celý dokument ke stažení zde
ZPRÁVA O STAVU LIDSKÝCH PRÁV V ČR ZA ROK 2005
RNDr Ladislav Zamboj - Poradna pro občanství
A) PRÁVA DĚTÍ
Nařizování a trvání ústavní výchovy nezletilých.
Již Druhá periodická zpráva o opatřeních přijatých k plnění závazků plynoucích z úmluvy o právech dítěte za období 1995 – 1999 uvádí, že „pokud selžou všechny pokusy o terapii rodiny (materiální pomoc, finanční pomoc, poradenství), podává orgán péče o děti...návrh na nařízení ústavní výchovy.“ Již v této zprávě je uvedený výrok, charakterizující často ideální stav, nikoli skutečnost, korigován poznatky z praxe: terapie rodiny je nedostatečná a hlavní důvody jsou dva. Jednak nedostatek finančních prostředků, jednak nedostatek sociálních pracovníků obecně a nedostatek kvalifikovaných sociálních pracovníků zejména.
Zpráva za rok 2001 obsahuje podobná konstatování, když uvádí, že v „ČR není zajištěna dlouhodobá, pravidelná a častá (...) sociální práce přímo v rodině“. Známý problém nadužívání institutu ústavní výchovy, tam, kde je tak závažný zásah do rodinných vztahů zbytečný, přetrvával v ČR i v r. 2005.
Jedním z nejproblematičtějších důvodů odebrání dětí z rodiny zůstává názor příslušných sociálních pracovníků (posléze soudu) o nedostatečném materiálním zajištění nezletilého. Bytová nebo hmotná nouze jako životní situace souvisí totiž se změnami ve společnosti, ke kterým došlo po listopadu 1989. V praxi často dochází ke zbytečnému nařizování ústavní výchovy např. v případech, kdy jsou rodiče vedeni v evidenci úřadu práce, popř. bydlí v různých typech azylového bydlení, což samo o sobě výchovu nezletilých neohrožuje ani nenarušuje. Důvody bytové či hmotné nouze, pokud by měly být jediným důvodem nařízení ústavní výchovy, neobstojí ani ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva, neboť nařizování ústavní výchovy z důvodů pouze nedostatečného materiálního zabezpečení nezletilých nesplňuje podmínku nezbytnosti v demokratické společnosti (nejsou splněny kritéria proporcionality), a porušuje tak právo rodičů i dětí na respektování rodinného života . V této souvislosti lze též znovu zopakovat, že problematická je praktická neexistence sociálního bydlení pro chudé rodiny a absence sociální práce též na úseku předcházení dluhům (zejména na nájemném; situace pak končí vystěhováním rodiny a s tím souvisejícím nařízením ústavní výchovy dětí).
Skutečnost, že dítě může být umístěno do prospěšnějšího prostředí, pro jeho výchovu, nemůže sama o sobě odůvodňovat jeho odnětí biologickým rodičům, musí zde být další okolnosti vedoucí k závěru o „nezbytnosti takového zásahu do práva rodičů těšit se z rodinného života“ .
Podle konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva pojem nezbytnosti v demokratické společnosti znamená,že zásah je učiněn na základě naléhavé společenské potřeby a je v proporci s legitimním cílem, který sleduje .
Požadavek proporcionality je již konstantním způsobem definován v judikatuře Ústavního soudu. Splnění požadavku se posuzuje především z hlediska vhodnosti, potřebnosti, požadavku subsidiarity a hlediska srovnání zájmů a práv stojících v kolizi.
Požadavkem subsidiarity se rozumí, že k zásahu lze přistoupit teprve poté, není-li k dispozici opatření méně zasahující do práv dotčených osob. Musí se přitom jednat o opatření reálně dosažitelné, které by nezmařilo sledovaný legitimní cíl. V této souvislosti je třeba zopakovat zásadu, že veřejná moc má pozitivní povinnost usilovat o to, aby rodina nebyla rozdělena, eventuálně., aby ji bylo možné v co nejkratší době znovu sjednotit.
Orgány veřejné moci mají v situacích nedostatečných bytových či majetkových poměrů povinnost poskytovat poradenství či asistenci při úkonech směřujících k řešení těchto situací, a to především v zájmu nezletilých dětí, a nikoli řešit tyto situace podáváním návrhu na nařízení ústavní výchovy nezletilých, kterému je poté zpravidla vyhověno. Teprve kdyby tato pozitivní opatření nevedla k nápravě, splňovalo by nařízení ústavní výchovy požadavek subsidiarity.
V této souvislosti je vhodné též zdůraznit povinnost státu činit kroky k ochraně rodinného života mj. i poskytnutím rodinného bydlení (čl. 16 Evropské sociální charty, 14/2000 Sb.m.s.), což uvedené zmechanizované a ryze formální postupy rozhodně nenaplňují.
Sociálně - právní ochrana dětí.
Na základní dva problémy v sociálně-právní ochraně dětí bylo upozorněno v předchozím bodě: nedostatek financí a nedostatek pracovníků. Spíše nepříznivou situaci, kterou na tomto úseku způsobila reforma veřejné správy (redukce pracovníků, slučování agendy) pojednávala Zpráva za r. 2003 i za r. 2004. Stále trvají i důsledky těchto negativních tendencí: zformalizovaný a často neodborný postup sociálních pracovníků, kdy se zejména nepracuje s rodinou dítěte, terénní práce s rodinou přestává okamžikem nařízení ústavní výchovy, resp. již nařízením předběžného opatření o odebrání dítěte z rodiny. Rovněž novější povinnost nejméně jednou za 6 měsíců přezkoumávat důvody pro trvání ústavní výchovy rovněž neplní původní předpoklady, neboť kromě žádné práce s rodinou nezletilého zde dochází k automatickému přebírání stanoviska ústavního zařízení příslušným sociálním pracovníkem; stanovisko ústavu (bohužel i z důvodů finančních) bývá k možnosti zrušení ústavní výchovy zásadně negativní. Velmi obtížná zrušitelnost jednou nařízené ústavní výchovy tak zjevně nekoresponduje jejímu poměrně snadnému nařízení a z tohoto faktu lze rovněž dovodit nedostatečnost rozsahu vykonávané sociálně – právní ochrany dětí, a to zejména na úseku sanace rodiny.
Problematika předběžných opatření.
Specifická je problematika předběžných opatření, zejména tzv. rychlých (do 24 hodin). I zde setrvale hraje svou roli ne vždy odborný přístup a absence snah o účinnou sanaci rodiny. Ne nepodstatná je u tohoto specifického institutu též pomalost projednávání u soudu, kdy zde jsou lhůty pro nařízení předběžného opatření (24 hodin, resp. do 7 dnů), avšak v případě, kdy se dodatečně zjistí, že vážné ohrožení zakládající důvod pro odebrání nezletilého z rodinného prostředí zde nebyly, trvá zrušení takového opatření pro absenci lhůt pro vyřízení návrhu na jeho zrušení mnohem déle, v praxi jsou případy doby roční i delší. Přitom opatření předběžné povahy, u něhož navíc nejsou příliš vysoké nároky na prokázání důvodnosti návrhu, nemá sloužit k dlouhodobé úpravě poměrů. Pokud k tomu však dochází, je taková skutečnost zvláště nežádoucí právě v případě předběžných opatření o odebrání nezletilého z jeho výchovného prostředí a to právě pro závažnou a silnou intenzitu zásahu do rodinných vztahů.
Rovněž zde by kroky k nápravě znamenaly zejména prohlubování odbornosti sociálních pracovníků, povinnost předcházet nutnosti nařizovat uvedená opatření účinnou sanací rodiny apod. Důležitý je zde též požadavek odbornosti soudců, kterou by bylo třeba zvyšovat, a to i v oblasti psychologie dítěte, moderní sociální práce apod.
B) PRÁVA CIZINCŮ
CIZINCI
1) Migrace obecně:
Stav lidských práva cizinců žijících v České republice zůstal i v roce 2005 bez podstatných změn, a to jak v případě cizinců – občanů EU ( jejichž právní postavení se prudce zlepšilo vstupem České republiky do EU) tak i v případě občanů třetích zemí. Pokud jde o pobytová práva občanů třetích zemí, která jsou pro tyto cizince klíčová, řeší ČR i nadále rozpor mezi snahou přiznat cizincům určitá práva a ponecháním si zásadního práva rozhodovat o pobytu cizinců v souladu se svými zájmy. Vyvážit oba tyto principy je obtížné, přičemž jejich nevyváženost jde příliš často k tíži cizinců.
Na jedné straně je nutno konstatovat existenci stále zbytečně přísné legislativy, nekvalitní práce cizinecké a pohraniční policie, málo transparentní a kontrolované práce zastupitelských úřadů, které rozhodují o krátkodobých vízech mimo správní řízení. Na druhou stranu se již zcela konstantně uznává potřeba cizinců v hospodářském životě, neúspěšnost dosavadních migračně-politických nástrojů, které neumožňují státu efektivně řídit migraci a v pozadí stále zřetelněji stojí i úvahy demografické.
Při hledání zlepšení se příliš spoléhá pouze na změny legislativy , která se opravdu často mění i k lepšímu. Výsledkem je pak ovšem situace, kdy zákony předstihují praxi a dokonce někdy i stav diskuse, neboť cizinecký zákon je tak nepřehledný a komplikovaný, že někdy i odborníci přehlédnou, že určité kýžené legislativní zlepšení už bylo mezitím do zákona zapracováno. Podstatné ovšem je, že zlepšení zákonů se do praxe úřadů promítají velmi obtížně.
2)
Nejvýznamnější legislativní změnou byla koncem roku novela zákona o pobytu cizinců (zákon č. 428/2005 Sb.), která pokračovala v trendu pozvolného zlepšování postavení dlouhodobě pobývajících cizinců a ve zpřísňování vstupu migrantů nových. Novela zejména korektním způsobem implementovala směrnici Rady č. 2003/86/ES o právu na sloučení rodin, vložila do zákona některé podněty vyplývající z Akčního plánu boje s nelegální migrací, rozšířila okruh osob, které smějí na území ČR pobývat bez víza i na držitele dlouhodobých a trvalých pobytů v jiných státech EU, prodloužila doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu vydanými za určitými účely, šířeji vymezila důvody pro udělování strpění a uložila ubytovatelům, aby cizincům poskytovali bydlení přiměřené hygienické kvality. Velmi správná je rovněž nová úprava zadržování v tzv. detenčních zařízeních pro vyhošťované cizince, určité omezení doby, po kterou mohou být takto internováni mladiství cizinci a zejména pak převedení správy těchto zařízení ze správy policie pod Správu uprchlických zařízení.
Vedle těchto pozitivních změn došlo ke zbytečnému zpřísnění institutu pozvání do ČR dle § 180 cizineckého zákona. Nově může policie požadovat od zvoucí osoby, aby prokázala vlastnění finančních prostředků ve výši nejen přehnaně vysokých prostředků k pobytu, nýbrž i ve výši normovaných nákladů na ubytování cizince, ceny letenky pro cizince a za určitých podmínek i částky 30 000 EUR. K tomuto je nutno poznamenat, že v praxi nejsou skutečně vzniklé náklady na vycestování a na zdravotní péči cizinců vymáhány po zvoucích osobách. Nové zpřísnění pozvání tedy pokračuje v neblahé cestě posilování moci razítka pasivního úředníka, jemuž je každý žadatel povinen předkládat další a další obtížně splnitelné listinné doklady, místo aby byl úředník veden k proaktivnímu postihování těch, kteří zákon skutečně porušují nebo obchází. Na praktické vyhodnocení praxe v tomto bodě je ještě zřejmě příliš brzy. Stejně tak jako na vyhodnocení praktických dopadů zavedení striktní povinnosti nově příchozích cizinců předložit zdravotní pojištění již před vyznačením víza do pasu.
Jako negativní změnu je nutno hodnotit nové uzákonění možnosti, aby cizinci směli podávat žádosti o víza „na zastupitelském úřadu ve státě, jehož je cizinec občanem, popřípadě jenž vydal cestovní doklad, jehož je cizinec držitelem, nebo ve státě, ve kterém má cizinec povolen trvalý či dlouhodobý pobyt"( § 52 odst. 1 písm. c) cizineckého zákona), a ještě více pak skutečnost, že Ministerstvo zahraničních věcí nezveřejní seznam států, od jejichž občanů je toto vyžadováno. Snižuje se tak zcela nepřijatelně už tak velmi nízká právní jistota, předvídatelnost a transparence řízení na zastupitelských úřadech.
3)
Začátkem roku 2005 vstoupil v účinnost nový školský zákon ( č. 561/2004 Sb.), který přinesl do právního postavení cizinců spíše komplikace. § 20 zákona zaručuje cizincům pouze přístup „k základnímu, střednímu a vyššímu odbornému vzdělávání za stejných podmínek jako státní občané České republiky, včetně vzdělávání při výkonu ústavní výchovy a ochranné výchovy“, což platí i pro cizince s trvalým pobytem. Pouze občané EU jsou postaveni naroveň občanům ve všech oblastech vzdělávání a ve všech školských službách. Cizinci ze třetích zemí, i ti s trvalým pobytem tedy musí platit mnohem vyšší úplatu ( plné neinvestiční náklady) za základní umělecké vzdělávání, za jazykové, zájmové ( např. školní družiny) a další vzdělávání za předškolní vzdělávání ( občané mají nárok na bezplatný poslední rok mateřské školy) a za školské služby ( např. poradenská, ubytovací a stravovací zařízení). Postavení cizinců s trvalým pobytem se tak oproti předchozí právní úpravě dosti zhoršilo a to navzdory obecné tendenci stavět cizinci s trvalým pobytem naroveň občanům ve všech záležitostech, pokud není jasně odůvodněn opak, přičemž pouhá finanční náročnost v České republice za takový důvod považována v poslední době nebyla .
Dalším zásadním problémem je restriktivní vymezení dokonce i povinné školní docházky. § 36 odst. 2 stanoví: (2) Povinná školní docházka se vztahuje na státní občany České republiky, dále na občany jiného členského státu Evropské unie a jejich rodinné příslušníky, kteří na území České republiky pobývají na základě zvláštního pobytového povolení [21]) a dále na jiné cizince, kteří mají na území České republiky trvalý pobyt nebo přechodný pobyt na dlouhodobá víza [22]) a azylanty a účastníky řízení o udělení azylu10).
Tento odstavec tedy nezahrnuje děti cizince, které v ČR pobývají bez povolení, a to ani občany EU, kteří již ovšem bez povolení na území ČR pobývat smějí. Stát zde tedy rezignuje na to, aby uložil povinnost navštěvovat školu všem obyvatelům, kteří se na jeho území zdržují. Kromě toho si lze představit, že někteří cizinci z EU by se takto mohli i záměrně snažit vyhnout školní docházce, což by šlo zcela legálně. Vzhledem k tomu, že uložení povinnosti ke školní docházce je také prostředkem k účinné realizaci práva dítěte na vzdělání, je nutné změnit zákon v tom smyslu, aby povinná školní docházka byla uložena všem dětem, které se v České republice zdržují po určitou dobu, např. po dobu delší než 3 měsíce, a to bez ohledu na jejich pobytově-právní postavení ( zejména nehlášení občané EU, ale též jiní nelegálně pobývající cizinci, viz níže).
Až v průběhu roku 2005 se naplno projevily důsledky nového zákona o zaměstnanosti. Zákon o zaměstnanosti přinesl určité zpřesnění právní úpravy upravující zaměstnávání cizinců a zlepšení postavení např. žadatelů o azyl po prvním roce pobytu a cizinců s vízem za účelem strpění. § 89 tohoto zákona sledoval zcela správný cíl nepřipouštět obcházení zaměstnaneckých předpisů tím, že pro právnické osoby pracují cizinci, kteří jsou vedeni jako statutární zástupci a jako členové těchto právnických osob, což umožňovalo obejít úřad práce, snazší získání povolení k pobytu, nižší daně a odvody a vynětí ze zákonných ustanovení na ochranu zaměstnanců. Při praxi se ovšem naráželo na to, že není jasné, jestli povinnost obstarat si povolení k zaměstnání implikuje i povinnost být následně skutečně zaměstnán v zaměstnaneckém poměru, zda lze i u prací v menších firmách uplatňovat zásadu přednosti občanů na tato pracovní místa, kdo všechno má kontrolovat, zda statutární zástupce či společník nevykonává běžnou činnost ( zda i cizinecká policie atd.), za jakým účelem mají tito cizinci žádat o povolení k pobytu ( zda za účelem zaměstnání nebo za účelem účasti v právnické osobě) aj.
K nenápadnému, ovšem přesto někdy citelnému zhoršení postavení cizinců ( a to včetně osoby s trvalým pobytem a občanů EU) došlo zavedením nových formulářů pro zápis do obchodního rejstříku ( § 32 obchodního zákoníku). Pro zápisy statutárních zástupců obchodních subjektů do obchodního rejstříku musí nyní každý cizinec předložit i doklad o bezúhonnosti od státu, jehož občanství má, bez ohledu na to, že v tomto státě třeba fyzicky nikdy nebyl. Dříve se bezúhonnost prokazovala jen na policii při vyřizování pobytového oprávnění a na živnostenském úřadě. I zde by bylo záhodno nahradit opět kriterium občanství kriteriem trvalého pobytu.
Na druhou stranu odpadla výše uvedenou novelou povinnost cizince prokazovat před rejstříkovým soudem oprávněnost svého pobytu. Předchozí úprava se ovšem zdá účelnější a pro cizince jednodušší.
Co se týče jiných aspektů právního postavení cizinců, začalo se v průběhu roku 2005 více poukazovat na fakt, že příslušníci služby cizinecké a pohraniční policie neznají dostatečně zákon a podávají nepřesné, neaktuální nebo přímo mylné informace. Tito pracovníci zbytečně podporují neefektivní ( pro obě strany) a často i ponižující způsob čekání cizinců ve frontách před okénkem, ačkoli by se většina prodlužování dlouhodobých pobytů dala snáze obstarat písemnými podáními, a to zcela v souladu se správním řádem. Neoprávněné odmítají rovněž přijímat žádosti o prodloužení pobytu nebo o udělení trvalého pobytu v zastoupení, ač zákon vyžaduje osobní účast jen u víz. Nad rámec zákona se rovněž vyžaduje i po cizincích z EU a jejich rodinných příslušnících potvrzení o zajištění ubytování, ačkoli je toto v rozporu nejenom příslušnými evropskými směrnicemi, nýbrž i se současným platným zněním cizineckého zákona. Obecně přetrvává v práci orgánů na úseku cizinecké správy přehnaný důraz na formality umožňující zmechanizovaný postup rozhodujícího orgánu na úkor sledování smyslu zákona a diferenciace postupu v závislosti na konkrétním případě. Nejmarkantnějšími případy zůstává prokazování prostředků k pobytu, což je možno učinit pouze způsoby taxativně vyjmenovanými, a vyžadování přesné časové návaznosti jednotlivých pobytových povolení pro možnost žádat o trvalý pobyt. Netransparentnost práce cizinecké policie je umocňována přetrvávajícím utajováním veškerých interních předpisů těchto orgánů, o jejichž obsahu jsou pak cizinci informováni až ústně při výzvách k doplnění svých podání. Soudní přezkum práce cizinecké policie je sice možný, ovšem vzhledem ke zdlouhavosti soudního řízení nemůže být v praxi využíván.
V průběhu roku 2005 byla započata diskuse o povinném jazykovém vzdělávání cizinců, respektive o připravovaném zavedení zkoušek z českého jazyka pro získání trvalého pobytu. Tato debata opět zvýraznila skutečnost, že stát se dosud o kurzy češtiny pro cizince nestará a to dokonce ani u dětí, které jsou povinny absolvovat v češtině své vzdělání. Výjimkou jsou pouze děti-cizinci-občané EU, pro které byly ve školském zákoně uzákoněny jazykové přípravky češtiny.
4)
K žádné změně nedošlo ani v oblasti úpravy a praxe udělování státního občanství. Zatímco tedy i v roce 2005 přetrvávala netransparentní praxe Ministerstva vnitra trpící především nedostatečným odůvodňováním rozhodnutí, přílišnou tvrdostí a přísnosti vůči většině cizinců a vyžadováním plnění kritérií zcela nad rámec zákona, sílí mezi právnickou odbornou veřejností diskuse nad soudní přezkoumatelností rozhodnutí o udělení státního občanství . Tato otázka není stále zcela rozhodnuta ani v teorii ani v judikatuře a je nutno počkat na další činnost správních soudů.
5) Nelegální migrace
V roce 2005 se výrazně zvýšilo povědomí o nelegální migraci. Zájem o tento fenomén roste jak ve sféře akademického výzkumu ( např. projekt „Mezinárodní migrace a nelegální pracovní aktivity migrantů v Česku v širším evropském kontextu“ zadaný Ministerstvem práce a sociálních věcí) tak i ve státní správě a mezi neziskovými organizacemi. Lidskoprávní roviny se téma nelegální migrace nejjasněji dotknulo v oblasti školní docházky dětí nelegálních migrantů, která byla novým školským zákonem do značné míry zproblematizována. § 20 odst. 2 zákona pojednávající o cizincích ve znění: „Osoby uvedené v odstavci 1 se stávají žáky a studenty příslušné školy za podmínek stanovených tímto zákonem, pokud řediteli školy prokáží nejpozději při zahájení vzdělávání oprávněnost svého pobytu na území České republiky“,je vykládán buď v tom smyslu, že nelegální migranti by neměli být do škol přijímáni vůbec, nebo se s poukazem na ústavní právo na vzdělání míní, že ředitel školy je v tomto případě povinen informovat cizineckou policii. I druhý přístup by v praxi znemožňoval realizaci práva na vzdělání těchto dětí a situace je každopádně zhoršením stavu oproti dřívějšku, kdy nelegální cizinci do škol přijímáni byli.
Větší vzornost byla nelegální migraci věnována rovněž v souvislosti s diskusemi o možnostech užití institutu tzv. regularizace nelegálních migrantů. Nejprve se tak dělo v důsledku provedení rozsáhlé regularizace nelegálních migrantů ve Španělsku na jaře roku 2005 a koncem roku pak rovněž v souvislosti s projektem pěti nevládních organizací zabývajících se migrací, které představili regularizační opatření v širší evropské souvislosti a nastínili podrobněji některé regularizační možnosti, o nichž by mohla česká republika uvažovat ( regularizace pracovní migrace, regularizace z humanitárních důvodů, usnadnění promíjení správních vyhoštění, beztrestný výjezd pro cizince dobrovolně se přihlásivší aj.). Diskusi vyvolal i § 314 návrhu nového trestního zákona, který velmi paušálním způsobem kriminalizuje jakoukoli pomoc nelegálním migrantům. Je nepochybné, že i Česká republika se v budoucnu bude muset více věnovat problematice nelegální migrace a lidských práv jednotlivých cizinců, kteří na území ČR nepobývají v souladu s předpisy.
C) Situace v institucích, v nichž je právně nebo jen fakticky omezena lidská svoboda
1/Vězenství
-narůstající počet odsouzených, nevyhovující prostorové podmínky
-nedostatečné materiální vybavení věznic/pro VV i VT/ je takové míry, že prakticky znemožňuje řádně realizovat jakékoliv programy zacházení
-stále nevyhovující profesní složení pracovníků VS/hodně strážných, málo pracovníků podílejících se na práci s vězni
-výkon VV a VT se vykonává velice daleko od místa trvalého pobytu
-řada věznic je prakticky nedostupná v So a Ne z důvodu neexistující dopravní obslužnosti
-prakticky neexistující návaznost, spolupráce s organizacemi zajišťujícími ubytování pro odsouzené
-asi 50-60 % nezaměstnanost vězňů
- řada stížností na kvalitu zdravotní péče, neexistence rehabilitačních center, problémy s hrazením léků na které je doplatek a plně je nehradí pojišťovna
ve zvýšené ostraze nelze během VT současně absolvovat ochranou léčbu sexuologickou,ani psychiatrickou
-poskytovatelé zdravotní péče podléhají řediteli věznice nelékaři
-doživotně odsouzení vezni z Valdic si opakovaně stěžovali na to, že mají hlad
-výkon doživotních trestů/VDT/ je extremně izolovaný od jiných odsouzených, vězni mají velice malý prostor na cele, pro své osobní věci.Existuje zde až nelidsky přísný a nepřezkoumatelný systém povolovaní osobních věcí, např. ve Mírově, mému klientovi nebylo povoleno, aby si na stůl dal vánoční ubrus, svíčku
-ani jedno doporučení CPT se ohledně VDT nerealizovalo
-zaregistrovali jsme i špatné zacházení s vězni ze strany personálu věznice
Poskytování sociálních služeb v ústavech sociální péče
-nadále přetrvává nezákonné omezování osobní svobody uživatelů sociálních služeb, bez toho aby ho posuzoval soud , v navrhovaném zákoně o sociálních službách o opatřeních omezujících svobodu pohybu rozhoduje lékař, stávající ustanovení zákona o sociálním zabezpečení, dokonce připouští aby lékař dal souhlas pro futuro, tzv. opakovaný souhlas
-ústavy soc. péče jsou málo propojené s vnějším světem , mají málo aktivit i podmínek personálních i materiálních pro trávení –smysluplné-času.
Další problémové okruhy
-neexistence zařízení/detenčního typu/ pro nemotivované klienty k léčbě deviací, nebo osob, které nejsou trestně odpovědné a přitom spáchali zvlášť závažné trestné činy-přibyli další oběti násilí deviantů
-neexistuje zákon o výkonu ochranného léčení
-neexistuje nezávislý orgán, který by šetřil deliktní jednání policie
-v zařízeních pro zadržování cizinců neexistují materiální, prostorové ani jiné podmínky k smysluplnému trávení času
-zaznamenali jsme špatné zacházení se seniory ve všech typech ústavních zařízení kde se jim poskytují služby/např. nové velice nelidské způsoby omezeni svobody pohybu-senior se svleče do naha a žádné ošaceni se mu neposkytne, stud mu nedovolí se pohybovat a leží pod přikrývkou v posteli/
-vybavení, režim, poskytovaní informací a jídla v policejních celách je nedostačující v takové míře, že zasahuje do lidské důstojnosti
-zaregistrovali jsme špatné zacházen s nezletilými dětmi v ústavní péči, ze strany personálu zařízení
-běžně se v práci s klienty setkáváme s diskriminací z důvodu věku, etnické příslušnosti, pohlaví- nebyl přijat v roce 2005 antidiskriminační zákon
-řada pacientů v zdravotnických nepsychiatrických zařízeních jsou omezována ve volném pohybu, bez toho, aby se tyto skutečnosti oznamovali soudu/pokud jejich použití tato osoba do 24 hodin neodsouhlasí/, personál těchto zařízení o tom/hlásit soudu/ mnohdy ani neví
