MŮŽE EXISTOVAT DISKRIMINACE VE VEŘEJNÉ SPRÁVĚ?
Málokterý pojem zažívá v moderní době tak široké uplatnění jako slovo diskriminace, a to v řadě oborů života společnosti. Jak v každodenním životě tak i ve veřejném diskurzu můžeme neustále vnímat vysokou emoční nabitost užívání slova diskriminace. O diskriminaci mluví se zaujetím a rozhořčením jak oběti nebo domnělé oběti diskriminačního jednání druhých, tak i ti, kteří se cítí (oprávněně či ne) být poškozováni těmito oběťmi, tedy lidmi, kteří jiným diskriminaci vytýkají. Ve společnosti tedy zažíváme silné pnutí mezi těmi, kteří diskriminaci pociťují jako problém (uznávají tedy, že řadě lidí, např. jim samým diskriminační jednání druhých ztěžuje život) a těmi, kteří diskriminaci jako problém neuznávají a naopak se domnívají, že skutečným problémem je boj proti diskriminaci, který nepřípustně omezuje svobodu lidí a zbytečně podrobuje běžné mezilidské vztahy další právní regulaci.
Do této otázky může vnést určitou věcnost a kultivaci právní pohled, neboť diskriminace je také a možná především pojmem právním. Všeobecně by šlo říci, že zákaz diskriminace je jedním ze základních právních principů moderního státu, zásadou, do níž právo moderní společnosti přeformulovalo ideál rovnosti. ze strany (domnělých) obětí . Na druhou stranu právní teorie propracovala vzorec, dle kterého může i laik celkem snadno postupovat při hodnocení diskriminačnosti určitého jednání nebo obecněji řečeno určitého zacházení. Zaprvé je výchozím bodem, že každý subjekt by měl se všemi ostatními zacházet stejně, pokud nejsou splněny podmínky pro rozdílné zacházení. Zadruhé, přistoupí-li kdokoli k rozdílnému zacházení, děje se tak vždy za určitým účelem a jde o to, jestli je tento účel oprávněný. Zatřetí, pokud je tento účel oprávněný, je nutno zvážit, zda-li prostředek použitý za účelem dosažení tohoto oprávněného účelu, je přiměřený k dosažení tohoto účelu. S těmito třemi body by tedy měl pracovat právník, aby mohl určité jednání kvalifikovat jako diskriminační nebo naopak jako nediskriminační.
Tento postup si můžeme názorně ukázat na příkladu. Majitel domu, který pronajímá byty, vloží do inzerátu, že hledá nájemníka, ovšem nikoli rodinu s nezletilými dětmi. Otázka zní, jestli tento muž diskriminuje rodiny s nezletilými dětmi?
Nejprve tedy se musíme ptát, zda-li pronajímatel při nabízení bydlení má právní povinnost zacházet se všemi potenciálními nájemníky rovným způsobem? Pronajímatel je soukromou osobou a nabízí veřejnosti určitou službu. Zákon o ochraně spotřebitele mu jen zakazuje „chovat se v rozporu s dobrými mravy“, např. diskriminovat. Přístup k bydlení, tedy součást přístupu ke službám, navíc není uveden v Listině základních práv a svobod mezi základními právy, tudíž se na něj nevztahuje obecný zákaz diskriminace uvedený v čl. 3 této Listiny. Lze tedy uzavřít, že pronajímatel zatím nemá formální právní příkaz jednat se všemi zájemci o svůj byt zcela stejným způsobem, což je ostatně logické a správné.
Druhou otázkou je, jaký účel pronajímatel sleduje, když nechce u sebe ubytovat rodinu s dětmi a zda-li je tento účel oprávněný? Konkrétně by to mohl říci jen on, nicméně lze předpokládat, že chce sebe a ostatní nájemníky ušetřit problémů, které mohou být s dětmi spojeny, zejména dětský pláč či křik a jiný hluk nebo rozbití zařízení domu (např. okna), což mohou děti - zejména je-li jich více pohromadě - působit. Jeho zájmem je tedy klidné bydlení pro sebe a ostatní nájemníky. Tento zájem je zcela legitimní, neboť klidné bydlení je přirozeným přáním a potřebou každého.
Je ovšem prostředek, který k dosažení tohoto legitimního cíle použil, tedy apriorní odmítnutí všech rodin s malými dětmi, přiměřené? Domnívám se, že nikoli. Jsou přece děti hodné a děti zlobivé, řada dětí žádný nadměrně obtěžující hluk nepůsobí, i řada kojenců pláče jen velmi málo. Navíc mnoho rodičů umí děti rychle ukonejšit nebo ukáznit. Mnoho dospělých se chová daleko hlučněji než řada dětí. Určitý hluk je spojen s bydlením každého člověka a do určité míry je zachytitelný zvukovou izolací mezi byty. Navíc výchova dětí je nejen něčím zcela přirozeným, nýbrž je dnes vnímána jako vysloveně společensky prospěšná činnost a je tedy přinejmenším oprávněné požadovat, aby rodiny s dětmi nebyly ještě znevýhodňovány. Pokud budou děti skutečně obtěžovat své okolí, je to důvodem k výpovědi celé rodiny z bytu; to že příslušné soudní řízení je komplikované není vinou rodiny, která se chce u pronajímatele ubytovat, ale soudů. Navíc stejně obtížné by bylo vypovědět dospělého nájemce, který by svým chováním vážně znepříjemňoval život v domě.
Výše uvedený postup majitele domu by tedy byl neoprávněnou diskriminací, pokud by jeho účelem bylo zajistit si klidné bydlení. Na druhou stranu si lze – spíše teoreticky – představit i situaci, kdy by toto jednání bylo oprávněné: pronajímatel je psychicky nemocný člověk, který přišel při autonehodě o své děti a každý pohled na malé děti mu působí prokazatelné zhoršení jeho stavu, a proto se musí vystříhat jakéhokoli kontaktu s dětmi. Pokud by pronajímatel prokázal, že přítomnost skutečně každého dítěte v jeho okolí pro něj představuje vážnou újmu, bylo by pak zřejmě nutno považovat jak účel jeho jednání, psychické zdraví, za oprávněné, tak i prostředek použitý k dosažení tohoto účelu, totiž vyloučení rodin s dětmi z domu, v němž bydlí, za přiměřený. O diskriminaci by se pak nejednalo.
Ten samý vzorec lze použít i na jednání státu. Na rozdíl od soukromých osob, které mají povinnost nediskriminovat jen v určitých oblastech života (jako zaměstnavatelé či poskytovatelé služeb) má stát ve všem svém konání principiální povinnost dodržovat zásadu rovného zacházení, což vychází už ze samotné povahy demokratického a právního státu. Všichni cítí, že by bylo naprosto nepřípustné, aby se kupříkladu stanovilo, že rodiny osob hlásících se k některým náboženstvím by měly nárok na nižší přídavky na děti, než ostatní rodiny, za čímž by mohla stát úvaha, že věřící nepotřebují být k tomu, aby měli děti, motivováni tak jako ostatní. Spíše by měla být na místě otázka, jestli stát a jiné veřejnoprávní subjekty vůbec mohou diskriminovat? Bohužel se tomu dle mého názoru často děje, a to např. následujícími způsoby.
Zákony i jiné právní předpisy upravující činnost státu mohou být sice správné, ovšem osoby, které je provádí, např. úředníci či obce, postupují při jejich používání diskriminačně. Činí tak buď z důvodů svých předsudků anebo proto, že se drží určité praxe, kterou je jejich činnost ovládána. Lékaři v nemocnicích tak mohou při zákrocích upřednostňovat mladší lidi před starými, učitelé ve školách se mohou více věnovat dětem zdravým a děti postižené se mohou snažit „odsunout“ do zvláštních škol, pracovníci policie mohou při náboru do bezpečnostních sborů odmítat více ženy než muže či zaměstnanci úřadů práce mohou zanedbávat Rómy. To vše navzdory tomu, že příslušné zákony žádné rozdíly nečiní a problém tkví jen v jejich aplikaci.
Druhou možností je, že už samy předpisy obsahují diskriminaci nepřímou. Nepřímou diskriminací je – dle práva EU - ustanovení, které je sice neutrální, ovšem jehož praktickým důsledkem je znevýhodnění příslušníků určité skupiny (vymezené jedním ze 6 základních diskriminačních kritérií: věk, náboženství, sexuální orientace, pohlaví, zdravotní postižení nebo etnický původ), pokud ono ustanovení nesleduje oprávněný účel a je tomuto účelu jakožto prostředek přiměřené. Takovouto diskriminaci by představovalo ustanovení obecní vyhlášky upravující přidělování bytů, dle něhož mají na byt nárok jen osoby, které nikdy nepobíraly dávky sociální péče. Toto ustanovení by mohlo - ať už zamýšleně nebo nezamýšleně - diskriminovat Rómy a oprávněný účel nesleduje, neboť přidělení obecního bytu nemá být odměnou za ekonomickou soběstačnost, ale pomocí lidem při zabezpečování bydlení. Naproti tomu, pokud by Ministerstvo zahraničních věcí stanovilo, že na pozice velvyslanců bude vysílat jen ženaté muže nebo vdané ženy, a to z důvodů protokolárních povinností manželek velvyslanců, bylo by nutno před nařčením ministerstva z nepřímé diskriminace homosexuálů zvážit, zda-li jsou tyto protokolární povinnosti tak významné, že je výše uvedená podmínka oprávněná a přiměřená.
Poslední možností diskriminace ve veřejné správě jsou právní předpisy, které obsahují dokonce přímou diskriminaci, ovšem z různých důvodů (tradice, legitimní účel) nejsou za diskriminační považovány. Za typický případ lze považovat ustanovení upravující odchod do starobního důchodu pro muže a pro ženy; i když muž vychoval sám dítě, neodchází díky tomu do důchodu dříve, zatímco ženě se za každé vychované dítě uspíší důchodový věk o 1 rok.
