Dlouho očekávaný návrh nového školského zákona, který by v těchto dnech měla projednávat vláda, reaguje konečně i na skutečnost, že Česká republika je domovem i stále zvyšujícího se počtu cizinců. V dosavadním platném zákoně č. 29/1984 Sb. o soustavě základních škol, středních škol a vyšších odborných škol (školský zákon) nebyli cizinci takřka zmíněni a jejich právní postavení v oblasti vzdělání nebylo výslovně upraveno. To se nyní sice změní, je ovšem otázkou, zda je navrhovaná úprava ve všech směrech lepší než dosavadní praxe.
Cizinci se zabývá především § 20 návrhu zákona, který zní:
Vzdělávání cizinců
§ 20
(1) Osoby, které nejsou státními občany České republiky a pobývají oprávněně na území České republiky, mají přístup k základnímu, střednímu a vyššímu odbornému vzdělávání za stejných podmínek jako státní občané České republiky, včetně vzdělávání při výkonu ústavní výchovy a ochranné výchovy.
(2) Osoby uvedené v odstavci 1 se stávají žáky a studenty příslušné školy za podmínek stanovených tímto zákonem, pokud řediteli školy prokáží nejpozději při zahájení vzdělávání oprávněnost svého pobytu na území České republiky.
(3) Osoby se státní příslušností jiného členského státu Evropské unie a jejich rodinní příslušníci mají přístup ke vzdělávání a školským službám podle tohoto zákona za stejných podmínek jako státní občané České republiky. Ustanovení odstavce 2 se v tomto případě nepoužije.
(4) Osobám, které nejsou státními občany České republiky a získaly předchozí vzdělání v zahraniční škole, se při přijímacím řízení ke vzdělávání ve středních a vyšších odborných školách promíjí na žádost přijímací zkouška z českého jazyka, pokud je součástí přijímací zkoušky. Znalost českého jazyka, která je nezbytná pro vzdělávání v daném oboru vzdělání, škola u těchto osob ověří rozhovorem.
(5) Pro žáky, kteří jsou dětmi osoby se státní příslušností jiného členského státu Evropské unie, a kteří na území České republiky, kde taková osoba vykonává nebo vykonávala pracovní činnost v pracovněprávním vztahu nebo samostatně výdělečnou činnost, nebo na území České republiky studuje, anebo získala právo pobytu na území České republiky z jiného důvodu [11]) dlouhodobě pobývají a kteří plní povinnou školní docházku podle tohoto zákona, zajistí krajský úřad příslušný podle místa pobytu žáka ve spolupráci se zřizovatelem školy
a) bezplatnou přípravu k jejich začlenění do základního vzdělávání, zahrnující výuku českého jazyka přizpůsobenou potřebám těchto žáků,
b) podle možností ve spolupráci se zeměmi původu žáka podporu výuky mateřského jazyka a kultury země jeho původu, která bude koordinována s běžnou výukou v základní škole.
(6) Krajský úřad zajistí přípravu pedagogických pracovníků, kteří budou uskutečňovat vzdělávání podle odstavce 5.
(7) Ministerstvo stanoví prováděcím právním předpisem formu, obsah a organizaci bezplatné přípravy podle odstavce 5 písm. a).
Rozebereme-li nyní jednotlivá ustanovení tohoto paragrafu s kontextu jiných částí zákona, dojdeme k následujícím závěrům:
- cizincům je přiznán nárok na vzdělávání, a to základní, střední a vyšší odborné, naopak nemají tedy nárok na bezplatné předškolní vzdělání ( oproti občanům ČR nebudou mít tedy nárok na bezplatný poslední rok v mateřské škole zřízené veřejnoprávními subjekty, srv. § 122 odst. 2) a na jiné vzdělávání jako je zájmové, základní umělecké a jazykové vzdělávání nebo tzv. další vzdělávání, což ovšem není bezplatné ani pro občany.
- z nároku cizinců jsou dále vyloučeny tzv. školské služby, což jsou např. skolská poradenská zařízení, školská výchovná a ubytovací zařízení, zařízení pro zájmová vzdělávání, stravovací zařízení aj. Tyto zařízení mohou vybírat úplatu i od občanů a Ministerstvo má vydat vyhlášku, která bude tyto otázky blíže upravovat. Záleží tedy na tom, zda se bude v této vyhlášce rozlišovat mezi občany a cizinci. Co se týká ovšem např. učebnic, nečiní § 27 žádné rozdíly mezi občany a cizinci.
- je logické, že nárok na bezplatné vzdělání mají jen cizinci legálně zde pobývající. Dosavadní praxe ale přijímala na základě pokynu MŠMT č. 21836/2000-11 do státních škol i i nelegálně v ČR pobývající cizince. Ustanovení, že každý cizinec musí před nástupem do školy prokázat řediteli školy oprávněnost svého pobytu v ČR ( § 20 odst. 2) je jednoznačným zpřísněním dosavadního stavu. Důvodoá zpráva k návrhu zákona k tomuto uvádí, že „účast v přijímacím řízení ke studiu (na střední či vyšší odbornou školu) a vznik nároku na přijetí ke studiu však nejsou touto podmínkou podmíněna“. Nárok na vzdělání by měly mít rozhodně děti, které jsou zadržovány v detenčních zařízeních MV. V praxi se ovšem mohou vyskytnout i jiné případy dětí, jejichž pobyt není možné legalizovat .
- Pokud jde o občany EU, přiznává jim zákon stejná práva jako občanům ČR a to ve všech oblastech vzdělání a i ohledně služeb školských zařízení. Problém ale může představovat skutečnost, že povinnost povinné školní docházky je uložena jen těm občanům EU, kteří na území ČR pobývají na základě zvláštního pobytového oprávnění. § 36 odst. 2 stanoví:
Povinná školní docházka se vztahuje na státní občany České republiky, dále na občany jiného členského státu Evropské unie a jejich rodinné příslušníky, kteří na území České republiky pobývají na základě zvláštního pobytového povolení [21]) a dále na jiné cizince, kteří mají na území České republiky trvalý pobyt nebo přechodný pobyt na dlouhodobá víza [22]) a azylanty a účastníky řízení o udělení azylu10).
Může tedy dojít k situaci ( a v případě slovenských Romů je to i reálné, ba pravděpodobné), že např. Slováci svůj pobyt v ČR nezlegalizují, a tudíž nebudou muset své děti posílat do školy, ba by i mohli se tímto způsobem snažit škole vyhnout, i když tato škola by pro ně byla zdarma.
- vyučovacím jazykem je dle § 13 návrhu zákona čeština a to vcelku přísně. Na základních a středních školách se vyžaduje pro možnost vyučování jednotlivých
předmětů v cizím jazyce povolení Ministerstva. Na vyšších odborných školách lze už vyučovat i v cizím jazyce.
- s tím souvisí, že cizinci nebudou mít – s výjimkou národnostních menšin – ani nadále jakýkoli nárok na výuku ve svém mateřském jazyce nebo na výuku předmětů odpovídajících jejich původu, např. svého mateřského jazyka.
- podmínkou studia na škole bude i nadále znalost češtiny. Z této povinnosti existují pouze tyto úlevy:
a) cizinci, kteří získali vzdělání v zahraničí, se u příjímacích zkoušek promine zkouška z českého jazyka; jejich znalost češtiny se pak ověří rozhovorem.
b) pro děti euroobčanů, kteří se v ČR usadili, a kteří zde budou plnit povinnou školní docházku, zajistí krajský úřad 1) bezplatnou přípravu k jejich začlenění do základního vzdělávání, zahrnující výuku českého jazyka přizpůsobenou potřebám těchto žáků, a 2) podporu výuky mateřského jazyka a kultury země jeho původu, která bude koordinována s běžnou výukou v základní škole.
V denní tisku se objevily nepřesné informace, že stát bude přispívat na výuku češtiny pro všechny cizince. Toto je nutné tedy poopravit, neboť ustanovení vychází ze směrnice EU č. 77/486/EEC z 25. 7. 1977 týkající se vzdělávání dětí migrujících pracovníků a bude platit pouze pro děti občanů EU. Výši nákladů těchto začleňovacích kurzů si důvodová zpráva netroufá odhadnout.
Pro ostatní cizince se bohužel zatím nic nezmění. I nadále tedy zřejmě potrvá stav, kdy dítě bude povinno navštěvovat školu, jejíž jazyk neovládá, aniž by se stát jakýmikoli speciálním opatřením napomohl tomu, aby se toto dítě svůj vyučovací jazyk naučilo.
Tito cizinci přitom ani nebudou spadat do kategorie „žáků se speciálními vzdělávacími potřebami“, což upravuje § 13 návrhu zákona. Speciální vzdělávací potřebnost se může zakládat, vedle zdravotního postižení či znevýhodnění, i na sociálním znevýhodněním, kam patří automaticky všichni azylanti či žadatelé o azyl. O ostatních cizincích handicapovaných svou neznalostí češtiny se zde nemluví.
Závěrem lze snad upozornit na dikci § 2 odst. 1, dle kterého „vzdělávání je založeno na zásadách rovného přístupu každého státního občana České republiky nebo jiného členského státu Evropské unie ke vzdělávání bez jakékoli diskriminace z důvodu rasy, barvy pleti, pohlaví, jazyka, víry a náboženství, národnosti, etnického nebo sociálního původu, majetku, rodu a zdravotního stavu nebo jiného postavení občana“. Cizinci ze třetích států zmíněni nejsou.
Zákon tedy vůči nim nediskriminační zacházení nepředepisuje a asi ani nepředpokládá, ačkoli by šlo napsat, že rovný přístup ke vzdělání se vztahuje na všechny osoby s výjimkou znevýhodnění občanů třetích států, která stanoví zákon. Tento postup by ovšem vyžadoval brát rovnost či nediskriminaci jako normu a diskriminaci jako výjimku, i když může být nutná či účelná z řady důvodů. Pro předkladatele zákona je ale snad normální situací cizinců, tedy osob s jinou a neunijní státní příslušností, jejich bezprávnost a práva cizinců jsou dosud něčím nezvyklým.
