sdělení č. 16/1999)
A.,dánský občan pakistánského původu spolu se svým bratrem a několika dalšími osobami čekal na chodbě školy na přítele, který právě konal zkoušku. Ačkoliv bylo obvyklé, že se rodinní příslušníci a přátelé shromažďovali před místnostmi v nichž se konaly zkoušky, jeden z učitelů (K.) je požádal, aby odešli, a když A. a jeho přátele odmítli, zavolal ředitele (O.), který přivolal policii. A. tvrdil, že jak O., tak K. mluvili o něm a jeho bratrovi jako o "tlupě opic" a že K. jim tvrdil, že jejich stížnost nelze být projednána, protože se neumějí správně vyjadřovat. Svědky celého incidentu byla skupina rodičů, kteří také čekali na chodbě. Policie přijela a poté, kdy příslušníci policie mluvili s A. a jeho přáteli, slíbili jim, že promluví s O. Později toho dne obdržel A. dopis od O. se sdělením, že O. si nepřeje jeho přítomnost na oficiální školní oslavě, na níž měl A. obdržet svůj diplom. O. následně řekl otci A., poté co napřed odmítal se s ním setkat, že celá věc byla vyřešena a požádal ho, aby ze školy odešel. A. se později dozvěděl, že O. vydal příkazy školní ostraze, aby ho nepouštěla dovnitř.
Advokát A. napsal dopis O., v němž ho informoval že výrazy, jichž vůči A. použil, byly porušením trestního zákona, zakazujícího veřejně, nebo úmyslně před větší skupinou osob, urážet nebo vystavovat ponižování na základě rasy, barvy pleti, národnostního nebo etnického původu, a žádal o vysvětlení a omluvu. O. odpověděl, že A. a jeho bratr se chovali hlučně, ačkoliv nepopřel užití zmíněných rasistických výrazů.
Celá věc byla oznámena polici, která přerušila vyšetřovaní poté, kdy vyslechla jen K. a O. Policie dovozovala, že na použité výrazy se trestní zákon nevztahuje "opice" jsou obyčejným slangovým výrazem pro skupinu lidí, kteří se chovají nevhodně, bez ohledu na jejich rasu, náboženství, etnickou příslušnost atd. - a konstatoval, že věc je třeba nahlížet v kontextu napjaté situace. Státní zástupce potvrdil rozhodnutí o přerušení vyšetřování a jeho pokračování odmítl.
A. si stěžoval, že věc nebyla řádně vyšetřena a že se mu nedostalo omluvy ani dostatečného zadostiučinění. Tvrdil, že právní ochrana proti diskriminaci nebyla účinná vzhledem k tomu, že jeho stížnosti byly zamítnuty. Poukazoval také na to, že dánské soudy dospěly k závěru, že případ rasové diskriminace sám o sobě nezakládá zásah do lidské důstojnosti a dobré pověsti podle občanského práva a že rasová diskriminace, pokud se jí někdo dopustil slušně, nezakládá nárok na náhradu nemajetkové újmy. Dánsko poukázalo na to, že vzhledem k tomu, že dotyčné výroky nebyly zaměřeny proti stěžovatelově rase nebo národnostnímu původu, nebylo možno je stíhat a zároveň že A. neprokázal, že se stal obětí rasově motivovaných výroků.
Výbor rozhodl, že (1) vzhledem k tomu, že Dánsko připustilo, že A. byl veřejně uražen, alespoň ze strany O., když K nepopřel, že by nazval A. a jeho přátele "tlupou opic" ve školní chodbě za přítomnosti několika svědků a O. nepopřel, že by řekl něco podobného; že (2) státní zástupce nezjistil, zda A. byl uražen kvůli svému národnostnímu nebo etnickému původu, ačkoliv pokud by Policie nebyla šetření přerušila, bylo by možno zjistit, zda se tak stalo nebo nestalo z rasových důvodů; že (3) dotyčné otázky jsou pokryty ustanoveními trestního zákona, když došlo k případům odsouzení osob pro podobně urážlivé nebo ponižující výroky; že (4) vzhledem k opominutí policie pokračovat ve vyšetřování a vzhledem ke konečnému rozhodnutí ve věci učiněnému státním zástupcem, A. byla odepřena možnost prokázat, zda jeho práva podle Úmluvy byla porušena, takže mu byla odepřena účinná ochrana proti rasové diskriminaci a prostředky k ní určené; že (5) sdělení je přípustné a předložené skutečnosti zakládají porušení čl. 6 Úmluvy; a že (6) Dánsko má povinnost zajistit, aby policie a státní zastupitelství řádně vyšetřovaly obvinění a stížnosti na rasovou diskriminaci.
3. Vyčerpání opravných prostředků; účinnost opravných prostředků (D. proti Švédsku; Sdělení č. 9/1997)
Čl. 14 (7)a) Výbor zkoumá stížnost se zřetelem ke všem informacím, které mu byly předloženy smluvním státem a stěžovatelem.
Výbor se nebude zabývat sdělením stěžovatele, dokud nezjistí, že stěžovatel vyčerpal všechny dosažitelné vnitrostátní opravné prostředky. Tato zásada však neplatí v případě, že se opravné řízení neodůvodněně protahuje.
D., švédská občanka československého původu, byla jednou ze 147 zájemců o místo výzkumníka/koordinátora projektu národní rady pro zdraví a zabezpečení. Rada vybrala ze zájemců S., a D. se odvolala k vládě, přičemž namítala, že má vyšší kvalifikaci než S. a že nebyla přijata kvůli svému cizímu původu. Vláda zrušila rozhodnutí Rady, protože S. neměla v době svého přijetí požadované akademické vzdělání a proto nesplňovala předpoklady které byly podle nabídky k výkonu zaměstnání požadovány. Věc vrátila zpět Radě která nabídku inzerovala znovu s jiným názvem a s určitými změnami ohledně požadované kvalifikace. Rada dostala 83 nabídek a pozvala čtyři zájemce (včetně D.) k přijímacímu pohovoru, ale znovu přijala S. D. podala další odvolání k vládě a tvrdila, že má lepší kvalifikaci, pracovní zkušenosti a akademické vzdělání odpovídající lépe požadovaným předpokladům. Rada předložila vládě podrobné vysvětlení, ospravedlňující změnu kritérií potřebných k výkonu zaměstnání a dovozovala, že S. považují za osobu s lepšími předpoklady pro přijetí. Vláda zamítla odvolání D., právě tak jako další odvolání podané proti tomuto rozhodnutí, s tím že předchozí rozhodnutí ve věci bylo konečné.
D. podala stížnost na diskriminaci vzhledem ke svému národnostnímu původu a svému imigračnímu statusu. Švédsko tvrdilo, že D. nevyužila všech opravných prostředků, protože se mohla (a) domáhat zásahu ombudsmana pro záležitosti etnické diskriminace, který mohl případ předložit pracovnímu soudu, (b) zpochybnit rozhodnutí o svém nepřijetí před okresním soudem, (c) prostřednictvím odborů podal žalobu k pracovnímu soudu. D. tvrdila, že (a) odvolání k ombudsmanovi by bylo marné, protože ombudsman nikdy nepředložil pracovnímu soudu žádný případ ve věci individuálního stěžovatele, (b) neexistuje skutečná možnost ochrany okresním soudem, protože předchozí případy, právě tak jako žádosti o právní pomoc byly zamítnuty, (c) upustila od úmyslu podat žalobu k pracovnímu soudu, když už k tomu podnikla určité přípravy, protože ji její odborová organizace nepodpořila a neshledala její případ důvodným. Zároveň tvrdila, že odvolání by jí způsobilo finanční výdaje, které si jako nezaměstnaná nemůže dovolit a že další vnitrostátní případy odvolání by nebyly úspěšné, protože sama legislativa je nedostatečná.
Výbor rozhodl, že (1) bez ohledu na výhrady D. k účinnosti vnitrostátních právních předpisů o zabránění rasové diskriminaci na trhu práce bylo její povinností využít dostupné prostředky nápravy, včetně napadení rozhodnutí u okresního soudu; že (2) samotné pochybnosti o účinnosti takových prostředků, nebo obava že jejich využití může znamenat finanční výdaje, nezbavují stěžovatele povinnosti je využít; že (3) D. nesplňuje podmínky čl. 14(7)a a její stížnost je proto nepřípustná.
4. Účinnost - stížnost na diskriminační zacházení je třeba šetřit v celém rozsahu (Habassi proti Dánsku - Sdělení 10/1997, 6.4.1999)
Čl. 2.: Smluvní státy odsuzují rasovou diskriminaci a zavazují se, že budou provádět bez prodlení a všemi vhodnými způsoby politiku směřující k odstranění rasové diskriminace ve všech jejích formách a k rozvoji porozumění mezi všemi rasami. K tomuto cíli:
…(d) každý smluvní stát zakáže a odstraní všemi vhodnými prostředky, včetně zákonodárných opatření, rasovou diskriminaci prováděnou
kteroukoli osobou, skupinou nebo organizací
H. občan Tunisu s trvalým pobytem v Dánsku, manžel dánské státní občanky, žádal banku o půjčku na pořízení bezpečnostního poplašného zařízení k automobilu. Žádost vyplnil a podepsal, ačkoliv požadovala, aby žadatel prohlásil, že je dánským státním občanem. H. bylo následně řečeno, že půjčku lze poskytnout jen v případě, že předloží doklad o dánském občanství nebo pokud bude jako žadatelka uvedena jeho manželka. Rovněž mu bylo sděleno, že je obecnou zvyklostí banky neschvalovat půjčky osobám, které nejsou dánskými občany. H. se spojil s nevládní organizací, která požádala banku o sdělení svých obchodních zvyklostí v oblasti půjček a banka sdělila, že požadavek státního občanství má být chápán pouze jako požadavek trvalého pobytu. Nevládní organizace následně požádala banku o poskytnutí informace o tom, kolika osobám byla půjčka schválena, ačkoliv se nejednalo o dánské občany. Banka sdělila, že takové statistiky nevede.
Nevládní organizace učinila v zastoupení H. o incidentu oznámení policii, přičemž tvrdila, že se jedná o porušení zákazu rozdílného zacházení na základě rasy a přiložila kopie korespondence vedené s bankou. Policie šetření přerušila s tvrzením, že chybí důkazy o tom, že došlo k protiprávnímu jednání a konstatovala, že požadavek státního občanství je relevantní vzhledem k nutnosti zajistit návratnost půjčky. Rovněž konstatovala, že banka poskytla ujištění, že podmínka bude z formuláře vypuštěna, až budou tištěny nové. Nevládní organizace následně podala stížnost státnímu zástupci, který však odmítl rozhodnutí policie změnit.
H. tvrdil, že rozhodnutí státního zástupce bylo konečné a vzhledem k tomu, že podání obžaloby je zcela na uvážení policie, nemá možnost nechat případ projednat soudně.
H. podal stížnost na opomenutí policie vyšetřit jeho stížnost v celém rozsahu a zjistit, zda obchodní zvyklosti při poskytování půjček založily nepřímou diskriminaci na základě národnostního původu nebo rasy. Dánsko namítalo, že H. mohl podat na banku občanskoprávní žalobu a požadovat náhradu nemajetkové újmy vyplývající z občanskoprávní deliktní odpovědnosti, nebo mohl podat stížnost ombudsmanovi. Výbor, který vzal v úvahu že (a) občanskoprávní žalobou nelze dosáhnout stejných výsledků jako odsouzením, (b) taková žaloba by pravděpodobně neměla vyhlídky na úspěch, když bylo rozhodnuto o tom, že trestní stíhání zahájeno nebude, (c) stížnost k ombudsmanovi by stejně ponechávala zahájení trestního stíhání v rámci uvážení státního zástupce, a z těchto důvodů shledala stížnost přijatelnou.
Výbor rozhodl, že (1) vzhledem k tomu, že k integraci do společnosti jsou často třeba dostatečné finanční prostředky, je přístup na trh s půjčkami důležitou otázkou; že (2) jediným důvodem neschválení půjčky bylo, že H. není dánským občanem, ačkoliv občanství není tím nejdůležitějším předpokladem, pokud se týče úmyslu osoby nebo její schopnosti splácet půjčku, zatímco trvalé bydliště, místo zaměstnání, majetek a rodinné vztahy mohou být v tomto ohledu mnohem důležitější; že (3)vzhledem k čl. 2(d) bylo potřebné zahájit řádné vyšetřování ohledně skutečných důvodů motivujících bankovní zvyklosti ohledně poskytování půjček vůči cizincům s trvalým pobytem v Dánsku, aby bylo možno zjistit, zda se jedná o diskriminační podmínku; že (4) kroky, které podnikla policie a státní zástupce, byly nedostatečné ke zjištění, zda se jednalo o rasovou diskriminaci; (5) H. byly proto odepřeny účinné prostředky ochrany před diskriminací ve smyslu čl. 6 Úmluvy ve spojení s čl. 2(d); a že (6) Dánsko má povinnost učinit opatření k potírání rasové diskriminace na trhu s půjčkami a poskytnout H. zadostiučinění nebo náhradu úměrnou utrpěné újmě.
