V roce 2003 se na Poradnu obrátila klientka romského původu V.D., která konstatovala, že je dlouhodobě vedena v evidenci úřadu práce a má problémy se sháněním zaměstnání. Hlavní příčinu těchto problémů spatřovala ve svém etnickém původu.
Pracovníci Poradny se její tvrzení rozhodli ověřit a domluvili se s ní, že jí budou při shánění zaměstnání doprovázet.
Při této činnosti narazili na prodejnu oděvů, za jejíž výlohou viděli nápis „Přijmeme podavačku“ a doporučili V.D., aby se ucházela o nabízené zaměstnání. V.D. vybavena diktafonem vstoupila do prodejny a dotazovala se vedoucí prodejny na možnost přijetí na nabízené místo. Vedoucí ji sdělila, že prodavačky již byly přijaty asi čtyři a další jsou prý objednané na zkoušky. Odkázala V.D., ať se přijde zeptat za měsíc či za dva. Rozhovor trval cca 1 min., poté V.D. prodejnu opustila. V této souvislosti je nutno uvést, že V.D. měla o nabízené místo opravdový, nepředstíraný zájem a skutečně vykonávala své právo na přístup k zaměstnání. Pokud by jí inzerované místo bylo nabídnuto, byla by jej přijala.
Jen několik minut poté, co V.D. prodejnu opustila, do ní vstoupila pracovnice Poradny (vybavena nahrávacím zařízením), která svůj zájem o místo pouze předstírala, a to za účelem zjistit, zda vedení provozovny nebude jednat odlišně s osobou většinové etnické příslušnosti. Vedoucí provozovny jí sdělila, že se nejedná o místo v navštívené prodejně, ale v jedné z dalších prodejen firmy. Ptala se pracovnice Poradny na praxi a dále spolu hovořili o případných platových podmínkách. Vedoucí si od ní nakonec vzala kontaktní údaje a sdělila jí, že se případně ozve nadřízená. Poté pracovnice Poradny prodejnu opustila.
Nakonec prodejnu navštívili V.D., pracovnice Poradny a další svědek, aby vedoucí prodejny konfrontovali s předchozími událostmi. Vedoucí svůj odlišný přístup vysvětlovala tím, že nemůže provádět pohovor s každým zájemcem, ale provádí „selekci“, a to na základě sympatií a vzhledu. Popřela, že by kritériem byl etnický původ. Dále uvedla, že sama vzhledové vlastnosti jako kritérium neuplatnila, ale jedná se o pokyny zaměstnavatele, které je povinna dodržovat.
Popsané rozhovory byly zachyceny na zvukovém záznamu, který byl pořízen jako případný podpůrný důkaz o skutkovém ději.
V.D. se cítila jednáním vedoucí prodejny velice ponížena, a proto se rozhodla na její provozovatelku podat žalobu na ochranu osobnosti. V ní se domáhala písemné omluvy, náhrady nemajetkové újmy ve výši 50.000,- Kč a náhrady nákladů řízení.
Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby s tím, že k žádnému porušení práv z její strany nedošlo. Žalovaná sama nebyla v době incidentu v provozovně, ani na území ČR. Vedoucí prodejny měla oprávnění i k přijímání nových zaměstnanců. K žalobkyni se údajně nechovala nijak nevhodně, pouze jí sdělila, že v současné době už nové pracovní síly přijala, a proto nejsou žádné nové potřeba. Může se však v budoucnosti má na místo znovu zeptat. Její vystupování bylo podle tvrzení žalované zcela korektní. S pracovnicí Poradny, která následně navštívila provozovnu, údajně jednala vedoucí zcela shodně jako se žalobkyní. Je možné, že rozhovor trval déle, než se žalobkyní, neboť pracovnice Poradny na rozdíl od žalobkyně nabízela svůj životopis. Ze strany zaměstnankyně žalované nedošlo v žádném případě k porušení Listiny základních práv a svobod a již vůbec ne k rasové diskriminaci, neboť jí zaměstnání nebylo odepřeno z důvodu rasy, barvy pleti nebo etnického původu.
Po provedeném dokazování soud vzal za prokázané, že žalobkyně měla o práci skutečný zájem a vykonávala tedy své právo na práci. Bylo jí však sděleno, že místo je již obsazeno. Poté do prodejny vstoupila pracovnice Poradny, které nebylo sděleno, že místo je již obsazené, nýbrž jí byl dán kontakt na další prodejny žalované, kde přijímají prodavačky. Byla rovněž seznámena s platovými podmínkami. Pokud žalobkyně tvrdila diskriminační jednání, bylo na žalované, aby prokázala, že toto její jednání diskriminační nebylo. To se žalované prokázat nepodařilo.
Soud dospěl k závěru, že žalobkyni nebyla dána stejná šance jako jiné uchazečce o zaměstnání, což bylo prokázáno výpovědí žalobkyně i pracovnice Poradny. Jednáním žalované tedy došlo k zásahu do osobnostních práv žalobkyně. Soud dospěl k závěru, že je na místě přiznat žalobkyni písemnou omluvu. Vzhledem k tomu, že diskriminační jednání je zvlášť závažným zásahem do osobnostních práv již samo o sobě, soud dále přiznal žalobkyni finanční satisfakci ve výši 25.000,- Kč. Soud přihlédl k tomu, že jednání proběhlo mezi žalobkyní a vedoucí prodejny, přítomna dále byla pouze prodavačka a nikdo další. Soudu se tak jevila částka 25.000,- Kč jako náhrada nemajetkové újmy přiměřená. Zároveň soud žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalovaná odvolání, přičemž uváděla stejné argumenty jako ve svém vyjádření k samotné žalobě.Žalobkyně trvala na potvrzení rozhodnutí prvoinstančního soudu. Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu první instance a rovněž s jeho právním posouzením věci, a proto rozhodnutí prvoinstančního soudu ve všech jeho výrocích potvrdil.
