Tento dokument byl vytvořen za finanční pomoci Evropské unie. Za obsah tohoto dokumentu je výhradně odpovědná Poradna pro občanství / Občanská a lidská práva a nelze jej v žádném případě považovat za názor Evropské unie.
Cizinci, školství a spravedlnost (Mgr. Pavla Burdová-Hradečná a Mgr. Pavel Čižinský)
K některýcm aspektům rozhodovací praxe cizinecké policie (Mgr. Marek Čechovský)
Novela azylového zákona č. 165/2006 Sb.(Mgr. Pavel Čižinský)
Volby 2006 - názory osmi politických stran na imigraci (Kryštof Čižinský)
Regularizace nelegální migrace v Evropě, listopad 2005
4 návrhy možných regularizačních opatření pro ČR
Podkladové materiály pro seminář Regularizace (Praha 13.12.2005)
Zpráva o stavu lidských práv 2005 (příspěvky Poradny pro občanství pro vládu ČR)
Zamítnutí zákona o zdravotním pojištění dětí cizinců (2004)
Klientský systém - Mgr. Jan Černík
Vícečetné státní občanství: teoretické a praktické pohledy
Právní komparativní studie programu migrace (2003)
REGULARIZACE NELEGÁLNÍ MIGRACE V EVROPĚ, LISTOPAD 2005
Mgr. Pavel Čižinský
Autor zpracovává příklady regularizací ve vybraných zemích západní a jižní Evropy během posledních desetiletí, kterými tyto státy legalizovaly pobyt cizincům, kteří na jejich území pobývali v rozporu s právem.
Cílem této práce je podívat se komparativním způsobem na fenomén regularizací, jak v posledních desetiletích jsou prováděny v mnoha státech Evropy.Vzhledem ke skutečnosti, že regularizace jako určitý typ migračně-politického opatření je předmětem vědeckého výzkumu teprve velmi krátkou dobu, je tato práce omezena mnoho faktory jako je nedostatek literatury, respektive odkázanost na několik málo dosavadních zpracování a na nepřeberné množství internetových pramenů, jejichž kvalita je sporná a často neověřitelná, neustálená nebo i neexistující terminologie, nejasnost samotného vymezení tématu, ba i spornost a nezavedenost samotného pojmu regularizace. Tato práce si tedy nemůže klást za cíl vyčerpávající popis regularizací v Evropě, nýbrž jen prvotní poukázání na nesmírně zajímavou dílčí sondu do migračního dění vybraných společností v jednotlivých evropských zemích a představení tohoto fenoménu v jeho širším a pravdivějším pojetí, než jen v jeho současné dramatické jihoevropské formě, která vyvolává v odborné veřejnosti často odmítavé reakce. Právní pohled na věc přitom převažuje nad jinými hledisky.
REGULARIZACE OBECNĚ
Vymezení pojmu regularizace:
Regularizace je nejběžněji používaným pojmem pro opatření státu, kterým stát uděluje povolení k pobytu na svém území cizincům, kteří se nacházejí na jeho území nelegálně. Jinými pojmy mohou být legalizace pobytu, amnestie nebo i normalizace, jak byla nazvána největší španělská regularizace na počátku roku 2005 . Tyto pojmy jsou v češtině ovšem již obsazeny jinými významy ( byť každý z nich vyjadřuje důležitý aspekt regularizace), a proto bude realizátory projektu užíván pojem regularizace. Pojem regularizace je odvozen z pojmu „neregulérní“ migrace ( ang. irregular či franc. irregulier), kterým se v zemích západní Evropy často označuje právní status migranta, jehož pobyt na území určitého státu je v rozporu s právním řádem.
Definiční znaky regularizačního opatření mohou být vymezeny následovně:
1) udělení povolení k pobytu cizincům,
2) hromadný charakter, neboť pobyt je udílen určitému počtu cizinců, respektive cizincům patřícím do vymezené množiny cizinců, přičemž počet těchto cizinců bývá předem neznámý, ovšem může být i předem stanoven,
3) přítomnost cizinců na území státu a
4) ilegální pobyt těchto cizinců.
Aspekt amnestie vyjadřuje další znak regularizace, totiž že cizincům se odpouští právní následky jejich předchozí ilegálního pobytu.
Posledním znakem je, že každá regularizace sleduje určitý cíl, který bývá nejčastěji humanitární, lidsko-právní, ekonomické nebo sociální povahy. (...)
celý dokument
4 NÁVRHY MOŽNÝCH REGULARIZAČNÍCH OPATŘENÍ PRO ČR
tyto návrhy pochází z projektu Regularizace nelegální migrace v České republice, který 5 nevládních organizací ( Člověk v tísni, Poradna pro občanství, Organizace pro pomoc uprchlíkům, Poradna pro uprchlíky a Multikulturní centrum Praha) realizovaly v průběhu roku 2005 a který byl zacílen na zahájení diskuse o provedení regularizace v ČR.
Existuje více regularizačních možností, které lze v České republice uplatnit. Jejich zavedení se vzájemně nevylučuje, ale naopak doplňuje. V následujícím textu nastiňujeme 4 regularizační možnosti, které zatím vyplynuly z průběhu projektu Regularizace nelegální migrace a na jejichž rozvíjení hodláme dále pracovat.
1. jednorázová regularizace pracovní migrace: hlavními kriterii by byly jednak faktický (tedy i nelegální) pobyt cizince o určité délce a zadruhé pak ekonomická činnost migranta. Hlavním cílem této regularizace by bylo zřejmě potírání nelegality na trhu práce a integrace cizinců do hospodářského života České republiky.
2. regularizace v návaznosti na systém azylového zákona: časově omezené povolení k pobytu (např. strpění) by měli dostávat všichni ti cizinci, u nichž jsou dány určité humanitární důvody nižší intenzity, kteří žádali o azyl, strpění, dočasnou ochranu nebo trvalý pobyt z humanitárních důvodů a které se ani státu nepodařilo deportovat (např. cizinci propuštění z detenčních zařízení).
3. permanentní regularizace humanitární : ustanovení, dle kterého by o povolení k pobytu mohl beztrestně požádat každý cizinec, který 1) se na území zdržuje (legálně i ilegálně) po určitou dobu – ca 5 let a 2) má na území rodinné a jiné pevné sociální vazby anebo jsou u něj dány jiné humanitární důvody. O pobyt by mohl beztrestně žádat i ten cizinec, který se na území zdržuje po určitou velmi dlouhou dobu – 10 až 15 let, ale nemá rodinné a sociální vazby, pokud závažné okolnosti nemluví proti jeho regularizaci. Rodiny s dětmi by přitom měly být zvýhodněny.
4. beztrestný dobrovolný výjezd a možnost úpravy pobytu mimo území: cizinec, který nemá správní vyhoštění, by např. mohl mít možnost oznámit určitým způsobem svůj úmysl ukončit svůj ilegální pobyt, a to příslušnému orgánu (např. přímo Ministerstvu vnitra). Následně by cizinec dostal výjezdní příkaz, přičemž by při eventuální následné žádosti o vízum nebyl znevýhodněn, dokonce by mohl být na základě svého dlouhého pobytu a zázemí v ČR i zvýhodněn. Cizinec, který správní vyhoštění již má, by v takovém případě nezískal delší správní vyhoštění ani by nebyl obviněn z trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí; vyhoštění by mu ovšem zůstalo a musel by postupovat dle promíjení správního vyhoštění. Toto ustanovení by nemělo být časově omezené.
PODKLADOVÉ MATERIÁLY PRO SEMINÁŘ REGULARIZACE (PRAHA 13.12.2005)
Dne 13.12.2005 proběhl v Praze seminár k projektu Regularizace nelegální migrace v České republice, který byl pořádán pěti nevládními neziskovými organizacemi zabývajícími se migrací ( Člověk v tísni, Poradna pro občanství, Organizace pro pomoc uprchlíkům, Poradna pro uprchlíky a Multikulturní centrum Praha) a na kterém byla spolu s dalšimi zástupci odborné veřejnosti ( zástupci státní správy, univerzitní pracoviště) diskutována možnost provedení regularizace nelegální migrace v České republice.
PODKLADOVÝ MATERIÁL PRO PRÁCI VE SKUPINÁCH
Skupina A: REGULARIZACE EKONOMICKÉ MIGRACE
Příklady jednorázových regularizací zaměřených na sanaci pracovního trhu od nelegality:
Španělsko 2005. 7.2.- 7.5.2005:
Regularizace probíhala po dobu 3 měsíců od 7.února do 7. května 2005.
Regularizace se mohly účastnit dvě kategorie cizinců:
1) klasický zaměstnanec ( závislá pracovní činnost)
2) pracovník v domácích pracích , především pomocníci v domácnostech, kteří pracují ve více domácností (úklid, vaření, hlídání dětí) a nemají tedy jediného hlavního zaměstnavatele
Podmínky pro žadatele:
- přihlášení na komunální úrovni ( padrón nebo certificado de empadronamiento) nejpozději 7.srpna 2004.
- pracovní smlouva alespoň na 6 měsíců dopředu nebo na 3 měsíce, pokud práce v zemědělství. Pokud zaměstnanec na stavbě nebo ve službách ( turistický ruch), mohla být práce rozložená na celý rok ( sezónní práce)
- čistý trestní rejstřík, i v zemích, ve kterých cizinec pobýval v posledních 5 letech.
- profesní kvalifikace uznávána nebo nostrifikována ve Španělsku
- neexistence trestu vyhoštění ( zřejmě ani správního) kromě vyhoštění důvodů nelegálního pobytu a nelegální práce; tyto tresty se úspěšnou regularizací odpouštěly. (...)
celý dokument
ZPRÁVA O STAVU LIDSKÝCH PRÁV V ČR ZA ROK 2005
RNDr Ladislav Zamboj - Poradna pro občanství
Příspěvky vládě České republiky do Zprávy o stavu lidských práv za rok 2005, který Poradna pro občanství zaslala ke třem oblastem a) práva dětí, b) práva cizinců a c) vězeňství.
A) PRÁVA DĚTÍ
Nařizování a trvání ústavní výchovy nezletilých.
Již Druhá periodická zpráva o opatřeních přijatých k plnění závazků plynoucích z úmluvy o právech dítěte za období 1995 – 1999 uvádí, že „pokud selžou všechny pokusy o terapii rodiny (materiální pomoc, finanční pomoc, poradenství), podává orgán péče o děti...návrh na nařízení ústavní výchovy.“ Již v této zprávě je uvedený výrok, charakterizující často ideální stav, nikoli skutečnost, korigován poznatky z praxe: terapie rodiny je nedostatečná a hlavní důvody jsou dva. Jednak nedostatek finančních prostředků, jednak nedostatek sociálních pracovníků obecně a nedostatek kvalifikovaných sociálních pracovníků zejména.
Zpráva za rok 2001 obsahuje podobná konstatování, když uvádí, že v „ČR není zajištěna dlouhodobá, pravidelná a častá (...) sociální práce přímo v rodině“. Známý problém nadužívání institutu ústavní výchovy, tam, kde je tak závažný zásah do rodinných vztahů zbytečný, přetrvával v ČR i v r. 2005.
Jedním z nejproblematičtějších důvodů odebrání dětí z rodiny zůstává názor příslušných sociálních pracovníků (posléze soudu) o nedostatečném materiálním zajištění nezletilého. Bytová nebo hmotná nouze jako životní situace souvisí totiž se změnami ve společnosti, ke kterým došlo po listopadu 1989. V praxi často dochází ke zbytečnému nařizování ústavní výchovy např. v případech, kdy jsou rodiče vedeni v evidenci úřadu práce, popř. bydlí v různých typech azylového bydlení, což samo o sobě výchovu nezletilých neohrožuje ani nenarušuje. Důvody bytové či hmotné nouze, pokud by měly být jediným důvodem nařízení ústavní výchovy, neobstojí ani ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva, neboť nařizování ústavní výchovy z důvodů pouze nedostatečného materiálního zabezpečení nezletilých nesplňuje podmínku nezbytnosti v demokratické společnosti (nejsou splněny kritéria proporcionality), a porušuje tak právo rodičů i dětí na respektování rodinného života . V této souvislosti lze též znovu zopakovat, že problematická je praktická neexistence sociálního bydlení pro chudé rodiny a absence sociální práce též na úseku předcházení dluhům (zejména na nájemném; situace pak končí vystěhováním rodiny a s tím souvisejícím nařízením ústavní výchovy dětí).
Skutečnost, že dítě může být umístěno do prospěšnějšího prostředí, pro jeho výchovu, nemůže sama o sobě odůvodňovat jeho odnětí biologickým rodičům, musí zde být další okolnosti vedoucí k závěru o „nezbytnosti takového zásahu do práva rodičů těšit se z rodinného života“. (...)
celý dokument
ZAMÍTNUTÍ ZÁKONA O ZDRAVOTNÍM POJISTĚNÍ DĚTÍ CIZINCŮ
Mgr. Pavel Čižinský
4.května 2004 byl ve druhém čtení zamítnut v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR vládní návrh o zdravotním pojištění dětí cizinců ( sněm. tisk 417), který představoval první a dosud poslední pokus řešit tristní situaci zdravotního pojištění cizinců v České republice.
Zdravotní pojištění cizinců obecně
Nejtíživějším bodem postavení cizinců v ČR je pravděpodobně oblast zdravotního pojištění a zdravotní péče. V zemi, kde je velmi silná tradice zabezpečení zdravotní péče ze strany státu, kde je veřejné zdravotní pojištění všeobecné, povinné a hradí se z něj dosud takřka veškerá péče, přičemž žádný politik si netroufne jasně vyslovit, že účast na veřejném zdravotním pojištění nestačí na pokrytí všech nákladů na péči o zdraví, v této zemi jsou cizinci bez trvalého pobytu, pokud nejsou zaměstnanci, ze veřejného solidárního systému zdravotního pojištění vyloučeni a jsou odkázáni na tzv. komerční zdravotní pojištění. Tento typ smluvního pojištění vykazuje ve srovnání s veřejným zdravotním pojištěním následující nedostatky:
- komerční pojištění poskytuje pouze VZP
- pojistné je citelně dražší, stanovuje se jen dle věku a pohlaví bez ohledu na příjem, např. žena kolem 30 let 1450 Kč, byť je na mateřské dovolené
- pojistné se musí platit na 6 měsíců dopředu
- pojišťovna nemá povinnost zájemce pojistit; pokud je cizinec starší 70 let nebo nemocný, pojišťovna ho nepojistí
Tato situace se týká osob samostatně výdělečně činných, studentů, žen v domácnosti, penzistů a rovněž všech dětí předtím, než vstoupí do zaměstnání.
Nejkřiklavějšími případy byly a jsou právě děti narozené s vrozenými vadami nebo jinými závažnými onemocněními, které komerční pojišťovna pro jejich logickou „finanční ztrátovost“ odmítla pojistit. Péče poskytnutá dítěti ihned po narození v zájmu záchrany jeho života tak rodiče finančně zruinovala, neboť dítě nelze pojistit dopředu a pojišťovna nepojistí dítě bez provedení jeho zdravotní prohlídky. Tyto děti naštěstí někdy dostávaly od Cizinecké policie udělen trvalý pobyt z humanitárních důvodů, přičemž hlavním smyslem této laskavosti bylo právě zdravotní pojištění, nikoli vyjádření určité vazby tohoto dítěte k ČR.
Tato situace – především ve vztahu k dětem – byla po dlouhou dobu kritizována ze strany organizací zabývajícími se lidskými právy, např. na půdě Rady vlády pro lidská práva (poradního orgánu vlády ČR v rámci Úřadu vlády), a to především s odvoláním na ustanovení Úmluvy o právech dítěte, která měla jako mezinárodní smlouva o lidských právech podle někdejšího čl. 10 Ústavy ČR přednost před zákonem. V čl. 23 Úmluvy zaručuje stát postiženému dítěti právo na zvláštní péči, na požadovanou pomoc odpovídající stavu dítěte a situaci rodičů, přičemž tato pomoc má být „podle možností“ bezplatná. Čl. 24 dále přiznává každému dítěti „právo na dosažení nejvýše dosažitelné úrovně zdravotního stavu a na využívání léčebných a rehabilitačních zařízení“, což se má realizovat např. opatřeními k zjištění nezbytné lékařské pomoci a zdravotní či poskytnutím odpovídající péče matkám před i po porodu. Státy mají usilovat o „zabezpečení toho, aby žádné dítě nebylo zbaveno svého práva na přístup k takovým zdravotnickým službám.“
Na podnět Rady vlády pro lidská práva, který tvrdil, že současná situace je porušením mezinárodních závazků vyplývajících z Úmluvy o právech dítěte, a na návrh místopředsedy vlády Pavla Rychetského přijala vláda 6.6.2001 usnesení č. 546, kterým uložila ministru zdravotnictví, aby navrhl novelu zákona č. 48/1997 Sb. o veřejném zdravotním pojištění nebo aby navrhl „jiné opatření k odstranění nedostatků v úpravě zdravotního pojištění dětí cizinců, které pobývají na území České republiky na základě dlouhodobého víza“. Tímto usnesením vlády bylo zahájeno více než dvouletá tvorba návrhu zákona, v jejímž průběhu se navrhovaná úprava několikrát změnila, aniž by přitom přestala být vysoce kontroverzní. (...)
celý dokument
KLIENTSKÝ SYSTÉM
Jan Černík
Studie pro www.migraceonline.cz, Multikulturní centrum Praha, leden 2005
Klientský systém jako quasi-feudalismus v Česku
Abstrakt
Dynamiku cirkulační migrace a s tím spojený modus každodenní ekonomiky můžeme sledovat ve vzájemně propojených perspektivách času, prostoru a sociálního vývoje. Česká republika měla počátkem 90. let všechny předpoklady cílové i tranzitní země pracovní migrace. Ekonomická transformace země generovala stabilní poptávku po levné pracovní síle a se zdrojovými zeměmi pracovní migrace byl bezvízový režim. Tento článek Jana Černíka je příspěvkem do diskuse o tom, zda a do jaké míry jsou organizační formy ekonomické migrace determinovány socio-kulturními předpoklady země původu. Následující text se zabývá otázkou tzv. klienturou neboli klientského systému. Autor sleduje jeho vývoj, formování a funkce v České republice na příkladu ukrajinské pracovní migrace. Přináší širší definici pojmu než je běžně v médiích užívána. Klienty vnímá jako významné zprostředkovatele práce a výhled do budoucnosti klientského „systému“ uzavírá slovy o nutnosti „izolování zprostředkovatelů od organizovaného zločinu a současně využití jejich organizačního potenciálu v rámci pracovní migrace“.
Úvod
Následující text je rozborem toho, co mnoho lidí z evropské části bývalého SSSR pracující v České republice nazývá klienturou a někteří Češi znají pod názvem klientský systém. Teze článku se zakládají na studiu výzkumných prací na téma pracovní migrace na území ČR, novinových článků o Ukrajincích v ČR. Dále vycházejí ze studia zahraniční literatury zaměřené na transformace organizačních modelů ekonomie ve východní Evropě. Některé teze této práce byly konzultované s cizinci (viz dále jen „konzultanti“), kteří mají zkušenosti s dočasnou prací v ČR přes prostředníka. Tato „verifikace v terénu“ se ukázala jako nutnost vyplývající z nedostatku cíleného a aktuálního výzkumu forem organizování dočasné pracovní migrace v ČR. Primární přístup ke zkoumání strukturálních dispozic organizování ekonomie dočasné pracovní migrace v ČR je zde založen na komparaci některých charakteristických rysů způsobů organizace ekonomických aktivit v provinčním Rusku, jak jak jej zachytila Caroline Humphrey. Tato srovnání následně interpretuji v intencích symbolické antropologie. Tento přístup je založený na etnografii všednosti, která vytváří rámec pro dekódování významů chování aktéra.v jeho normálnosti. V rámci interpretativního (reflexivního) procesu antropologického zkoumání jsou „objekty“ současně objevovány a vytvářeny (Geertz 2000).
Pojem klient, klientura a klientský systém
Pojem „klient“ je těžko postižitelný, jedná se o subjekt určitého modu ekonomického jednání, které se vyznačuje vysokou dynamikou. V kontextu pracovní migrace ze zemí bývalého SSSR do ČR není klient zákazník. Pod označením „klient“ se skrývá člověk zajišťující odbyt zpravidla nekvalifikované práce v České republice, který tím zároveň uspokojuje poptávku na zdejším trhu práce. Tato definice předpokládá vznik pojmu v prostředí zdrojové země, což dokládá Uherek na základě výzkumu na Zakarpatské Ukrajině (Uherek 2001) a přes citaci znalce zakarpatských poměrů tvrdí Livinský (Livinský, Kočík 2003a). (...)
celý dokument pdf
VÍCEČETNÉ STÁTNÍ OBČANSTVÍ: TEORETICKÉ I PRAKTICKÉ POHLEDY
Mgr. Andrea Baršová
Státní občanství České republiky stojí na prahu první zásadní revize od svého vzniku. V srpnu 2004 zaslalo Ministerstvo vnitra k posouzení jiným ústředním orgánům státní správy návrh východisek nové právní úpravy státního občanství. Nejdůležitější navrhovanou změnou je obrat v postoji ke dvojímu a vícečetnému státnímu občanství. Zatímco současná právní úprava (zákon č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky) vychází ze zásady jednoho výlučného státního občanství, která je prolomena jen ve výjimečných případech, nové teze počítají s plnou tolerancí vícečetného občanství. Nový přístup zahrnuje toleranci v obojím směru: jak vůči cizincům, kteří usilují o nabytí českého státního občanství, tak vůči českým státním občanům, kteří hodlají nabýt cizí státní občanství. Bude-li změna uzákoněna, završí se vývoj nastoupený poslední novelizací zákona v roce 2003.
Tento příspěvek nabízí širší pohled na aktuální problematiku vícečetného státního občanství. Vychází z nedávno publikovaných prácí světově uznávaných autorů, které reagují na nebývalý rozmach dvojího občanství v globálním rozměru. Současně navazuje na studii „Státní občanství“ zpracovanou v první části projektu „Migrace“. (Baršová, 2003b). Nevrací se proto k základním otázkám, jako jsou institut státního občanství, jeho význam či podmínky naturalizace. Má tři základní části. V první rekapituluje celkovou proměnu postojů k vícečetnému občanství, ve druhé nabízí teoretické perspektivy k pochopení povahy a významu tohoto fenoménu a ve třetí ilustruje historický i současný vývoj na příkladu tří evropských zemí s různými tradicemi: Velké Británie, Německa a Francie. V závěru shrnuje zjištění, která jsou důležitá z hlediska současného domácího vývoje.
I. Historické přístupy k vícečetnému státnímu občanství: od zavržení k toleranci
Dvojí nebo vícečetné státní občanství je stav, kdy tutéž osobu považuje více než jeden stát za svého občana. Odborníci se shodují, že tradiční přístup států k tomuto jevu byl převážně negativní. Americký badatel Peter J. Spiro výstižně charakterizuje tento postoj: ”Jen málo věcí vzbuzovalo tak samozřejmou nelibost společnosti jako dvojí občanství. ... Samotná idea dvojího občanství byla vnímána jako antiteze tradičního pojetí státu a jeho vztahu k jedinci, konceptu, jemuž dominovaly pojmy nedělitelné oddanosti, jež dává jen malý prostor plurálním příslušnostem. Ve všeobecném pojímání bylo dvojí občanství spojeno se šedými pátými kolonami a hanobeno jako netolerovatelný druh politické polygamie; tento status byl kdysi také zdrojem velkých diplomatických kontroverzí”. (Spiro, 2002: 19). Nepřátelský postoj světového společenství vůči dvojímu občanství byl shrnut do často citované preambule Haagské úmluvy o státním občanství z roku 1930, jejíž ambicí bylo kodifikovat tehdejší globální doktrínu vztahující se ke kolizi národních zákonů regulujících státní občanství: „Každá osoba má mít státní občanství a má mít pouze jedno státní občanství.“ Jednou z posledních ozvěn starého náhledu je rozhodnutí německého Spolkového ústavního soudu z roku 1974 hájící tzv. „doktrínu zla“ („Űbel-Doktrin“): „ ... dvojí nebo vícečetné občanství je považováno, jak v rámci národním tak mezinárodním, za zlo, kterému je nutno předcházet a eliminovat ho v zájmu států i občanů.“ (...)
celý dokument
PRÁVNÍ KOMPARATIVNÍ STUDIE programu MIGRACE
byla zpracována v rámci prvního roku realizace právní části programu Migrace v roce 2002-2003. Její jádro ( 8 kapitol) vzniklo v průběhu prvního roku průběhu programu Migrace, tedy od října roku 2002, a bylo publikováno v červenci 2003.
Úvod
Pokud platí pro cizince a občany odlišná pravidla, jsou většinou pro cizince nevýhodnější. Tento přístup má dlouhou tradici a proces jeho změn bude vždy probíhat spíše pomalu. Ať se již jedná o rozdílné zacházení, které je zcela neodůvodněné, nebo důvody spočívají v kontrole migrace, regulaci pracovního trhu či jiných příčinách nebo jde o rozdíly racionálně nepodložené, cílem této studie je sledovat rozdílné zacházení s cizinci v jejich každodenním životě, v práci, v rodině, v zapojení do života občanské společnosti. Necháváme tedy poněkud stranou problematiku cizinců jako turistů, zabýváme se cizinci rozhodnutými v zemi žít, byť jen po určitý čas. Studie proto rovněž poněkud pomíjí problematiku postavení žadatelů o azyl. Azyl je krajním řešením krajních situací; postavení žadatelů o azyl, pokud v zemi zůstanou, se později transformuje v postavení azylantů nebo v postavení obyvatel s jiným oprávněním k pobytu na základe některého zákonného důvodu. Studie se naopak věnuje problematice „dočasného útočiště“, tedy pobytu vyvolaného humanitárními nebo válečnými pohromami. Řešení této problematiky je v současnosti aktuální a diskutovanou otázkou.
Základním cílem studie je představit „dobrou praxi“, tedy koncepční a nediskriminační přístupy, uplatňované vůči cizincům v zahraničních legislativních úpravách a ukázat, co naproti tomu v naší politice integrace cizinců a v legislativě chybí. Při hledání příkladů „dobré praxe“ jsme se zaměřili převážně na státy Evropské unie. Vedla nás k tomu jednak myšlenka na sílící procesy integrace a snahy o kompatibilitu právních řádů Evropského společenství, které se nemohou cizinců nedotknout, a také nesporná příbuznost většiny právních prostředí v evropském prostoru s českým právním prostředím. Při volbě jednotlivých států, o jejichž dobré praxi tato studie informuje, jsme se zaměřili tam, kde existují pozitivní tradice, na nichž jsou jednotlivá opatření vybudována. Dalším, pomocným hlediskem pak byla příbuznost právního prostředí dané země s právním systémem v České republice. Ideově jsme vycházeli z přístupů formulovaných v doporučeních evropských mezinárodních organizací a mezinárodních nevládních organizací.
Naším přáním bylo, aby se popsaná „dobrá praxe“ stala inspirací pro subjekty veřejné správy a argumentačním zdrojem pro nevládní subjekty, které chtějí ovlivnit tvářnost českého právního prostředí ve vztahu k cizincům. Zájemce proto ve studii najde vedle odkazů na rozšiřující literaturu také odkazy na právní normy cizích států, množství internetových odkazů a konkrétní doporučení, identifikující oblasti, do nichž je třeba na základě provedeného výzkumu zaměřit úsilí o změny českého právního prostředí.
Také proto je naším úmyslem, aby studie zůstala otevřenou dalším podnětům, doporučením a připomínkám těch, kdo ji budou pro svou práci využívat.
ZAMĚSTNÁNÍ A POVOLÁNÍ
JUDr. Markéta Whelanová, Ph.D.
SHRNUTÍ
Přístup k podnikání
V zemích EU (Irsku a Německu) i v České republice je zahájení samostatné výdělečné činnosti pro cizince podmíněno ohlášením živnosti nebo vydáním koncese k výkonu živnosti (Německo, ČR) či zvláštním povolením k podnikání (Irsko) a dále vždy povolením k pobytu. Zatímco v irském modelu je primární povolení k podnikání, o které může cizinec příslušné ministerstvo požádat na území Irska a na jehož základě mu je pak uděleno povolení k pobytu, v SRN a v ČR je prvotní povolení k pobytu, o něž se žádá ještě před vstupem na území na zastupitelském úřadě. Ve všech případech se cizinec, stejně jako státní občan, musí zaregistrovat u daňového úřadu – tuto povinnost ovšem v Německu plní úřad a nikoli podnikající osoba sama. V ČR se navíc cizinci z nečlenských států EU nebo Evropského hospodářského prostoru musí ještě povinně zapsat do Obchodního rejstříku. Z toho vyplývá další povinnost účtovat v soustavě podvojného účetnictví. V Německu i Irsku naopak musí cizinci splnit zápis do obdobného rejstříku za stejných podmínek jako státní příslušníci. (...)
celý dokument
