Tři žalobci navštívili provozovnu R. v O. v červenci 2001. Personál podniku je odmítl obsloužit s odůvodněním, že nemají klubové karty a do podniku je povolen vstup jen členům klubu. Na žádost o vystavení klubové karty potom reagovala obsluha tak, že karty prý může vystavovat jen majitel podniku. Poté, kdy byli vyzváni, aby přisli další den, provozovnu opustili. O pár minut později do podniku vstoupili jejich známí, příslušníci "většinové" společnosti. Ti byli bez problémů obslouženi, a to ačkoliv nejsou členy klubu a žádnou klubovou kartu po nich nikdo nežádal. Rovněž policie, která na jejich žádost ověřovala u přítomných hostů, kdo je držitelem klubové karty, zjistila, že nikdo ji nemá. Žalobci podali žalobu na ochranu osobnosti a tvrdili, že postupem provozovatele byla hrubě uražena jejich lidská důstojnost, když bylo s nimi jednáno jako s lidmi druhé kategorie. Ani skutečnost, že nedošlo k výslovným rasistickým urážkám, nemění nic na tom, že se jednalo o rasovou diskriminaci.
Žalovaný potom před prvostupňovým soudem namítal, že bar je kolaudován a provozován jako herna, na tento druh provozu se vztahují přísnější podmínky provozu a proto také na vstupních dvěřích bylo napsáno "Vstup od 18 let". Žalobkyni c) bylo v té době 16 let. V době, kdy došlo k incidentu, byl provoz omezen pouze na ty, kdo měli klubové karty. Důvodem tohoto opatření nebyl žádný diskriminační nebo rasový záměr. Karty byly zavedeny jako reakce na četné kriminální aktivity kolem baru s cílem chránit majetek a hosty. Zaměstnanci jednali správně, pokud neobsloužili hosty, kteří klubové karty nepředložili. Pokud obsloužili jiné hosty bez karet, jednali v rozporu s pokyny a byli za to postiženi.
Soud po výslechu svědků učinil následující skutkový závěr: hosté poté, kdy navštívili bar a měli zájem o vydání klubové karty a zapsali se do knihy hostů, mohli být ještě téhož dne obslouženi. V baru však mohli být obslouženi i hosté, kteří klubové karty neměli, na základě vlastní hodnotící úvahy personálu (např. jsou solidní apod.) Soud dále považoval ve smyslu ust. §133a odst. 2 o.s.ř. za prokázané, že žalobci nebyli obslouženi kvůli své příslušnosti k romskému etniku, a to proto, že v říźení nevyšel najevo opak. Pokud žalovaný tvrdil, že zavedení klubových karet bylo toliko důsledkem provozování herny a s ní spojené trestné činnosti, lze již samo toto opatření považovat za diskriminační, je-li používáno při poskytování veřejného pohostinství. Žalovanému se však v řízení nepodařilo prokázat, že právě jen skutečnost, že žalobci nebyli držiteli klubových karet, byla tou jedinou příčinou, proč nebyli v den incidentu obslouženi. V řízení naopak vyšlo najevo, že personál prováděl dle vlastních úsudků třídění hostů, které obslouží a které nikoliv. Porovnáním výpovědi jednoho ze svědků a žalobců vyplynulo, že se žalobci nebylo zacházeno standartně, když běžně dle svědka, který byl tehdejším provozním, byli hosté, kteří o vydání klubových karet požádali, již v tentýž den obslouženi. Na základě všech těchto skutečností dospěl soud k závěru, že k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobců došlo a že bylo dotčeno jejich právo na čest a důstojnost.
Soud se dále zabýval přiznáním nemajetkové újmy a stanovením její výše. Podle názoru soudu byli dva ze žalobců jednáním žalovaného snižujícím jejich důstojnost značně poníženi. Vzhledem k této intenzitě, která byla podle názoru soudu značná i s ohledem na to, že k zásahu došlo na veřejnosti, před očima mladých dívek, ale také s ohledem na povahu práv, která byla v daném případě dotčena. Za přiměřenou pak soud považoval přiznat každému ze dvou žalobců náhradu nemajetkové újmy ve výši 50 tis. Kč. Zamítl však nárok na náhradu nemajetkové újmy v případě třetí žalobkyně. Soud sice i v jejím případě dospěl k závěru, že bylo zasaženo její právo na čest a důstojnost a že je zcela namístě poskytnout jí morální zadostiučinění, ale má za to že přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích není na místě. Nelze totiž přehlédnout, že jí bylo v době návštěvy baru pouze 16 let. Bar se v té době provozoval jako herna a na vstupních dveřích byl zřetelný nápis osobám mladším 18 let vstup zakázán. Tento zákaz zcela koresponduje s ust. §17 odst. 9 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách. S ohledem na tyto okolnosti nelze uvažovat o tom, že by právo na její čest a důstohjnost bylo sníženo ve značné míře, jestliže se pohybovala v prostorách, kam je jí zákonem vstup zakázán. Pokud ze strany nezletilých dochází ke svévolnému porušování předpisů sloužících k jejich ochraně, potom nelze dovozovat, že tak může docházet ke snížení jejich cti a důstojnosti ve značné míře. Rozsudek není pravomocný, protože se odvolali i žalobci, kteří nebyli spokojeni s vyloučením nezletilé žalobkyně z nároku na náhradu nemajetkové újmy.
