08.02.2006 Česká Republika vyhrála spor o porušování romských práv
Rozhodnutí romských rodičů ve středu večer potvrdil Kumar Vishwanathan, který s nimi dlouhodobě pracuje. ČR žalovali proto, že prý jejich dětem upírá právo na vzdělání.
"Rodiče se chtějí odvolat. Proto jsme na příští středu svolali setkání s právními zástupci, s nimiž chceme další kroky konzultovat," sdělil Vishwanathan s tím, že z 18 rodičů se jim tři prozatím ještě nepodařilo zkontaktovat, ostatní jsou pro další pokračování sporu.
Evropský soud pro lidská práva zamítl jejich stížnost na Českou republiku ohledně diskriminace a upírání práva na vzdělání. Kauza se týká osmnácti mladých Romů z Ostravska, kteří byli v letech 1996 až 1999 umístěni do zvláštních škol. S diskriminací při vzdělání se údajně setkala Berta Červeňáková z Ostravy, jedna z účastnic sporu. Její dcera byla umístěna do zvláštní školy poté, co v první třídě propadla. "Na doporučení základní školy jsem podepsala souhlas s převodem na zvláštní školu, ale vůbec jsem nevěděla, co jsem podepsala. Až později jsem se dozvěděla, že dcera nebude mít možnost na stejné vzdělání, jako kdyby šla ze základní školy," řekla Červeňáková, která pak žádala o přeřazení dcery zpět do školy základní. Dnes už má sedmnáct let a chodí do osmé třídy základní školy. "Známky sice nemá dobré, ale je tam vyhlídka, že nastoupí na střední školu," tvrdí Červeňáková.
Ministerstvo školství diskriminaci odmítá
Jakoukoli diskriminaci ale odmítá mluvčí ministerstva školství Michaela Lagronová. "Odmítáme, že by stěžovatelům bylo upřeno právo na vzdělávání. Nedošlo k žádné diskriminaci kvůli etnické příslušnosti. Podle tehdy platných norem, mohlo být dítě zařazeno do zvláštní školy až po vyšetření a doporučení pedagogicko-psychologické poradny a po písemném souhlasu rodičů," řekla mluvčí a dodala, že péče o děti ve zvláštních školách je navíc dražší než ve školách
základních.
Lagronová doplnila, že umísťování do zvláštních škol již vyřešil nový školský zákon v lednu 2005, který do školství přinesl integrační přístup. Do klasických základních škol tak docházejí všechny děti. "Výjimkou jsou jen ty s velmi těžkým handicapem, jako je například mentální postižení. Pro tyto děti jsou určeny speciální školy," uzavřela Lagronová.
© Karel Balcar, Právo
17.5.2005, Štrasburk - Rozhodnutí o přijatelnosti stížnosti "D.H. a ostatních proti České republice". Pět let po podání stížnosti nařídil Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku ústní jednání v případu "D.H. a ostatní proti České republice" - v klíčovém případu týkajícím se rasové segregace v Českých školách. Jde o první významnou stířžnost proti diskriminačnímu vzdělávání romských dětí projednávanou Soudem. Rozhodnutí posunuje projednávání případu do klíčového stadia: stadia rozhodnutí ve věci o tom, zda zařazování romských dětí v disproporčním poměru do podřadných, oddělených škol představuje rasovou diskriminaci a porušení Evropské úmluvy o lidských právech. Případ se týká osmnácti dětí, zastoupených Evropským centrem pro práva Romů (ERRC) a českým advokátem. Žadatelé namítají, že jejich zařazení do "zvláštních škol" pro mentálně postižené odporuje lidským právům a je výsledkem rasistického uvažování. Testy, užívané k hodnocení mentální úrovně dětí byly kulturně předpojaté a řízení předcházející zařazení umožňovaly uplatnění rasistických předsudků u orgánů rozhodujících ve vzdělávání. Důkazy před soudem, založené na výzkumu ERRC ve městě Ostrava ukazují, že výběrové postupy ve školách často diskriminují na základě rasy:
-
více než polovina dětí z romské školní populace se vzdělává ve zvláštních školách;
-
Romové tvoří více než polovinu žáků zvláštních škol;
-
každé náhodně vybrané romské dítě je ve více než sedmadvacetkrát vyšším nebezpečí, že bude umístěno do školy pro mentálně retardované, než české dítě v obdobném postavení;
-
i pokud se romským dětem podaří zabránit svému zařazení do systému zvláštního školství, velmi často se vzdělávají v podřadných a zejména ghettoizovaných školách.
Jakmile byly tyto děti určeny pro podřadné vzdělávání, mají jen malou šanci na přístup k vyššímu vzdělávání nebo solidním pracovním příležitostem. Stěžovatelé uplatnili několik argumentů založených na různých ustanoveních Evropské úmluvy. Argumentovali tak, že zařazení do zvláštních škol představuje "ponižující zacházení" a že je tedy porušením článku 3, že vyloučení ze soudního přezkumu je odepřením práva na spravedlivý proces podle čl. 6 a že jim bylo odepřeno právo na vzdělání podle čl. 2 Prvního protokolu, a dále že utrpěli rasovou diskriminaci při požívání svého práva na vzdělání podle čl. 14.
Rozhodnutím případ projednat soud odmítl argumentaci české vlády o tom, že některé děti, které byly přeřazeny do "řádných" škol poté kdy byla stížnost podána, už nadále nejsou "obětmi" jimž přísluší právo žádat soudní přezkum. To "v žádném případě v očích soudu nepostačuje k vyrovnání skutečnosti, že stěžovatelé navštěvovali po podstatnou dobu školu, která nemohla zcela vyhovovat jejich schopnostem." S výhradou konečného rozhodnutí soud jednomyslně vyslovil přípustnost stížnosti ohledně rasové diskriminace v požívání práva na vzdělání (Čl. 14 Úmluvy v souvislosti s čl. 2 Prvního protokolu). V ostatních bodech byla stížnost prohlášena za nepřijatelnou.
Pracovní překlad rozhodnutí Soudu o přijatelnosti do angličtiny (z francouzského originálu) naleznete zde
Belgický lingvistický případ (A-6, 1968)
Čl. 2 Dodatkového protokolu: Nikomu nesmí být odepřeno právo na vzdělání. Při výkonu jakýchkoli funkcí v oblasti výchovy a výuky, které stát vykonává, bude respektovat právo rodičů zajišťovat tuto výchovu a vzdělání ve shodě s jejich vlastním náboženským a filosofickým přesvědčením.
Stěžovatelé, rodiče dětí belgické státní příslušnosti, poukazovali na to, že mluví francouzsky nebo že se ponejvíce vyjadřují ve francouzštině a proto se domáhali, aby jejich děti mohly být vzdělávány v tomto jazyce. Pět ze šesti stížností pocházelo z administrativních obvodů, považovaných za holandsky mluvící, zatímco poslední z nich pocházela ze správního obvodu se zvláštním statutem (Kraainem). I v těchto okresech ovšem velká část obyvatelstva je frankofonní. Stěžovatelé poukazovali na to, že Belgie neposkytuje vzdělání ve francouzštině ve správních obvodech v nichž žijí a v případě Kraainem jsou podmínky k takovému vzdělávání nedostatečné; že Belgie odnímá finanční dotace každému školskému zařízení, které by nerespektovalo lingvistické podmínky výuky stanovené školskými předpisy; že Belgie odmítá uznávat vysvědčení vydávaná těmito zařízeními; a že Belgie nedovoluje dětem stěžovatelů navštěvovat francouzské třídy, které v určitých místech existují; a že tak nutí stěžovatele, aby své děti zapsali do místních škol, které neodpovídají jejich představám, nebo aby je posílali do škol v obvodu "Velkého Bruselu", kde je vyučovacím jazykem holandština nebo francouzština v závislosti na mateřském jazyku dítěte nebo obvyklém jazyku dítěte nebo do frankofonního regionu (v oblasti Valonska). Frankofonní rodiny taková "scholastická emigrace" vystavuje neúměrným obtížím.
Podle belgické legislativy existovalo vedle sebe několik specifických vzdělávacích systémů, postavených na tzv. lingvistické kontrole. Podmínky fungování belgického lingvistického systému způsobovaly, že frankofonní děti v monolingválních oblastech s jiným většinovým jazykem nemohly navštěvovat školy s francouzštinou jako vyučovacím jazykem podle volby rodičů, ale buď musely navštěvovat své spádové školy podle bydliště rodičů nebo se podvolit "scholastické emigraci" a dojíždět do jiných oblastí, nebo změnit bydliště tak, aby spadalo do obvodu rodiči zvolené školy. Respektování těchto pravidel bylo vynucováno sankčními ustanoveními, podle nichž byly školám udělovány pokuty a odnímány dotace za nerespektování příslušných předpisů a jimi vydávaná vysvědčení, která nebyla s těmito předpisy v souladu, nebyla uznávána.
Soud rozhodl, že pokud vnitrostátní právo přijímá takový vzdělávací systém, sleduje tím legitimní účel který je dán veřejným zájmem; tím je podpora lingvální jednoty v monolingválních regionech a rozvíjení vědomostí žáků v obvyklém jazyce oblasti. Takový účel sledovaný ve veřejném zájmu sám o sobě nezahrnuje žádný diskriminační prvek. Požadavek proporcionality však vyžaduje, aby rozdílné zacházení bylo objektivně a rozumně ospravedlnitelné. Objektivní a rozumnou ospravedlnitelnost je třeba hodnotit ve vztahu k účelu a účinku opatření, o které se jedná. Kromě legitimního cíle, který musí rozdílné zacházení respektovat, je třeba také aby byl dán rozumný vztah proporcionality mezi použitými prostředky a cílem, jehož má být dosaženo.
Soud dovodil, že tyto podmínky nejsou v daném případě naplněny a pravidla stanovená belgickou lingvistickou legislativou jsou v rozporu s čl. 14 Úmluvy ve vztahu k první větě čl. 2 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Prokázání rozdílného zacházení
Věc Fogarty proti Spojenému království
Stěžovatelka, irská občanka paní Mary Fogarty, byla v únoru 1995 propuštěna ze zaměstnání na Velvyslanectví Spojených států amerických v Londýně. Podala následně žalobu na vládu Spojených států u pracovního soudu ve Velké Británii, s tím že její propuštění bylo důsledkem diskriminace zakázané britskou právní normou (Sex Discrimination Act 1975). Tvrdila, že se stala obětí sexuálního obtěžování ze strany nadřízeného a že byla propuštěna v důsledku zhoršených vztahů, které ze sexuálního obtěžování vyplynulo.Vláda Spojených států amerických se ve sporu nedovolávala imunity, soud žalobě v roce 1996 vyhověl a strany se následně dohodly na odškodnění ve výši 12 000 liber. V době, kdy dosud probíhalo řízení, jiné oddělení téhož velvyslanectví se stěžovatelkou uzavřelo pracovní smlouvu na dobu určitou. Stěžovatelka se následně, už po vynesení rozsudku pracovního soudu, ucházela o dvě další místa na velvyslanectví a v obou případech byla neúspěšná. Proto podala u pracovního soudu další žalobu v září 1996, kdy tvrdila, že odmítnutí velvyslanectví ji znovu zaměstnat je důsledkem toho, že měla úspěch v předchozí věci, a jedná se tedy o pronásledování, které je diskriminací ve smyslu uvedeného britského zákona. V tomto řízení uplatnila vláda Spojených států amerických námitku imunity, s tím, že všechna místa, o něž se stěžovatelka ucházela, patří k administrativnímu a technickému personálu velvyslanectví.
Stěžovatelka se ve své stížnosti k Soudu dovolávala čl. 6 odst. 1 Úmluvy ve spojení s čl. 14 Úmluvy a tvrdila, že s odkazem na imunitu států jí byl odepřen přístup k soudu, přičemž účelem tohoto řízení, které zamýšlela inciovat, bylo dovolat se ochrany před diskriminačním jednáním, takže odepření přístupu k soudu mělo za následek porušení čl. 14 Úmluvy.
Soud v tomto řízení poukázal na existující tendence omezit imunitu států ve sporech o otázkách spojených se zaměstnáním. Nicméně mezinárodní praxe není jednotná v tom, zda imunita platí i nadále a zda (pokud platí) se vztahuje na spory ze smluv týkající se celého personálu nebo jen vedoucích pracovníků zahraničních misí. Nelze proto říci, že by se poskytnutí této imunity odchylovalo od současně uznávaných norem mezinárodního práva. Pokud se potom týče přijímání pracovníků zahraničních misí, podmínky náboru mohou zahrnovat citlivé politické a bezpečnostní aspekty. V mezinárodním právu nejsou patrné tendence ke zmírnění principu imunity států, pokud se týče podmínek náboru zaměstnanců zahraničních misí. Protože pak tato imunita platí pro všechny pře v oblasti zaměstnání, bez ohledu na jejich obsah a nezávisle na pohlaví, národnosti, místě pobytu nebo jiné konkrétní vlastnosti navrhovatele, v níž by se zacházení lišilo. Nelze proto říci, že by se stěžovatelkou bylo zacházeno jinak než s jakoukoliv jinou osobou, která zamýšlí podat proti velvyslanectví žalobu ve vztahu k zaměstnání, tedy nebylo prokázáno, že by omezení, uvalené na její přístup k soudu, bylo diskriminačního charakteru.
Zehnalová a Zehnal proti České republice
ROZHODNUTÍ SENÁTU O PŘIJATELNOSTI STÍŽNOSTI
Čl. 1, 3, 6 odst. 1, 8, 13 a 14 Úmluvy
(závazek smluvních států přiznat každému, kdo podléhá jejich
jurisdikci,
práva a svobody uvedené v Úmluvě; zákaz ponižujícího zacházení;
právo na spravedlivý proces v přiměřené lhůtě;
právo na respektování soukromého života;
právo na účinný vnitrostátní prostředek nápravy;
zákaz diskriminace)
Dne 14. května 2002 přijal Evropský soud pro lidská práva
v Paláci lidských práv ve Štrasburku rozhodnutí o přijatelnosti
stížnosti podané Jitkou Zehnalovou a Otto Zehnalem proti České
republice. 16)
-----------
16)Stížnost č. 38621/97. Originál rozhodnutí byl publikován ve
francouzštině. Má 17 stran.
-----------
Soud rozhodoval v senátu (2. sekce) složeném z následujících
soudců: J.-P. Costa, předseda senátu (Francie), L. Loucaides
(Kypr), C. Birsan (Rumunsko), K. Jungwiert (Česká republika), V.
Butkevyč (Ukrajina), W. Thomassenová (Nizozemí), M. Ugrekhelidze
(Gruzie).
Ke skutkovému stavu
Stěžovatelé, paní Jitka Zehnalová a pan Otto Zehnal, jsou
čeští státní příslušníci narození v letech 1962 a 1958 a žijící
v Přerově.
Okolnosti případu
Stěžovatelka je tělesně postiženou osobou. Ve městě, kde
stěžovatelé žijí, není velké množství veřejných a veřejnosti
přístupných budov vybaveno nezbytnými zařízeními umožňujícími
tělesně postiženým osobám (osobám s omezenou schopností pohybu) do
nich vstupovat.
Stěžovatelka se dne 7. 12. 1994 na základě § 65 správního
řádu obrátila na Městský úřad v Přerově (dále jen "Městský úřad")
s tvrzením, že několik veřejných a veřejnosti přístupných objektů
v Přerově nesplňuje technické podmínky stanovené vyhláškou č.
53/1985 Sb. (ve znění vyhlášky č. 174/1994 Sb.) a zákonem č.
50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (ve znění zákona
č. 43/1994 Sb.). Téhož dne zaslala podobný dopis i Okresnímu úřadu
v Přerově (dále jen "Okresní úřad"). Dne 19. 12. 1994 jí přednosta
tohoto úřadu odpověděl, že bude zahájeno řízení o přezkoumání 219
kolaudačních rozhodnutí, jichž se podání stěžovatelky týkalo. Dne
29. 12. 1994 starosta Přerova stěžovatelku informoval, že
zastupitelstvo města vytvořilo komisi pověřenou kontaktováním
organizací tělesně postižených osob s cílem přijmout nezbytná
opatření ke zlepšení jejich situace.
Jelikož Okresní úřad se zahájením přezkumného řízení ve
smyslu 49 odst. 2 správního řádu otálel, stěžovatelka vyzvala
Ministerstvo hospodářství, aby k přezkoumání přistoupilo z úřední
moci. Dne 5. 6. 1995 byla informována, že "její záležitost bude
vyřízena Okresním úřadem v souladu se zákonem". Ministerstvem
nicméně nebyla stanovena žádná lhůta a Okresní úřad většinu návrhů
zamítl nebo řízení o nich zastavil. I když některé z kritizovaných
překážek od té doby zmizely, podle stěžovatelů se tak nestalo na
nátlak úřadů. Vláda namítá, že Okresní úřad se postupně zabýval
všemi 219 napadenými případy, přičemž nařídil dohled, a že
ministerstvo projednalo mnohé z podnětů stěžovatelky. Podle
tvrzení vlády nebylo možné stav věcí okamžitě napravit s ohledem
na technické podmínky stávajících budov a značné náklady na
rekonstrukci. Vláda nicméně uvádí, že jisté úpravy byly provedeny
tam, kde to bylo možné, například prostřednictvím jednání
s vlastníky budov.
Stěžovatelé se dne 21. 11. 1995 obrátili na Krajský soud
v Ostravě (dále jen "Krajský soud") s žádostí o osvobození od
soudního poplatku podle § 138 občanského soudního řádu
a ustanovení právního zástupce ve smyslu § 30 téhož zákona, a to
k tomu, aby vypracoval žaloby, na jejichž základě by soud mohl
přezkoumat kolaudační rozhodnutí týkající se 174 objektů, o nichž
zjistili, že byly vydány odborem výstavby Městského úřadu před 7.
12. 1994. Podle vlády stěžovatelé chtěli podat žaloby ve veřejném
zájmu, které ve správním soudnictví nejsou přípustné. Stěžovatelé
to odmítají s tím, že poukázali pouze na překážky, které se
nacházejí ve městě, kde žijí, a jimž musí denně čelit.
Krajský soud dne 7. 2. 1996 žaloby stěžovatelů odmítl
s odůvodněním, že by se jednalo o zřejmě bezúspěšné uplatňování
práva ve smyslu § 138 o. s. ř., jelikož nesplňovaly podmínky
stanovené § 249 tohoto zákona, a že stěžovatelé nebyli účastníky
správních řízení, v nichž byla vydána kolaudační rozhodnutí.
Stěžovatelé dne 12. 2. 1996 podali odvolání k Vrchnímu soudu.
Zopakovali svou žádost o osvobození od soudního poplatku
a ustanovení právního zástupce, přičemž se dovolávali zejména čl.
36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož
i čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále
jen "Úmluva"). Kromě toho Vrchní soud vyzvali, aby učinil konec
diskriminaci tělesně postižených osob. Vrchní soud se usnesením ze
dne 29. 4. 1996 prohlásil nepříslušným s odůvodněním, že proti
rozhodnutí Krajského soudu nebylo podle 250j odst. 4 o. s. ř.
možné podat odvolání.
Dne 23. 7. 1996 se stěžovatelé obrátili na Ústavní soud.
Stěžovali si obzvláště na to, že ačkoli vyhláška č. 53/1985 Sb.
stanovovala obecné technické požadavky na veřejné či veřejnosti
přístupné budovy s cílem umožnit vstup do nich a jejich užívání
osobám s omezenou schopností pohybu, mnohé budovy v Přerově těmto
podmínkám neodpovídají, a nejsou proto tělesně postiženým
přístupné. Zmiňovali například poštu, kanceláře policie, celní
úřad, okresní úřad, okresní správu sociálního zabezpečení, kina,
okresní soud, různé advokátní kanceláře, většinu specializovaných
lékařských ordinací a městské koupaliště. Rovněž tvrdili, že
jejich žádosti o přezkoumání kolaudačních rozhodnutí byly
správními orgány přezkoumány nekompetentně a nedostatečně. Vyzvali
Ústavní soud, aby posoudil, zda je s Ústavou slučitelný § 59 odst.
1 stavebního zákona, který je vylučoval ze správního řízení, jakož
i rozhodnutí Krajského soudu a Vrchního soudu, které jim odmítly
přiznat osvobození od soudního poplatku a ustanovit právního
zástupce, což podle nich přivodilo porušení čl. 6 Úmluvy. Podle
vlády bylo účelem této stížnosti pouze ověřit, zda jim rozhodnutí
Vrchního soudu, který rozhodl v jejich neprospěch, zabránilo
v dosažení spravedlnosti soudní cestou.
Dne 7. 1. 1997 stěžovatelé požádali o poskytnutí právní
pomoci a ustanovení advokáta pro zastupování před Ústavním soudem.
Ústavní soud jim dne 31. 1. 1997 sdělil, že podmínky pro
poskytnutí právní pomoci splňují, avšak že by jim mohla být
poskytnuta pouze v případě, že ústavní stížnost nebude odmítnuta
z formálních důvodů nebo jako neopodstatněná podle čl. 43 zákona
o Ústavním soudu.
Usnesením ze dne 10. 3. 1997 Ústavní soud stížnost odmítl.
Konstatoval, že jednak stěžovatelé nejsou oprávněni podat návrh na
zrušení § 59 stavebního zákona, neboť toto ustanovení nebylo
Vrchním soudem uplatněno, a jednak jimi kritizovaná rozhodnutí
neobsahují žádné porušení ústavních zákonů ani jiných právních
předpisů či mezinárodních smluv.
Řízení před Evropským soudem pro lidská práva
Paní Zehnalová a pan Zehnal se dne 17. 2. 1997 obrátili na
Evropskou komisi pro lidská práva (dále jen "Komise"). S odkazem
na čl. 1, 3, 8 a 14 Úmluvy a čl. 12 a 13 Evropské sociální charty
si stěžují, že byli diskriminováni v užívání svých práv z důvodu
tělesného stavu stěžovatelky. Tvrdí, že ve městě, kde žijí, pro ně
není přístupné velké množství veřejných a veřejnosti přístupných
budov, a že státní orgány tuto situaci neřeší. Rovněž uvádějí, že
byly porušeny čl. 1, 6 a 13 Úmluvy, a to tím, že neměli
k dispozici účinný prostředek nápravy před národním orgánem.
V tomto ohledu zdůrazňují, že jim národní soudy po dobu jednoho
a půl roku neustanovily právního zástupce, který by hájil jejich
práva.
Po vstupu v platnost Protokolu č. 11 k Úmluvě (1. 11. 1998)
v souladu s jeho čl. 5 odst. 2 posuzování stížnosti převzal
Evropský soud pro lidská práva (dále "Soud"). Veřejné jednání před
jeho senátem se konalo dne 19. 2. 2002.
1. K tvrzenému porušení čl. 8 Úmluvy
Stěžovatelé si v první řadě stěžují na porušení práva na
respektování soukromého života, které je podle nich důsledkem
nečinnosti českého státu v odstraňování architektonických bariér
bránících tělesně postiženým osobám ve vstupu do veřejných
a veřejnosti přístupných budov. Dovolávají se čl. 8 Úmluvy, jehož
relevantní části mají následující znění:
"1. Každý má právo na respektování svého
soukromého a rodinného života (.).
2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat
kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem
a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu (.)
hospodářského blahobytu země, (.) ochrany zdraví nebo
morálky nebo ochrany práv a svobod jiných."
Stěžovatelka tvrdí, že nemůže žít normálním společenským
životem, který by jí umožňoval důstojně řešit problémy spojené
s jejím každodenním životem a vykonávat její profesi, a to nikoli
z důvodu zasahování státu, nýbrž proto, že stát nesplnil své
pozitivní povinnosti spočívající v přijetí opatření a v kontrole
dodržování vnitostátní legislativy týkající se konstrukce
veřejných budov. Tím, že stát přijal novelizaci stavebního zákona,
tj. zákon č. 43/1994 ze dne 16. února 1994 Sb. a vyhlášku č.
174/1994 Sb. ze dne 15. srpna 1994 (zrušena dne 15. prosince
vyhláškou č. 369/2001 Sb.), přijal závazek zajistit osobám
s omezenou schopností pohybu a orientace (tj. nejen tělesně
postiženým, ale též starším osobám, zrakově postiženým atd.)
přiměřený přístup a užívání veřejných budov. Uložil tak povinnosti
třetím osobám (majitelům staveb) a je povinen dodržování zákona
vymáhat. V důsledku toho podle stěžovatelů na českém státu
spočívají pozitivní povinnosti spadající do pole působnosti čl.
8 Úmluvy.
Vláda uvádí, že stěžovatelé nesprávně interpretovali národní
legislativu a že jejich tvrzení jsou nepodložená a nepravdivá.
Připomíná, že příslušná ustanovení se vztahují pouze na budovy
postavené a zkolaudované po vstupu této legislativy v platnost,
zatímco stížnost zahrnuje i četné budovy, které byly postaveny
a zkolaudovány předtím a které od té doby podstoupily pouze úpravy
užívání osvobozené od kolaudace. Vláda rovněž poznamenává, že
zákon č. 43/1994 Sb. předpokládá přístup osob s omezenou
schopností pohybu do všech veřejných budov s výjimkou těch, kde
tomu brání překážka a kde musí být přijata alternativní řešení
(například přenosné rampy nebo zvonky).
V odpovědi na doplňující otázky vláda uvádí, že stěžovatelé
jasně nespecifikovali počet budov dotčených jejich stížností, což
ji činí značně vágní a zabraňuje v úplném prošetření. Kromě toho
tvrdí, že stěžovatelé téměř ve všech případech opomenuli upřesnit,
jak tvrzená situace zasáhla do jejich soukromého života.
V důsledku toho se vláda s odkazem na rozsudek Botta proti Itálii
(1998) 17) domnívá, že předložená stížnost se týká společenských
-----------
17)Rozsudek č. 12 v čísle 3/1998.
-----------
vytahů natolik širokého a neurčitého obsahu, že nelze nalézt
žádnou přímou souvislost mezi soukromým životem stěžovatelů
a opatřeními vyžadovanými od státu k nápravě nedostatků veřejných
budov, pokud jde o bezbariérový přístup. Na podporu tohoto
argumentu vláda uvádí skutečnost, že stěžovatelka pracuje v jiném
městě, než které je zmíněno ve stížnosti, a že není možné, aby
navštěvovala všechny zmíněné budovy v rámci uspokojování
každodenních potřeb svého soukromého života.
Podle vlády předložená stížnost umožňuje identifikovat pouze
38 konkrétních budov. Okresní úřad podle vlády systematicky
projednal všechny příslušné žádosti předložené stěžovatelkou
a informoval ji o výsledku. Ve 22 případech dospěl k závěru, že
obchody jsou užívány bez povolení stavebního odboru, a požádal ho,
aby dodržování příslušné legislativy vymohl. Ve 184 případech
podání stěžovatelů nemohla být projednána, jelikož nebyla podána
ve lhůtě tří let od vydání kolaudačních rozhodnutí (§ 68 odst. 1
správního řádu). V osmi případech byl konstatován zánik revizního
řízení, neboť tvrzení stěžovatelů nebyla podložená. Pokud jde
o šest zbývajících případů, Okresní úřad dal stěžovatelům za
pravdu a kolaudační rozhodnutí zrušil.
Co se týče finančních nákladů na nezbytné konstrukční úpravy,
nemají dopad na státní rozpočet, neboť jsou prováděny na náklady
majitele stavby. Naproti tomu jsou tělesně postiženým osobám
vypláceny sociální dávky určené k tomu, aby jim pomohly překonávat
jejich postižení - takový je i případ stěžovatelky, která požívá
pomoci asistentky a příspěvku na nákup speciálního vozíku. To by
podle vlády mělo kompenzovat skutečnost, že bezbariérový přístup
do všech veřejných budov nemůže být zajištěn okamžitě.
S ohledem na tyto okolnosti vláda popírá jakékoli porušení
čl. 8 a 14 Úmluvy. Je toho názoru, že čl. 8 není na projednávaný
případ aplikovatelný, neboť práva, jichž se stěžovatelé
dovolávají, jsou právy sociální povahy, jejichž rozsah přesahuje
koncept právního závazku inherentního pojmu "respektování
soukromého života" ve smyslu odstavce 1 čl. 8 Úmluvy. Pokud jde
o situaci v Přerově, vláda připouští, že navzdory přijatým
opatřením mohou mít tělesně postižené osoby jisté potíže. To však
podle ní nepředstavuje porušení čl. 8, jelikož právo na
respektování soukromého a rodinného života má jiný smysl než ten,
jaký mu dávají stěžovatelé. Žalovaná vláda s odkazem na výše
citovaný rozsudek Botta a dovolávajíc se široké míry uvážení, jíž
státy požívají, pokud jde o respektování povinností stanovených
příslušnou legislativou, žádá Soud, aby stížnost prohlásil za
nepřijatelnou pro neslučitelnost ratione materiae s ustanoveními
Úmluvy.
Stěžovatelé odmítají vládou předloženou interpretaci
neúplných a záměrně vybraných skutečností. Nesouhlasí
s argumentem, že jim šlo o actio popularis, a připomínají, že
poukazovali pouze na budovy ve městě jejich bydliště, přičemž si
stěžují na překážky, jimž musí stěžovatelka každodenně čelit
a které jí brání v tom, aby vedla soukromý život ve smyslu čl. 8
Úmluvy.
V odpovědi na doplňující otázky Soudu stěžovatelé tvrdí, že
žádali o přezkoumání v případě 220 budov majících architektonickou
bariéru. Pouze dvě z těchto žádostí podle nich byly neopodstatněné
a 38 budov bylo postupně učiněno přístupnými. V 66 případech
tříletá lhůta stanovená pro přezkoumání kolaudačních rozhodnutí
uplynula v okamžiku podání podnětu Okresnímu úřadu a ve 23 dalších
případech Okresní úřad otálel se zahájením přezkoumání až do
vypršení lhůty. Ve 33 případech podněty odložil, aniž byly
provedeny úpravy příslušných budov. V 15 případech podle
stěžovatelů nebyla nalezena stavební dokumentace a budovy byly
ponechány ve stávajícím stavu. V několika případech byla
konstatována nezákonnost kolaudačního rozhodnutí, aniž došlo
k nezbytným úpravám. Velmi vzácně byla náprava provedena poté, co
Okresní úřad konstatoval nedodržení legislativy. V důsledku toho
je většina příslušných veřejných budov, přinejmenším pak 150 (mezi
nimi například všechny služby Okresního úřadu, část pošty, okresní
soud, celní úřad, policejní stanice, velký počet lékařských
ordinací a krytý bazén), stále nepřístupná tělesně postiženým
osobám, což zasahuje do soukromého života stěžovatelky, která je
nucena užívat pomoci dalších osob, zejména svého manžela. Přestože
stěžovatelé připouštějí, že je v Přerově od podání jejich
stížnosti cítit zlepšení, konstatují, že zákon č. 43/1994 Sb.
a vyhláška č. 174/1994 Sb. jsou nadále porušovány, protože
přetrvávají architektonické bariéry v renovovaných, a dokonce
i v nově postavených budovách (kde je často přístup do přízemí,
ale nikoli do vyšších podlaží).
Pokud jde o objekty, které nemohou podstoupit architektonické
úpravy, stěžovatelé tvrdí, že nebylo přijato žádné opatření
k usnadnění vstupu tělesně postižených osob. Poukazují na budovy,
u nichž je z technického hlediska možno bariéry snadno odstranit,
ale kde tak majitelem budovy nebylo učiněno, přičemž zodpovědnost
leží na stavebním odboru Městského úřadu. Odsuzují takovou praxi,
jako je například pronájem pohyblivých schodů výlučně na dobu
kolaudačního řízení.
Stěžovatelé souhlasí s vládou, pokud jde o financování úprav
budov, které je zajišťováno majitelem stavby, s výjimkou případů
budov veřejných orgánů, kde náklady na úpravy nese stát. Avšak
přijetím výše uvedené legislativy si stát tuto prioritu zvolil,
aniž jakkoli odkazoval na rozpočtové důsledky. Podle stěžovatelů
tak vláda nemůže používat ekonomickou záminku pro ospravedlnění
neschopnosti státních orgánů uvést příslušnou legislativu do
praxe.
Stěžovatelé odmítají tezi vlády, podle níž se domáhají práv
sociální povahy. Podle nich je předmětem věci právo zaručené
Úmluvou, právo na respektování soukromého života stěžovatelky,
která si navzdory svému tělesnému postižení přeje důstojně žít
aktivním a nezávislým životem, což je podle stěžovatelů jedním
z účelů Úmluvy a jejího čl. 8. Odkazují na rozsudek Airey proti
Irsku (1979), v němž Soud konstatoval, že "i když Úmluva vyslovuje
především občanská a politická práva, řada z nich má důsledky
ekonomického či sociálního rázu". Proto se domnívají, že čl. 8 je
aplikovatelný, a zdůrazňují, že podle judikatury Soudu (López
Ostra proti Španělsku, 1994, Guerra a další proti Itálii,
1998) 18) toto ustanovení zahrnuje také pozitivní povinnosti
-----------
18)Rozsudek č. 4 v čísle 1/1998.
-----------
státu, jež jsou inherentní účinnému respektování soukromého či
rodinného života. Poznamenávají, že na rozdíl od pana Botty je
předmětem jejich stížnosti nepřístupnost objektů zajišťujících
každodenní potřeby, a to ve městě, kde trvale žijí. Proto je
v jejich případě přímá, bezprostřední a stálá souvislost mezi
neschopností státních orgánů uvést do praxe platnou legislativu
a kvalitou jejich soukromého života.
Soud připomíná, že i když je hlavním účelem čl. 8 Úmluvy
chránit jednotlivce proti svévolnému zasahování veřejné moci,
článek se nespokojuje s tím, že státům přikazuje, aby se takového
zasahování zdržely, neboť kromě toho může dát vznik i pozitivním
povinnostem inherentním účinnému "respektování" soukromého
a rodinného života. Hranice mezi pozitivními a negativními
povinnostmi, jaké má stát podle tohoto ustanovení, se ovšem nehodí
k přesné definici; aplikovatelné principy jsou nicméně
srovnatelné. V obou případech je třeba přihlížet ke spravedlivé
rovnováze, jež musí být zachována mezi konkurujícími si zájmy
jednotlivce a společnosti jako celku; stejně tak stát v obou
případech požívá jisté míry uvážení (viz např. Nuutinen proti
Finsku, 2000, a Kutzner proti Německu, 2002).
Pozitivní povinnosti ve smyslu čl. 8 Úmluvy mohou implikovat
přijetí opatření týkajících se respektování soukromého života až
po vztahy jednotlivců mezi sebou (viz Stjerna proti Finsku, 1994,
a výše cit. Botta). Jelikož pojem respektování postrádá zřejmost,
smluvní státy požívají široké míry uvážení, pokud jde o různé
podmínky výkonu povinností předpokládaných příslušnými zákony.
Soud v minulosti dospěl k závěru o existenci tohoto typu
povinností státu, když konstatoval přímou a bezprostřední
souvislost mezi opatřeními požadovanými stěžovatelem na straně
jedné a jeho soukromým a/nebo rodinným životem na straně druhé
(viz X a Y proti Nizozemí, 1985, a výše cit. rozsudky Airey, López
Ostra a Guerra a další). Soud připomíná, že v rozsudku Botta
dospěl k závěru, že čl. 8 Úmluvy je neaplikovatelný na situace,
které zahrnují meziosobní vztahy natolik širokého a neurčitého
obsahu, že nelze nalézt žádnou přímou souvislost mezi opatřeními
požadovanými od státu a soukromým životem dotčené osoby.
V projednávaném případě Soud poukazuje na podobnosti nynější
stížnosti a věci Botta. Otázkou je, kde jsou meze aplikovatelnosti
čl. 8 a kde je hranice, jež odděluje práva zaručená Úmluvou na
straně jedné a sociální práva zaručená Evropskou sociální chartou
na straně druhé. Soud připouští, že neustálý vývoj evropské
společnosti vyžaduje od národních vlád stále výraznější úsilí
a závazky ve vztahu k odstranění různých nedostatků, a že proto
stát stále častěji zasahuje do soukromého života jednotlivců.
Nicméně toto pole intervence státu a progresivní pojem soukromého
života vždy nekorespondují s omezenějším obsahem pozitivních
povinností státu.
Soud je toho názoru, že čl. 8 Úmluvy nemůže být aplikován
jako obecné pravidlo a vždy, když jde o každodenní život
stěžovatelky, nýbrž pouze ve výjimečných případech, v nichž by
absence přístupu do veřejných a veřejnosti přístupných budov
stěžovatelce bránila žít svůj život takovým způsobem, že by bylo
ohroženo její právo na osobní rozvoj a její právo navazovat
a udržovat vztahy s dalšími lidskými bytostmi a vnějším světem
(viz Pretty proti Spojenému království, 2002) 19). V takovém
-----------
19)Rozsudek č. 203 v čísle 3/2002.
-----------
případě by mohla být konstatována pozitivní povinnost státu
zajistit přístup do zmíněných budov. Avšak v projednávané věci
jsou práva, jichž se stěžovatelé dovolávají, příliš široká
a neurčitá, jelikož dotyční nekonkretizovali tvrzené překážky
a nepodali přesvědčivé důkazy o zasahování do jejich soukromého
života. Podle Soudu se stěžovatelce nepodařilo prokázat zvláštní
souvislost mezi nepřístupností zmíněných objektů a konkrétními
potřebami jejího soukromého života. Vzhledem ke značnému počtu
kritizovaných budov lze mít pochybnosti o jejich každodenním
užívání stěžovatelkou a o existenci přímé a bezprostřední
souvislosti mezi opatřeními požadovanými od státu a soukromým
životem stěžovatelů, pochybnosti, které nedokázali vyvrátit. Soud
kromě toho poznamenává, aniž by tomu však přisuzoval rozhodující
význam, že vnitrostátní orgány nebyly nečinné a že i podle
samotného doznání stěžovatelů se situace ve městě již několik let
zlepšuje.
S ohledem na výše provedené úvahy se Soud domnívá, že čl. 8
Úmluvy je na projednávaný případ neaplikovatelný a že body
stížnosti založené na jeho porušení musejí být zamítnuty pro
neslučitelnost ratione materiae s ustanoveními Úmluvy podle čl.
35 odst. 3 a 4 Úmluvy.
2. K tvrzenému porušení čl. 12 a 13 Evropské sociální charty
Soud poznamenává, že stěžovatelé formulují tytéž body
stížnosti z hlediska čl. 12 a 13 Evropské sociální charty.
Konstatuje, že toto tvrzení nepoukazuje na žádné známky porušení
práv a svobod zaručených Úmluvou a jejími Protokoly. Kromě toho
připomíná, že jeho úlohou není kontrolovat, jak vlády dodržují
jiné smlouvy než evropskou Úmluvu o ochraně lidských práv
a základních svobod, i když, stejně tak jako další mezinárodní
instrumenty, Evropská sociální charta (ostatně vypracovaná, tak
jako sama Úmluva, v rámci Rady Evropy) může být pro Soud zdrojem
inspirace. Z toho vyplývá, že tento bod stížnosti je neslučitelný
ratione materiae s ustanoveními Úmluvy podle jejího čl. 35 odst.
3 a musí být zamítnut podle jejího čl. 35 odst. 4.
3. K tvrzenému porušení čl. 14 Úmluvy ve spojení s čl. 8
Úmluvy
Stěžovatelka tvrdí, že je jakožto tělesně postižená obětí
diskriminace ve výkonu základních práv zaručených všem. V této
souvislosti se dovolává čl. 14 ve spojení s čl. 8 Úmluvy.
Čl. 14 Úmluvy má následující znění:
"Užívání práv a svobod přiznaných (.) Úmluvou
musí být zajištěno bez diskriminace založené na
jakémkoli důvodu, jako je pohlaví, rasa, barva pleti,
jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení,
národnostní nebo sociální původ, příslušnost
k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné
postavení."
Vláda toto tvrzení odmítá a tvrdí, že čl. 14 je
neaplikovatelný.
Soud připomíná, že tento článek doplňuje ostatní normativní
ustanovení Úmluvy a jejích Protokolů. Nemá nezávislou existenci,
protože se vztahuje pouze na užívání práv a svobod v nich
zaručených. Je pravda, že čl. 14 může být použitelný, aniž by byly
jejich požadavky porušeny, a v této míře má autonomní dosah, avšak
nemůže být aplikován, pokud skutkové okolnosti sporu nespadají do
působnosti alespoň jednoho z těchto ustanovení (viz, mutatis
mutandis, výše cit. Botta). Jelikož Soud v projednávaném případě
dospěl k závěru, že je neaplikovatelný čl. 8, nemůže být čl. 14
brán v úvahu. Z toho vyplývá, že tento bod stížnosti je rovněž
neslučitelný ratione materiae s ustanoveními Úmluvy podle jejího
čl. 35 odst. 3 a musí být zamítnut podle jejího čl. 35 odst. 4.
4. K tvrzenému porušení čl. 3 Úmluvy
Stěžovatelé tvrdí, že byli kvůli tělesnému stavu stěžovatelky
vystaveni nelidskému a ponižujícímu zacházení. V tomto ohledu se
dovolávají čl. 3 Úmluvy, který stanoví:
"Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému
či ponižujícímu zacházení anebo trestu."
Soud připomíná, že z hlediska čl. 3 Úmluvy je třeba přihlížet
ke všem okolnostem případu. Špatné zacházení musí dosáhnout
jistého minima závažnosti, aby spadalo do působnosti čl. 3 (viz B.
proti Francii, 1992). Tvrzení o špatném zacházení musí být před
Soudem podepřena vhodnými důkazními elementy, a to "nade všechnu
rozumnou pochybnost (au-delŕ de tout doute raisonnable)" (viz
Labita proti Itálii, 2000) 20),přičemž ovšem takový důkaz může
-----------
20)Rozsudek č. 126 v čísle 4/2000.
-----------
vyplývat ze souhrnu indicií nebo nevyvrácených domněnek, jež jsou
dostatečně závažné, přesné a ukazují tímtéž směrem.
V projednávaném případě stěžovatelé nepředložili žádný důkaz
o závažných a trvalých účincích odsuzovaného špatného zacházení.
Soud poznamenává, že zacházení, které nemá takové následky, může
spadat do působnosti čl. 3 tehdy, když lze mít za to, že dosáhlo
požadovaného prahu závažnosti. V projednávaném případě tomu tak
nebylo, i když obtížná situace stěžovatelů v Soudu vyvolává určité
obavy. Z toho vyplývá, že bod stížnosti založený na čl. 3 Úmluvy
musí být zamítnut jako zjevně nepodložený podle čl. 35 odst. 3
a 4 Úmluvy.
5. K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy
Stěžovatelé si s odkazem na čl. 6 odst. 1 Úmluvy stěžují, že
jim vnitrostátní soudy po dobu jednoho a půl roku neustanovily
právního zástupce, který by hájil jejich práva. Ustanovení čl. 6
odst. 1 Úmluvy především každému zaručuje:
,,(.) právo na to, aby jeho záležitost byla
spravedlivě (...) a v přiměřené lhůtě projednána (.)
soudem (.), který rozhodne o jeho občanských právech
a závazcích (.)."
Soud připomíná svou ustálenou judikaturu, jež potvrzuje
autonomii pojmů "spory o jeho občanských právech a závazcích
(contestations sur ses droits et obligations de caractčre civil)"
(viz např. König proti Německu, 1978). Poznamenává rovněž, že
smyslem čl. 6 odst. 1 Úmluvy není vytvořit nová hmotná práva
postrádající zákonný podklad v daném státě, nýbrž poskytnout
procesní ochranu právům přiznaným vnitrostátním právem. Ve svém
rozsudku W. proti Spojenému království (1987) zdůraznil, že
"článku 6 odst. 1 podléhají výlučně ,spory' týkající se ,práv
a závazků' - občanského charakteru - o nichž lze přinejmenším
hájitelným způsobem tvrdit, že jsou přiznány ve vnitrostátním
právu; sám o sobě nezajišťuje ,právům a závazkům' (občanského
charakteru) žádný konkrétní věcný obsah v právním řádu smluvních
států".
Soud konstatuje, že v projednávaném případě stěžovatelé
žádali vnitrostátní soudy, aby jim ustanovily právního zástupce,
který by vypracoval žaloby, jejichž účelem by bylo přezkoumání
kolaudačních rozhodnutí vydaných ve správním řízení, jehož nebyli
účastníky, a to po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty. Avšak české
zákony takové právo nepřiznávají. V důsledku toho není čl. 6 odst.
1 Úmluvy na projednávaný případ aplikovatelný. Z toho vyplývá, že
tento bod stížnosti je neslučitelný ratione materiae
s ustanoveními Úmluvy ve smyslu jejího čl. 35 odst. 3 a musí být
zamítnut podle čl. 35 odst. 4.
6. K tvrzenému porušení čl. 13 Úmluvy
Stěžovatelé uvádějí, že neměli k dispozici žádný účinný
vnitrostátní prostředek nápravy ve vztahu k porušením Úmluvy, na
něž poukazují. Tvrdí, že tím byl porušen čl. 13 Úmluvy, který
stanoví:
,,Každý, jehož práva a svobody přiznané touto
Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní
prostředky nápravy před národním orgánem, i když se
porušení dopustily osoby při plnění úředních
povinností. "
Podle ustálené judikatury Soudu (viz např. Powell a Rayner
proti Spojenému království, 1990, a Abdurrahman Orak proti
Turecku, 2002) čl. 13 Úmluvy zaručuje existenci - ve vnitrostátním
právu - prostředku umožňujícího se dovolávat práv a svobod tak,
jak jsou zakotvena v Úmluvě. Důsledkem tohoto ustanovení je, že
vyžaduje vnitrostátní prostředek zmocňující příslušný národní
orgán k tomu, aby se zabýval obsahem "hájitelné stížnosti (grief
défendable)" založené na Úmluvě a nabídl vhodnou nápravu. Čl. 13
je tedy aplikovatelný pouze na stížnosti, jež lze považovat za
hájitelné z hlediska Úmluvy.
Avšak v projednávaném případě žádný z bodů stížnosti
hájitelný nebyl, neboť všechny byly Soudem pokládány buď za
neslučitelné ratione materiae s ustanoveními Úmluvy, nebo za
nepřijatelné jakožto zjevně nepodložené. Z toho vyplývá, že
i tento bod stížnosti musí být zamítnut podle čl. 35 odst. 3 a 4
Úmluvy.
7. K tvrzenému porušení čl. 1 Úmluvy
Konečně se stěžovatelé dovolávají čl. 1 Úmluvy, který zní:
,,Vysoké smluvní strany přiznávají každému, kdo
podléhá jejich jurisdikci, práva a svobody uvedené
v Hlavě I této Úmluvy. "
Soud připomíná, že čl. 1 Úmluvy "odkazuje na ustanovení Hlavy
I, a je tedy použitelný pouze ve spojení s nimi; jeho porušení
automaticky vyplývá z porušení těchto ustanovení, avšak nic k nim
nepřidává (viz Irsko proti Spojenému království, 1978).
V projednávaném případě se tudíž stěžovatelé nemohou opírat
o čl. 1 Úmluvy, který je rámcovým ustanovením, jež nemůže být
porušeno samostatně (viz, mutatis mutandis, K.-H. proti Německu,
2001) 21). Jelikož stížnost musí být prohlášena za nepřijatelnou,
-----------
21)Rozsudek č. 151 v čísle 2/2001.
-----------
Soud se domnívá, že samostatný závěr ve věci čl. 1 Úmluvy
neodpovídá žádnému právnímu zájmu. Z toho vyplývá, že i tato část
stížnosti musí být zamítnuta podle čl. 35 odst. 3 a 4 Úmluvy.
Z těchto důvodů Soud většinou hlasů prohlašuje stížnost za
nepřijatelnou.
