Pl. ÚS 9/95 (Pro úplné znění klikněte zde.)
K otázce zápočtu dob služby vojáků z povolání pro účely
výsluhového příspěvku ve smyslu zákona č. 34/1995 Sb., kterým se
doplňuje zákon č. 76/1959 Sb., o některých služebních poměrech
vojáků, ve znění pozdějších předpisů.
Pl. ÚS 9/99 (Pro úplné znění klikněte zde.)
Čl. 11 odst. 2 Listiny je speciálním ustanovením
k ústavnímu principu rovnosti všech subjektů ohledně nabývání
a ochrany vlastnického práva (příkladem jeho promítnutí do
právního řádu je ustanovení § 17 zákona č. 219/1995 Sb.,
devizového zákona), přičemž je to právě čl. 11 odst. 2 Listiny,
jenž vytváří pro zákonodárce ústavní prostor omezení okruhu
oprávněných osob v restitučním zákonodárství.
Pl. ÚS 18/01 (Pro úplné znění klikněte zde.)
Občanské právo, jehož součástí je i zákon č. 82/1998 Sb.,
definuje škodu jako majetkovou újmu, kterou lze objektivně
vyjádřit obecným ekvivalentem, tj. penězi. Za skutečnou škodu se
považuje majetková újma vyjádřitelná penězi, která spočívá ve
zmenšení, ve snížení či v jiném znehodnocení již existujícího
majetku poškozeného, jakož i ve vynaložení nákladů na odstranění
tohoto znehodnocení.
Pl. ÚS 45/2000 (Pro úplné znění klikněte zde.)
1) Základní právo každého podnikat a provozovat jinou hospodářskou
činnost zaručené čl. 26 Listiny základních práv a svobod nepůsobí
sice bezprostředně, a lze se ho dovolávat jen v mezích zákonů, na
druhé straně však pro jakékoliv limity takového podnikání či
činnosti existuje výhrada zákona.
2) Nemůže-li zákonodárce oblast úpravy vztahů učených pro úpravu
zákonem delegovat na moc výkonnou, a tím vlastně rezignovat na
svoji zákonodárnou povinnost (nález ÚS - vyhlášený pod č.
206/1996 Sb.), tím spíše si výkonná moc nemůže právo na takovou
úpravu přisvojit sama, s odvoláním se na zákon, který má evidentně
jiný účel a smysl.
Pl. ÚS 5/95 (Pro úplné znění klikněte zde.)
Článek 12 odst. 2 Ústavy reaguje zejména na instituci
odnětí státního občanství z doby před listopadem 1989 a snaží se
ústavně právní úpravou takovému zásahu do práv občana zabránit.
Účelem ústavního příkazu zakotveného v článku 12 odst. 2 Ústavy
tedy bylo a je vyloučení možnosti, aby zákonodárce vytvořil
takovou právní úpravu, která by zbavení státního občanství
koncipovala jako sankci za eventuální protiprávní jednání občana.
tato koncepce je plně v souladu s myšlenkou článku 15 odst. 2
Všeobecné deklarace lidských práv, který stanoví, že nikdo nesmí
být svévolně zbaven své státní příslušnosti. V souzené věci však
napadený § 17 zákona č. 40/1993 Sb. sleduje jiný cíl, jestliže
předpokládá, že občan vyvinul vlastní iniciativu cizí státní
občanství získat. Z tohoto hlediska nejde u občana o zbavení
státního občanství, nýbrž o ztrátu státního občanství získáním
občanství jiného státu. Z toho je patrno, že smysl článku 12 odst.
2 Ústavy je zcela jiný než dovozuje stěžovatel. Pokud by byla jeho
interpretace článku 12 odst. 2 Ústavy - v porovnání s § 17
citovaného zákona - správná, znamenalo by to ve svých důsledcích,
že Ústava zakazuje zákonodárci, aby vyloučil existenci dvojího či
vícenásobného státního občanství. Takový zákaz by ovšem byl zcela
absurdní, neboť by omezoval právo suverénního státu čelit
bipolitismu a byl by v rozporu s platnými i s připravovanými
mezinárodními smlouvami v současné demokratické Evropě.
Pl. ÚS 36/93 (Pro úplné znění klikněte zde.)
Práce vysokoškolského učitele vykazuje specifické znaky,
které pramení z významu a účelu jeho činnosti spočívající zejména
ve výchově mladé vysokoškolsky vzdělané generace. Proto jsou
učitelé odpovědni za to, aby zprostředkovávali zadání vysoce
odborných poznatků při splnění podmínky světonázorové
objektivnosti. Tyto požadavky vyjadřuje demokratický stát v článku
33 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož každý má
právo na vzdělání. Z tohoto hlediska hodnotí Ústavní soud i účel a
smysl článku II zákona č. 216/1993 Sb. Jde zejména o to, aby byla
v oblasti vysokých škol odstraněna rezidua minulosti při
obsazování pracovních míst učitelů a vědeckých pracovníků
vysokých škol a tak zajištěna skutečná objektivita vyučování.
Pl. ÚS 33/96 (Pro úplné znění klikněte zde)
Podle čl. 11 odst. 2 Listiny "zákon může také stanovit, že
určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických
osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice" (přičemž
dle čl. 42 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 2 ústavního zákona č.
4/1993 Sb. se jedná o státní občanství České republiky a území
České republiky). Čl. 11 odst. 2 Listiny je tudíž speciálním
ustanovením k ústavnímu principu rovnosti všech subjektů ohledně
nabývání a ochrany vlastnického práva (příkladem jeho promítnutí
do právního řádu je ustanovení § 17 zákona č. 219/1995 Sb.,
devizového zákona). Je to právě čl. 11 odst. 2 Listiny, jenž
vytváří pro zákonodárce ústavní prostor omezení okruhu oprávněných
osob v restitučním zákonodárství.
.
