Úvod
2.ZAMĚSTNÁNÍ A POVOLÁNÍ
3. VZDĚLÁVÁNÍ
4. ZDRAVOTNÍ PÉČE A POJIŠTĚNÍ
5. SOCIÁLNÍ ZABEZPEČENÍ
6. ZBOŽÍ A SLUŽBY
7. POLITICKÁ A ZÁJMOVÁ PARTICIPACE A SDRUŽOVÁNÍ V ODBOROVÝCH ORGANIZACÍCH
8. STÁTNÍ OBČANSTVÍ
9.SUBSIDIÁRNÍ FORMY OCHRANY
10. O AUTORECH STUDIE
Úvod
Pokud platí pro cizince a občany odlišná pravidla, jsou většinou pro cizince nevýhodnější. Tento přístup má dlouhou tradici a proces jeho změn bude vždy probíhat spíše pomalu. Ať se již jedná o rozdílné zacházení, které je zcela neodůvodněné, nebo důvody spočívají v kontrole migrace, regulaci pracovního trhu či jiných příčinách nebo jde o rozdíly racionálně nepodložené, cílem této studie je sledovat rozdílné zacházení s cizinci v jejich každodenním životě, v práci, v rodině, v zapojení do života občanské společnosti. Necháváme tedy poněkud stranou problematiku cizinců jako turistů, zabýváme se cizinci rozhodnutými v zemi žít, byť jen po určitý čas. Studie proto rovněž poněkud pomíjí problematiku postavení žadatelů o azyl. Azyl je krajním řešením krajních situací; postavení žadatelů o azyl, pokud v zemi zůstanou, se později transformuje v postavení azylantů nebo v postavení obyvatel s jiným oprávněním k pobytu na základe některého zákonného důvodu. Studie se naopak věnuje problematice „dočasného útočiště“, tedy pobytu vyvolaného humanitárními nebo válečnými pohromami. Řešení této problematiky je v současnosti aktuální a diskutovanou otázkou.
Základním cílem studie je představit „dobrou praxi“, tedy koncepční a nediskriminační přístupy, uplatňované vůči cizincům v zahraničních legislativních úpravách a ukázat, co naproti tomu v naší politice integrace cizinců a v legislativě chybí. Při hledání příkladů „dobré praxe“ jsme se zaměřili převážně na státy Evropské unie. Vedla nás k tomu jednak myšlenka na sílící procesy integrace a snahy o kompatibilitu právních řádů Evropského společenství, které se nemohou cizinců nedotknout, a také nesporná příbuznost většiny právních prostředí v evropském prostoru s českým právním prostředím. Při volbě jednotlivých států, o jejichž dobré praxi tato studie informuje, jsme se zaměřili tam, kde existují pozitivní tradice, na nichž jsou jednotlivá opatření vybudována. Dalším, pomocným hlediskem pak byla příbuznost právního prostředí dané země s právním systémem v České republice. Ideově jsme vycházeli z přístupů formulovaných v doporučeních evropských mezinárodních organizací a mezinárodních nevládních organizací.
Naším přáním bylo, aby se popsaná „dobrá praxe“ stala inspirací pro subjekty veřejné správy a argumentačním zdrojem pro nevládní subjekty, které chtějí ovlivnit tvářnost českého právního prostředí ve vztahu k cizincům. Zájemce proto ve studii najde vedle odkazů na rozšiřující literaturu také odkazy na právní normy cizích států, množství internetových odkazů a konkrétní doporučení, identifikující oblasti, do nichž je třeba na základě provedeného výzkumu zaměřit úsilí o změny českého právního prostředí.
Také proto je naším úmyslem, aby studie zůstala otevřenou dalším podnětům, doporučením a připomínkám těch, kdo ji budou pro svou práci využívat.
ZAMĚSTNÁNÍ A POVOLÁNÍ
JUDr. Markéta Whelanová, Ph.D.
SHRNUTÍ
Přístup k podnikání
V zemích EU (Irsku a Německu) i v České republice je zahájení samostatné výdělečné činnosti pro cizince podmíněno ohlášením živnosti nebo vydáním koncese k výkonu živnosti (Německo, ČR) či zvláštním povolením k podnikání (Irsko) a dále vždy povolením k pobytu. Zatímco v irském modelu je primární povolení k podnikání, o které může cizinec příslušné ministerstvo požádat na území Irska a na jehož základě mu je pak uděleno povolení k pobytu, v SRN a v ČR je prvotní povolení k pobytu, o něž se žádá ještě před vstupem na území na zastupitelském úřadě. Ve všech případech se cizinec, stejně jako státní občan, musí zaregistrovat u daňového úřadu – tuto povinnost ovšem v Německu plní úřad a nikoli podnikající osoba sama. V ČR se navíc cizinci z nečlenských států EU nebo Evropského hospodářského prostoru musí ještě povinně zapsat do Obchodního rejstříku. Z toho vyplývá další povinnost účtovat v soustavě podvojného účetnictví. V Německu i Irsku naopak musí cizinci splnit zápis do obdobného rejstříku za stejných podmínek jako státní příslušníci.
Zrušením povinného zapisování všech cizinců-podnikatelů do Obchodního rejstříku by cizincům odpadla jedna dodatečná překážka v přístupu k podnikání v ČR. Nejen cizincům, ale též občanům by prospěla automatická registrace podnikatele u daňového úřadu živnostenským úřadem, dle principu „obíhá papír, ne člověk.“
Přístup k zaměstnání
Podmínky pro zaměstnávání cizinců jsou v Irsku, v Německu i v ČR podrobeny podobnému povolovacímu režimu. Zatímco v případě SRN a ČR musí cizinec žádat o vzájemně provázaná povolení k pobytu a povolení k zaměstnání opět na zastupitelském úřadě v cizině, může cizinec hledající práci v Irsku podat žádost až na území Irska. Irsko i Německo dále zavedly zjednodušené řízení pro přístup k zaměstnání, které nabízí výrazné zvýhodnění pro vysoce kvalifikované cizince - specialisty v oborech, v nichž je nedostatek domácí kvalifikované pracovní síly (např. informační technologie). Pilotní projekt pro aktivní získávání kvalifikované zahraniční síly MPSV znamená určitý dílčí krok tímto směrem.
Od roku 2001 připravuje Evropská komise směrnice, které by měly problematiku pobytu cizinců ze třetích zemí (t.j. mimo států EU a EHP) za účelem výkonu výdělečné činnosti (zaměstnání i povolání) upravit jednotně pro všechny členské státy Evropské unie.
Podmínky pro výkon podnikání a zaměstnání
Každý cizinec, který legálně pobývá a podniká nebo pracuje v Irsku, Německu nebo České republice, má stejný rozsah práv jako irský, německý nebo český občan. Podmínky výkonu zaměstnání a povolání jsou z části jednotně upraveny mnoha směrnicemi práva ES, týkajícími se zejména standardu zaměstnaneckých práv, antidiskriminačních opatření a obchodních společností. V ČR naráží cizinci na stejné problémy v této oblasti jako čeští občané, tedy zejména na malou pružnost českého pracovního práva a nedostatečné zajištění vymahatelnosti práva.
Vliv práva Evropských společenství
Irsko i Spolková republika Německo jsou členskými státy Evropské unie. Proto je v prvé řadě potřeba podotknout, že oba státy jsou vázány společnými právními normami Evropské unie. Podle nich mají občané členských zemí EU a Evropského hospodářského prostoru (zemí EU + Islandu, Lichtenštejnska a Norska) a členové jejich rodin zaručeno právo na přístup k zaměstnání a právo zahajovat a provozovat podnikatelskou činnost na území jiného státu EU a EHP bez jakýchkoli přímých i nepřímých omezení; státní příslušnost tedy nesmí být důvodem rozdílného zacházení (viz článek 6 a články 39 a násl. a 43 a násl. Smlouvy o založení ES). Výjimky jsou umožněny pouze z důvodu veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti a ochrany zdraví a jsou judikaturou Evropského soudního dvora vykládány velmi restriktivně.
Vstoupí-li Česká republika do EU, budou dány stejné podmínky i pro ni a i Česká republika se bude muset plně otevřít občanům zemí EU a EHP a popř. i členům jejich rodin (výjimku tvoří přechodné období, které si v rámci vyjednávání vydobylo Německo a Rakousko ohledně zaměstnávání občanů ČR).
Proto se tato studie zaměřuje na zaměstnávání a podnikání cizinců z těch států, které nepatří do privilegované skupiny států EU a EHP a u kterých je právní postavení v zaměstnání a povolání tradičně značně odlišné od vlastních občanů daného státu.
Co se týče práva státních příslušníků třetích zemí (jiných než zemí EU a EHP) na vstup a pobyt na území států EU za účelem výkonu výdělečné činnosti (zaměstnání i povolání), je zatím tato oblast upravována domácími předpisy příslušného státu – a z toho vychází i tato studie. Evropská komise však od roku 2001 připravuje nové směrnice, které by měly i tuto oblast jednotně pro evropské státy upravit (viz návrh směrnice o podmínkách vstupu a pobytu příslušníků třetích zemí za účelem placeného zaměstnání a samostatné výdělečné činnosti a návrh směrnice týkající se statutu příslušníků třetích zemí s dlouhodobým pobytem ). Budou-li zvažované návrhy schváleny, bude nutné učinit příslušné změny i v národních legislativách příslušných členských států EU.
PŘÍSTUP K POVOLÁNÍ (SAMOSTATNÉ VÝDĚLEČNÉ ČINNOSTI)
Irské právo rozeznává 4 formy samostatné podnikatelské činnosti. Patří mezi ně tzv. sole trader (samostatný živnostník, samostatný podnikatel), partnership (odpovídá veřejné obchodní společnosti), limited-liability company (s.r.o.) a co-operation (družstvo). Pro účel této studie se zaměřuji pouze na kategorii „sole trader“.
Samostatným živnostníkem se ve většině případů osoba stává automaticky (tedy bez formálních náležitostí) tím, že začne danou činnost vykonávat. U některých živností (např. taxikáři , agentury na zprostředkování zaměstnání , instruktoři v autoškolách, atd.) je však k zahájení živnosti potřeba zvláštní registrace nebo udělení licence. Osoba si vždy musí vybrat obchodní jméno, které ji bude charakterizovat (u jiných forem, zejména u s.r.o., platí další podmínky pro zvolení obchodního jména – nesmí být stejné nebo zaměnitelné s jinou s.r.o., shodné se známou ochrannou známkou, nebo nesmí užívat vymezená označení jako např. „banka“, atd.). Samostatný živnostník se může dobrovolně zaregistrovat v Registru obchodních jmen, který je veden Registračním úřadem společností (Registrar of Business Names at the Companies Registration Office (www.cro.ie)). Registrace obchodního jména je však i pro samostatného živnostníka povinná, pokud tento podniká pod jiným jménem než svým vlastním (viz Registration of Business Names Act 1963, (S.I. No. 30 of 1963)).
Samostatný živnostník je povinen sám oznámit založení své živnosti svému místnímu daňovému úřadu (tzv. Revenue Commissioner). Poté, co se zaregistruje, navštíví ho úředník daňového úřadu, který zkontroluje, zda byly správně zvoleny daňové náležitosti týkající se živnostníka. Živnostník by také měl mít pro náležité vedení účetnictví ohledně své živnosti založen bankovní účet, oddělený od jeho osobního účtu.
Zvláštní ustanovení pro cizince
Cizinec, který není občanem státu EU/EHP a který hodlá začít podnikat na území Irska , musí ke své činnosti získat povolení k podnikání (business permission), které vydává irské Ministerstvo spravedlnosti, rovnosti a právní reformy (Ministry for Justice, Equality and Law reform). Pro vydání tohoto povolení musejí být splněny poměrně přísné podmínky: cizinec musí převést do země kapitál ve výši alespoň 300000 euro, vytvořit alespoň 2 nová pracovní místa pro občany EU/EHP, podnikání musí cizinci přinést takový zisk, aby nebyl závislý na irském sociálním systému a nemusel se uchýlit ani k výkonu zaměstnání, pro které je potřeba pracovní povolení, cizinec musí být bezúhonný atd. Výjimky z prvních dvou podmínek jsou možné pouze ve výjimečných případech (např. pro umělce, občany, kterým vyplývají práva z mezinárodních smluv – i např. z Asociační dohody mezi státy EU a Českou republikou, atd.)
Rozhodnutí o udělení/neudělení povolení k podnikání se vydá do 1 měsíce ode dne obdržení žádosti Ministerstvem. Povolení se vydává zpravidla na dobu 1 roku a je možné je prodlužovat obvykle o rok po maximální dobu 5 let. Při každé obnově však musejí být zkontrolovány nejen výše uvedené podmínky, ale i např. účetnictví a daňové povinnosti podniku cizince.
Po udělení povolení k podnikání se cizinec musí zaregistrovat u místně příslušného orgánu policie (Garda Siochána) a v Dublinu u Imigračního registračního úřadu (Registration and Immigration Office), který mu povolí pobyt na území Irska (tzv. permission to remain). Toto povolení k pobytu se vydává na dobu, po kterou platí povolení k podnikání, obvykle na dobu 1 roku. Cizinci, kteří potřebují ke vstupu do Irska turistické vstupní vízum (to se netýká občanů ČR), by měli povolení k podnikání přiložit k žádosti o vízum (obdobně platí i pro výkon práce – nutno přiložit pracovní povolení).
Německý systém se od irského poměrně dost liší. V první řadě je zde kladen důraz na povolený pobyt na území Německa, pak teprve na další formální náležitosti.
Cizinec z nečlenské země EU/EHP , který hodlá na území SRN zahájit a provozovat podnikatelskou činnost, musí v Německu legálně pobývat , nejčastěji tedy musí nejprve získat povolení k pobytu (Aufenthalterlaubnis) . O ně musí požádat mimo území SRN, na příslušném zastupitelském úřadě SRN v domovském státě žádajícího cizince. Žádosti vyřizují a při kladném výsledku také po příjezdu cizince do Německa povolení k pobytu vydávají příslušná Cizinecká oddělení (Ausländerbehőrde), a to zpočátku na dobu od 3 do 12 měsíců. Cizinec má povinnost se na cizineckém oddělení neprodleně po příjezdu ohlásit (to platí i pro příjezd na území SRN za účelem výkonu práce).
Po kladném vyřízení povolení k pobytu nebo současně s ním může cizinec požádat o udělení živnostenského listu (Gewerbeschein), který jej bude opravňovat k příslušnému podnikání. Živnostenský list musí mít v Německu každá podnikající osoba, ať je to Němec, občan členského státu EU/EHP nebo cizinec z jiného státu. Živnostenský list je vydán poté, co tyto osoby ohlásí svůj záměr podnikat místnímu obecnímu úřadu (Ordnungsamt), který překontroluje příslušné právní náležitosti pro vznik živnosti a současně s udělením informuje německé daňové úřady. Pro některé živnosti, např. obchodování s jedy, živnost licitátora, provoz zastavárny, hotelové služby, atd. je k udělení živnostenského listu potřeba zvláštního povolení, které zajistí, že tyto živnosti bude provozovat spolehlivá osoba se zvláštní kvalifikací. Při udělování živnostenského list také Ordnungsamt kontaktuje příslušná profesní sdružení, s prosbou o kvalifikované zaujetí stanoviska (gutachterliche Stellungnahme; to platí i pro vlastní státní příslušníky).
Pokud fyzická osoba (i občan SRN) neprovozuje malou živnost (kritéria dána zákonem), musí být registrována, stejně tak jako všechny obchodní společnosti a jejich pobočky, v obchodním rejstříku (Handelsregister), který vede soud. I v případě německého práva platí, že obchodní jméno, pod kterým se živnostník registruje, musí být jasné, pravdivé a dostatečně rozlišující od jiných jmen dříve zaregistrovaných. Obchodní jméno živnostníka provozujícího živnost by mělo být složeno z jeho příjmení a alespoň jednoho křestního jména.
SROVNÁNÍ S ČESKOU REPUBLIKOU
Ve srovnání s Irskem je česká i německá právní úprava podnikání obecně - pro státní přísluníky i cizince - formálnější.
Osoba, která hodlá vykonávat pouze ohlašovací živnost, musí podle českého i německého práva ohlásit tuto skutečnost místně příslušnému živnostenskému úřadu. K tomu musí předložit několik dokumentů a uvést mnoho informací (v ČR např. výpis z evidence Rejstříku trestů, aby byla doložena bezúhonnost osoby, doklad o pobytu, doklad o vlastnickém nebo jiném právu k objektům, ve kterých má místo podnikání, výpis z obchodního rejstříku atd.). Poté, co jsou všechny podmínky splněny, je osobě vydán živnostenský list (v ČR viz § 45 a 46 zákona č. 455/1991 Sb., živnostenský zákon).
V Irsku se dokument podobný českému nebo německému živnostenskému listu u ohlašovacích živností nevydává, osoba vykonává tuto živnost bez formálního dokumentu.
Každý živnostník, nejen cizinec, má ve srovnávaných zemích povinnost zaregistrovat se k dani u místně příslušného daňového úřadu V Německu je však tato povinnost plněna automaticky živnostenským úřadem, osoba tedy nemusí docházet na další úřad. V ČR sice živnostenské úřady informují finanční úřady o udělení živnostenského listu (viz § 48 a § 55 živnostenského zákona), ale i přesto má živnostník povinnost zaregistrovat se k dani osobně u příslušného daňového úřadu (viz § 33 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků).
Co se týče úpravy podnikání cizinců, přibývá jim podle českého práva vedle výše uvedeného další povinnost – zapsat se do obchodního rejstříku (§ 3 odst. 1 písm. b) zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník; to neplatí pro cizince ze zemí EU/EHP). Na tuto skutečnost dále navazuje povinnost cizince účtovat v soustavě podvojného účetnictví, neboť účetní jednotky, které se zapisují do obchodního rejstříku, nemohou s určitými výjimkami účtovat v soustavě jednoduchého účetnictví typické pro malé podnikání (viz § 9 odst. 3 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví a § 37 obchodního zákoníku). V Německu se do obchodního rejstříku zapisují od určité „velikosti“ podnikání i němečtí státní příslušníci, není zde tedy dáno specifikum jen pro cizince. Ani v Irsku se cizinci do obchodního rejstříku (Company Registration) povinně nezapisují, jejich podnikání je však podmíněno udělením povolení k podnikání (business permission), které je vázáno na splnění poměrně tvrdých podmínek.
V Irsku, Německu i v České republice dále musí cizinec splnit podmínky pro povolení pobytu na území (v ČR povolení udělované Cizineckou policií, viz zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců; v Německu „Aufenthalterlaubnis” udělované Cizineckým oddělením, v Irsku registrace a povolení k pobytu (permission to remain) u Imigračního registračního úřadu, popř. u policie (Garda Siochána)). Rozdíl je však v tom, že zatímco v ČR a Německu je toto povolení udělováno na prvním místě a žádá se o něj mimo území Německa, v Irsku toto povolení nastupuje až poté, co je vyřízeno povolení k podnikání a žádá se o něj na území Irska.
V ČR ani v Irsku tedy není cizincům automaticky povolována výdělečná činnost. V Irsku je spíše kladem důraz na vyjádření orgánu, který má ve své gesci problematiku podnikání (povolení k podnikání Ministerstva spravedlnosti), v ČR a SRN pak na povolení k pobytu zastřešující podnikatelskou činnost živnostníka. Co do transparentnosti systému a jeho pochopení jednotlivcem-laikem se irský model jeví jako jednodušší , na druhou stranu udělení povolení k podnikání je podmíněno velmi tvrdými podmínkami, které nahrávají větším firmám.
České republice může být vzorem Spolková republika Německo v těchto případech:
-zrušení zápisů všech cizinců do obchodního rejstříku (nejen cizinců ze zemí EU),
- zavedení, alespoň v některých případech, princip „obíhá papír, ne živnostník“
(v SRN je například registrace k dani plněna automaticky Ordnungsamtem).
Irský systém je České republice ve srovnáním s německým systémem poměrně značně vzdálen. Alespoň za zamyšlení však bezpochyby stojí revolučnější řešení spočívající v deformalizaci systému – tedy možnost podnikání u ohlašovacích živností bez živnostenského listu. Ani zde se cizinci nezapisují povinně do registru obdobnému českému obchodnímu rejstříku.
PŘÍSTUP NA PRACOVNÍ TRH
Zaměstnávání cizinců, kteří nejsou občany zemí EU nebo zemí Evropského hospodářského prostoru, je v Irsku regulováno pomocí pracovních povolení (work permit) . O pracovní povolení pro budoucího zaměstnance – cizince je oprávněn požádat pouze jeho případný budoucí zaměstnavatel. Do vydání tohoto povolení Odborem podnikání, obchodu a zaměstnanosti (Department of Enterprise, Trade and Employment) nesmí cizinec pracovat . Povolení bude vydáno pouze v případě, že zaměstnavatel prokáže, že na pracovní místo, o které se cizinec uchází, není možno přijmout irského občana nebo osobou, k jejímuž zaměstnávání není třeba pracovní povolení. Tato podmínka je považována za splněnou tehdy, zaregistruje-li zaměstnavatel volné místo a za dobu 4 až 6 týdnů není na toto místo vyhledán vhodný „přednostní“ zaměstnanec (pro elektronické vyhledávání vhodných zaměstnání v rámci zemí EU a zemí EHP slouží tzv. systém EURES ).
Některým osobám se povolení k zaměstnání uděluje generelně – např. účastníkům výměnných programů uznaných Odborem podnikání, obchodu a zaměstnanosti (Department of Enterprise, Trade and Employment), zaměstnancům oprávněným k zaměstnání na základě bilaterální mezinárodní smlouvy, estrádním umělcům účastnícím se konkrétní události, profesionálním sportovcům atd. Pracovní povolení se také po dobu studií nevyžaduje u cizích studentů, pokud pracují maximálně 20 hodin týdně.
Pracovní povolení se vydávají maximálně na dobu 1 roku. Vyřízení žádosti o pracovní povolení trvá obvykle cca 1 měsíc. Zaměstnavateli se však doporučuje případné žádosti podat ve větším časovém předstihu, neboť poté, co je vydáno pracovní povolení, musí být také splněny podmínky pro legální pobyt na území Irska.
Legální pobyt se prokazuje povolením k pobytu (permission to remain), které vydávají orgány policie – Garda Siochána (nebo v Dublinu Imigrační úřad - Immigration and Registration Office). Zaregistrovat se je nutné do měsíce po příjezdu. Povolení k pobytu se vydává obvykle na dobu 1 roku nebo na dobu platnosti pracovního povolení.
Vzhledem k rychlému rozvoji Irska v poslední době bylo potřeba rychle zaplnit volná místa odborníky z určitých oborů, např. počítačovými odborníky a zdravotními sestrami. Pro cizince splňující takové kvality byly přijaty zjednodušené podmínky (bez udělování pracovního povolení). Dokladem o legálním pobytu za účelem práce na území Irska je pro tyto speciální skupiny osob pracovní vízum (working visa) nebo oprávnění k práci (work authorisation) . Tyto dokumenty vydávají před vstupem uchazeče na irské území ambasády nebo konzuláty Irské republiky. Základní podmínkou pro udělení je nabídka k práci od irského zaměstnavatele. Pracovní vízum i oprávnění k práci se vydává obvykle na dobu 2 let.
I v tomto případě se cizinec musí zaregistrovat u místně příslušného orgánu policie/Imigračního úřadu (Garda Síochána, Immigration and Registration Office), který mu vydá povolení k pobytu (permission to remain). Tyto orgány jsou také oprávněny prodloužit pracovní vízum nebo oprávnění k práci (opět maximálně na dobu 2 let); základním předpokladem je i zde skutečnost, že nabídka k práci pro cizince nadále trvá a že nejsou ani jiné námitky pro další setrvávání cizince na území Irska.
Rovněž i v případě Spolkové republiky Německo musí mít cizinec z nečlenského státu EU/EHP usilující o legální zaměstnání na území SRN platné pracovní povolení (Arbeitserlaubnis) , o které před započetím práce nebo před vypršením původního povolení žádá sám nebo prostřednictvím zástupce, nejčastěji budoucího zaměstnavatele. Pracovní povolení vydává podle místa budoucího výkonu práce příslušný úřad práce (Arbeitsamt), a to obvykle na dobu jednoho roku (nejdéle na tři roky). Obecnou podmínkou udělení povolení je skutečnost, že to umožňuje situace a vývoj trhu práce s přihlédnutím k okolnostem jednotlivého případu. Pracovní povolení je dále obvykle omezeno na určitou činnost v určitém podniku. Další podmínkou pro nabytí platnosti pracovního povolení je fakt, že cizinec je držitelem platného povolení k pobytu (již při udělování povolení k pobytu za účelem práce se zkoumá, zda německý úřad práce dal cizinci záruky, že mu bude pracovní povolení uděleno). Podmínky stanovené cizineckým právem tedy nesmějí udělení pracovního povolení odporovat.
Je nutné podotknout, že šance cizince získat v SRN pracovní místo jsou, kvůli zákazu přijímání nových zaměstnanců-cizinců z roku 1973 (Anwerbestopp) a kvůli vysoké míře nezaměstnanosti, velmi omezené. Předně se také, stejně jako v Irsku, zkoumá, zda na volné místo nemůže být přijat německý státní příslušník nebo některý jiný státní příslušník z členského státu EU/EHP (viz systém EURES), popř. jiný přednostní uchazeč o zaměstnání (tzv. Arbeitsmarktprűfung). Pracovní povolení se proto uděluje nejvíce např. v oblastech, kde je mezinárodní výměna běžnou praxí nebo uskutečňuje-li se vydání pracovního povolení pro cizince v rámci spolupráce mezi společnostmi, na základě mezinárodní smlouvy atd. (viz Anwerbestoppausnahme-Verordnung).
Stejně jako v Irsku, však existuje i v SRN zvýhodněná úprava pro cizince, kterými má být uspokojena momentální, občany EU/EHP nepokrytá nabídka pracovních míst. Volná kvalifikovaná místa, na které se od 1.8.2000 uděluje „zelená karta“, jsou v oblasti informačních a komunikačních technologií (programátoři, internetoví specialisté atd.). Podmínkou je, že cizinec ukončil vysokou školu – zaměření na požadovanou oblast nebo, nemá-li tuto kvalifikaci, se může prokázat potvrzením od budoucího zaměstnavatele, že tento bude cizinci vyplácet ročně alespoň 50 000 EUR. „Zelené karty“ se udělují maximálně na dobu 5 let a může jich být v uděleno 10 000, v případě zvýšené potřeby až 20 000 .
I v případě tohoto zjednodušeného řízení však cizinec musí nejprve požádat o udělení vstupního víza za účelem práce na příslušném zastupitelském úřadě mimo území SRN, které bude vydáno poté, co se příslušný úřad práce v Německu ujistí, že je pracovní povolení možno vydat. Cizinec se dále musí po příjezdu do SRN zaregistrovat buď u přihlašovacího úřadu (Einwohnermeldeamt) nebo na Cizineckém oddělení, na kterém také požádá o povolení k pobytu. S cizincem bude povolen pobyt v Německu také jeho manželce (manželovi) a dětem mladším 16-ti let. Manželka nebo manžel však mohou získat pracovní povolení až po roce pobytu v SRN (tzv. čekací doba).
SROVNÁNÍ S ČESKOU REPUBLIKOU:
Podmínky pro zaměstnávání cizinců v Irsku, Německu a ČR jsou, byť se v jednotlivostech liší, podrobeny povolovacímu režimu. Cizinec, který hodlá pracovat, musí mít (s určitými výjimkami) pracovní povolení (v ČR viz § 2 zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti). Rozdíly je však možno spatřovat ve dvou věcech:
- cizinec, který hodlá pracovat v Irsku, může o povolení k pobytu, které musí doprovázet pracovní povolení, požádat na území Irska (podle českého a německého práva musí cizinec žádat na zastupitelském úřadě daného státu mimo ČR ),
- Irsko i Německo velmi pružně zareagovalo na aktuální potřebu určitých profesí: cizinci, kteří mají příslušnou kvalifikaci, mohou být v těchto zemích zaměstnáni za zjednodušených podmínek (v Irsku se např. pracovní povolení se nevydává, supluje je pracovní vízum nebo oprávnění k práci vydávané mimo Irskou republiku na zastupitelských úřadech).
Poznámka:
Některé evropské státy zvažují podle vzoru států jako např. Kanada, Austrálie nebo USA ještě větší otevření trhu práce hlavně pro kvalifikované cizince. Velká Británie např. v roce 2002 zavedla program pro vysoce odborně kvalifikované cizince („Highly Skilled Migrants Programme“), kterým za určitých podmínek umožňuje hledat si na území Velké Británie zaměstnání i bez zvláštní nabídky od zaměstnavatele. Takový vysoce kvalifikovaný cizinec, pokud má dostatečné finanční prostředky k pobytu (popř. i pro jeho rodinu), tedy získá pracovní povolení nezávislé na zaměstnavateli.
Návrhy na otevření trhu pro kvalifikované cizince existují i v Německu .
Návrhy nelegislativních změn: Poskytování informací:
Podmínky pro podnikání a zaměstnávání cizinců je možno i v ČR nalézt na internetu, např. na stránce MPSV (www.mpsv.cz), MPO (www.mpo.cz) a MV (www.mvcr.cz). V cizích jazycích (zejména angličtině) jsou však poskytovány pouze některé informace, paradoxně hlavně ty, které cizincům mnoho rad ohledně jejich postavení neposkytnou. Zde je tedy velký prostor pro vylepšení.
PODMÍNKY VÝKONU ZAMĚSTNÁNÍ A POVOLÁNÍ
I v případě porovnávání úprav podmínek výkonu zaměstnání a povolání je nejprve nutno uvést, že vzhledem ke členství Irska i Spolkové republiky Německo v Evropské unii jsou oba tyto státy vázány společnými právními normami Evropské unie. Těch je zejména v oblasti ochrany zaměstnanců hodně. Proto i právní úpravy členských států v harmonizovaných oblastech si jsou velmi blízké, založené na stejných principech.
Každý cizinec, který legálně pobývá a pracuje v Irsku nebo v Německu, má stejný rozsah práv v pracovněprávních vztazích, jako německý a irský občan.
Pracovněprávní vztahy jsou založeny na smluvním principu, tedy vzájemné dohodě mezi zaměstnancem (zástupci zaměstnanců) a zaměstnavatelem (zástupci zaměstnavatelů), přičemž ale pracovněprávní legislativa zaručuje určité minimální standardy (mimo jiné vycházející i z výše uvedených směrnic ES), pod které se při sjednávání podmínek práce nemůže jít. Klasickým příkladem tohoto minimálního standardu (který však není stanoven právem ES), je úprava minimální mzdy – např. v Irsku je v současné době 6,35 EUR.
Pracovněprávní vztahy mezi zaměstnanci a zaměstnavateli se často řídí, zejména v Německu, kolektivními smlouvami (Tarifverträge) uzavřenými mezi odborovými organizacemi (Gewerkschaften) a organizacemi zaměstnavatelů (Arbeitgeberverbände). Tyto kolektivní smlouvy, které je zaměstnavatel povinen dodržovat, upravují nad minima stanovená pracovněprávní legislativou např. zkrácení délky pracovní doby, nároky zaměstnanců na dovolenou, platová zvýhodnění, odměny za práci přesčas, podmínky předčasného odchodu do důchodu atd.
Vysoký standard zaměstnaneckých práv je dále v obou zemích zajištěn mnoha směrnicemi práva ES, které je možno utřídit do těchto skupin:
- směrnice z oblasti rovného zacházení (zejm. směrnice 75/117/EHS a 76/207/EHS týkající se rovnosti mezi muži a ženami, obecná antidiskriminační směrnice 2000/78/ES, rasová antidiskriminační směrnice 2000/43/ES nebo procesní směrnice 97/80/ES), v širším smyslu pak i směrnice zakazující diskriminaci pracovníků pracujících na částečný pracovní úvazek (97/81/ES), pracovníků pracujících na základě smlouvy na dobu určitou (99/70/ES, 91/383/EHS) či směrnice stanovící stejná práva mužů a žen při péči o jejich děti (směrnice 96/34/ES o rodičovské dovolené)
- směrnice z oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (zejm. 89/391/EHS) a pracovní doby (93/104/ES)
- směrnice z oblasti smluvního práva (např. 91/533/EHS)
- směrnice z oblasti kolektivního pracovního práva (94/45/ES, 2001/86/ES a 2002/14/ES)
- směrnice stojící na pomezí mezi pracovním a sociálním právem, které mají v případě určitých změn ekonomického rázu učiněných zaměstnavatelem zajistit dostatečnou sociální ochranu zaměstnanců. Jedná se o směrnice upravující platební neschopnost zaměstnavatele (80/987/EHS), kolektivní propouštění (75/129/EHS), převod podniku (2001/23/ES) a vysílání pracovníků do jiného členského státu EU (96/71/ES).
Přestože se kvalita zavedení požadavků směrnic do národních právních řádů členských států liší, je obecně možno říci, že členské státy EU poměrně pečlivě zavádějí tyto požadavky do svých právních řádů. To, zejména v oblasti zákazu diskriminace a bezpečnosti a ochrany zdraví při práci předpokládá vytvoření fungujících propracovaných systémů ochrany práv jednotlivců (zejména zaměstnanců). Názorným příkladem propracovanosti požadavků směrnic může být úprava nediskriminace na základě pohlaví v SRN. Vedle spolkového antidiskriminačního zákona upravují problematiku zákazu diskriminace na základě pohlaví i jednotlivé spolkové země. Např. hesenský zemský zákon o rovných právech pro muže a ženy a o odstranění diskriminace žen ve veřejné správě, který byl rozsudkem Evropského soudního dvora č. C-158/97 ve věci Badeck proti Hesensku (Land Hessen) uznán za slučitelný s právem ES (zejm. směrnicí 76/207/EHS), stanoví tzv. plán rozvoje žen (tj. cíle na období dvou let směřující k posílení zastoupení žen v určitých sektorech), podmínky umísťování žen při odborné praxi (při odborné praxi k výkonu zaměstnání, ve kterém nejsou ženy dostatečně zastoupeny, musí být ženy zohledňovány alespoň v rozsahu poloviny míst), pohovory při přijímání do zaměstnání (v nedostatečně zastoupených sektorech musí být k pohovoru přizván stejný počet mužů a žen), i rozhodování o výběru kandidáta na volné místo. Při rozhodování o výběru kandidáta musí být podle hesenského zákona vyhodnocována vhodnost, schopnost a kvalifikace uchazeče v porovnání s předpoklady výkonu práce na předmětném pracovním místě nebo v úřadu. Je-li vyhodnocena kvalifikace, je možno přihlédnout k praxi a schopnostem získaným péčí o dítě nebo péčí o jinou osobu v domácnosti. Zákon dále stanoví mnoho dalších podmínek, např. že předchozí práce na pouhý částečný úvazek uchazeče, pokud jejím důvodem byla péče o dítě nebo jinou závislou osobu, nesmí mít pro tohoto uchazeče nepříznivé důsledky při jeho hodnocení.
Podmínky výkonu povolání v Irsku a Německu jsou propojeny s úpravou výkonu zaměstnání, neboť míra ochrany zaměstnanců bezpochyby ovlivní zaměstnavatele těchto zaměstnanců.
Pokud se zaměříme na směrnice ES, které nemají žádné pracovněprávní aspekty, zjistíme, že se týkají podnikání obchodních společností – nejvíce úpravy akciové společnosti, tedy nikoli malého podnikání (např. směrnice 78/885/EHS týkající se sloučení a splynutí akciových společností, směrnice 82/891/EHS týkající se rozdělení akciových společností, směrnice 2001/34/ES týkající se povinného uveřejňování informací o nabytí a zcizení významného podílu ve společnosti, jejíž akcie jsou přijaty k obchodování na burze, atd.).
Pro malé i velké podnikání je třeba upozornit zejména na výše uvedené směrnice z oblasti zákazu diskriminace, které zakazují rozdílné zacházení v přístupu k povolání, v odborném poradenství a v členství v profesních organizacích. V oblasti rovného zacházení v právu ES existuje také směrnice zakazující diskriminaci mezi muži a ženami v podnikání, včetně zemědělství (86/613/EHS).
Co se týče podmínek (nejen legislativních) výkonu povolání (malého a středního podnikání) v ČR, je toto bedlivě sledováno Evropskou unií . Podle ní ČR oproti státům EU nemá na dostatečné úrovni „podnikatelské prostředí“. Tím se míní zejména nedostatečná konkurzní legislativa a její uvádění do praxe, nesnadný přístup malých a středních podniků k financím (půjčkám) či zdlouhavé a přebujelé administrativní procedury. Obecným problémem, kterým se ČR odlišuje od srovnávaných zemí EU, jsou průtahy v soudních řízeních. Tento nedostatek týkající se výkonu práva velmi negativně ovlivňuje délku obchodních sporů a ve svém důsledku samotný výkon podnikatelského práva.
Srovnání s českou úpravou
V oblasti podmínek výkonu zaměstnání se ČR v posledních letech přiblížila zemím EU. Důvodem tohoto přiblížení je postupující harmonizace českého pracovního práva s právem ES (viz zejména harmonizační novela zákoníku práce č. 155/2000 Sb.). V obecných intencích však bude nutné změnit koncepci současného zákoníku práce z roku 1965, který neupřednostňuje zásadu soukromého práva „co není zakázáno, je dovoleno“ a nedává tedy dostatek pravomocí ani zástupcům zaměstnanců a zaměstnavatelů při kolektivním vyjednávání.
Co se týče transpozice směrnic ES, je třeba se do budoucna zaměřit zejména na dokončení nebo „vylepšení“ transpozice směrnic z oblasti diskriminace a bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Členské státy EU jsou totiž povinny (a popř. i přinuceny) pečlivě zavést do svých právních řádů požadavky evropského práva, což zejména v uvedených oblastech předpokládá vytvoření fungujících propracovaných systémů ochrany práv jednotlivců (zejména zaměstnanců). Česká právní úprava se naopak často vyznačuje spíše povrchnějším přebíráním požadavků ES bez jejich hlubšího zapracování do českého práva. Problémem rovněž bývá, zejména v pracovním právu, skutečnost, že transpoziční úpravy nepokryjí důsledně všechny oblasti, na které se směrnice ES vztahují.
V oblasti podnikání by hlavním cílem mělo být omezování byrokracie a zejména fungující obchodní soudnictví.
Návrhy legislativních změn
V podmínkách výkonu zaměstnání a povolání (pro občany i cizince):
V případě výkonu zaměstnání je nutno úsilí zaměřit na harmonizaci českého práva s právem ES (např. v oblasti zákazu diskriminace) a změnu charakteru pracovního práva směrem k posilování smluvní volnosti v zaměstnaneckých vztazích a v kolektivním vyjednávání.
V případě výkonu povolání je možno doporučit zejména provádění legislativních i nelegislativních změn omezujících byrokracii. Hlavní úsilí by však mělo být zaměřeno na zajištění rychlé vymahatelnosti práva v obchodních sporech.
Zaměstnání a povolání/tabulky
PŘÍSTUP K ZAMĚSTNÁNÍ - SYSTÉM GREEN CARD:
IRSKO:
NĚMECKO:
PŘÍSTUP K PODNIKÁNÍ (nikoli u cizinců ze států EU/EHP):
IRSKO:
(cizinci, kteří jsou ze zemí, jež mají s Irskem vízový styk, musejí před udělením povolení k podnikání ještě před vstupem na irské území požádat o udělení víza)
NĚMECKO:
ČR:
PŘÍSTUP K ZAMĚSTNÁNÍ (nikoli u cizinců ze států EU/EHP):
IRSKO:
(cizinci, kteří jsou ze zemí, jež mají s Irskem vízový styk, musejí pro udělení pracovního povolení ještě před vstupem na irské území požádat o udělení víza za účelem zaměstnání)
NĚMECKO:
ČR:
Průvodce po info:
Právní předpisy:
Irsko:
(na stránkách irského Attorney Generals Office: www.irishstatutebook.ie)
Aliens Act 1935, (No 14/1935)
Aliens Orders (např. Aliens Order 1946 (No. 395/1946))
Immigration Act 1999 (No. 22/1999)
Illegal Immigrants (Trafficking) Act 2000
Německo:
Gesetz űber die Einreise und den Aufenthalt von Ausländern im Bundesgebiet (Ausländergesetz – AuslG)
Socialgeseztbuch, 3. kniha (SGB III)
Arbeitsgenehmigungsverordnung (ArGV) - ze 17. září 1998 (BGBl. I S. 2899)
Greencard – Verordnung (IT-ArGV)
Anwerbestoppausnahme-Verordnung (ASAV) -- ze 17. září 1998 (BGBl. I strana 2893)
Arbeitsaufenthaltsverordnung (AAV) přijato 18. prosince 1990 (BGBl. I strana 1994; od té doby dvakrát
novelizováno (v roce 1994 a 2002).
Internetové zdroje
Německo
www.foreign-direct-investment.de
www.hamburg-economy.de
www.ihk-koeln.de
www.aachen.ihk.de
www.invest-in-germany.de
www.bmi.bund.de – Spolkové ministerstvo vnitra SRN
www.arbeitsamt.de
www.auswaertiges-amt.de – Spolkové ministerstvo zahraničních věcí
www.rechtliches.de
www.bundesrecht.juris.de/bundesrecht spolkové právní předpisy
Irsko:
www.emtemp.ie
www.startingbusinessinireland.com
www.justice.ie
www.gov.ie/iveagh
Další literatura
Petr Greger, Průvodce občana Evropskou unií, MZV ČR 1999 (ve velmi obecných intencích)
Pravidelné zprávy Evropské komise o České republice (tzv. Regular Reports) k nalezení na www.euroskop.cz
Studie Ministerstva vnitra SRN: Ausländerpolitik und Ausländerrecht in Deutschland, Berlin 2000 (staženo ze stránky www.bmi.bund.de - Publikationen / Ausländer und Asyl)
Studie vypracovaná pro Irsko: International Comparative Study for Migration Legislation and Practice, duben 2002 (staženo ze stránky www.justice.ie).
VZDĚLÁVÁNÍ
SHRNUTÍ:
Cizinci mají stejný přístup ke vzdělání jako čeští občané; základní školy musí přijímat i nelegálně pobývající cizince v příslušném věku. V případě středních a vysokých škol je podmínkou k bezplatnému studiu znalost češtiny. Na rozdíl od propracovaných systémů jazykové průpravy pro imigranty ve Francii a Švédsku se český stát (s výjimkou žadatelů o azyl a azylantů) v podstatě nestará o výuku češtiny pro cizince, neupravuje ani povinnosti základních škol zřídit speciální kurzy českého jazyka pro cizince, kteří vyučovací jazyk neovládají.
Rovněž pokud jde o stipendia a další poskytované služby a výhody, jsou všechny česky studující osoby postaveny naroveň. Vzhledem k zastaralé legislativě je získání stipendia na střední škole, stejně jako pro občany, fakticky nemožné.
Mgr. Markéta Hronková, Marie Hradečná CSc
ZÁKLADNÍ ŠKOLY
Přístup k základnímu vzdělání a povinná školní docházka
Cizincům do 15 let věku, stejně jako českým občanům, je vzdělávání na základních školách (včetně škol speciálních a škol při dětských domovech a při výkonu ústavní či ochranné výchovy ) poskytováno bezplatně . Mluvíme zde o školách zřizovaných veřejnými orgány. V soukromých školách a obvykle i ve školách církevních je cizinec (ale i český občan) povinen platit školné. Povinná školní docházka je v České republice devět let. Povinnost splnit tuto docházku platí pro všechny – občany ČR i cizince bez ohledu na jejich pobytový status, tedy i pro ilegálně pobývající v České republice. Přijetí cizince ve věku povinné školní docházky do základní školy nesmí být podmiňováno prokázáním jeho oprávněného pobytu na území České republiky. Tato skutečnost je výslovně stanovena v článku 3 odst. 2 pokynu č. 21836/2000-11.
Švédsko i Francie zaručují cizincům žijícím na jejich území bezplatné vzdělání po dobu povinné školní docházky (Švédsko 9 let, Francie 10 let), která platí pro občany i cizince bez rozdílu.
Jazyková příprava a pomoc
Základním problémem, se kterým se děti-cizinci potýkají v momentě nástupu do českých škol, je jejich jazyková vybavenost a schopnost sledovat vyučování v českém jazyce. Žádný zákonný ani podzákonný předpis nestanovuje obecně povinnost škol zřídit speciální kurzy českého jazyka pro cizince na základních školách, ani není nikde stanoveno, že by školy měly zařídit doučování těchto dětí. Naopak, čl. 3 odst. 5 výše zmíněného pokynu dokonce říká, že školy nemají povinnost žáka cizince doučovat českému jazyku mimořádnou formou studia. Výjimku tvoří dvě kategorie cizinců – děti žadatelů o azyl a azylantů do 15 let věku .
V tomto ohledu se nabízí srovnání se dvěma rozdílnými systémy jazykové přípravy dětí cizinců. Prvním je zařazování dětí, jejichž mateřským jazykem není francouzština, do základních škol ve Francii. Podle úrovně znalosti francouzského jazyka mohou děti – cizinci využít následujících možností: pokud dítě ovládá jazyk velmi špatně, případně vůbec, nastoupí do „přípravné třídy francouzského jazyka“ (Classe d´initiation - CLIN). Zde je „hlavním úvazkem“ francouzština, ale děti zároveň navštěvují některé předměty ( nenáročné na jazykovou vybavenost – tělocvik, výtvarná výchova atd.) společně s ostatními, aby nedocházelo k jejich izolaci. CLIN trvá 3, 6 nebo 9 měsíců. Druhou možností, která je uplatňována u dětí, jež hovoří francouzsky, ale ne dostatečně pro bezproblémové zvládnutí ostatních předmětů, jsou „integrované doučovací kurzy“ (Cours de rattrapage integré – CRI). Zde děti absolvují společně s ostatními běžnou výuku, ale zároveň mají 7 až 8 hodin týdně navíc francouzštinu. Právo nastoupit do těchto tříd mají všechny děti nezávisle na typu jejich pobytového statutu. Ve školním roce 1999/2000 existovalo ve Francii 804 tříd typu CLIN a CRI.
Švédský model nenabízí speciální třídy pro děti – cizince, ale umožňuje jim zvolit si švédštinu jako tzv. „druhý jazyk“ (SSL) , kdy je švédština vyučována jako cizí jazyk. Tato metoda umožňuje žákům získat dostatečné znalosti švédštiny na běžné komunikační bázi a připravuje je na zvládnutí ostatních vyučovacích předmětů ve švédštině. Druhým významným přínosem švédského systému je i povinnost zajistit cizincům výuku jejich rodného jazyka . Tato výuka může probíhat formou výběrového předmětu, jazykového kurzu nebo mimo normální rozvrh vyučovacích hodin. Cílem tohoto opatření je zaprvé udržet pocit sounáležitosti dětí s jejich vlastní kulturní a jazykovou identitou, zadruhé je zde možnost v případě problémů se švédštinou poskytovat v rámci této výuky i pomoc se zvládnutím ostatních předmětů. Výjimky z povinnosti zajistit výuku mateřského jazyka jsou pouze dvě: pokud se jedná o jazyk, pro nějž nelze najít vhodného vyučujícího nebo pokud je jazyková skupinka žáků menší než 5.
Přístup k poskytovaným službám a výhodám
Obecně platí, že děti - cizinci mají stejný přístup k poskytovaným službám, jako české děti. Vyhlášky a nařízení týkající se například stravování dětí, příspěvku na školní potřeby, bezplatného poskytování učebnic atd. nečiní rozdílu mezi občanem a cizincem. Pouze v případě dávek státní sociální podpory, jež se vztahují ke školní docházce dětí (například příspěvek na cestovné v případě denního dojíždění žáka do školy, příspěvek na dítě), mohou být cizincům vyplaceny až po uplynutí 365 dnů jejich nepřetržitého pobytu na území České republiky. V případě, že je podkladem pro přiznání dávky příjem rodiny, pak musí všechny společně posuzované osoby splňovat podmínku pobytu alespoň jeden kalendářní rok.
Úhrady za stravování a dopravu do školy nese pro děti žadatelů o azyl pobytové středisko, stejně jako úhradu případných léčebných výloh. U dětí, u kterých je předpoklad, že v ČR zůstanou, může hradit i pobyty na škole v přírodě.
STŘEDNÍ ŠKOLY
Podmínky přijetí
Přijetí na střední školu je v České republice (stejně jako ve Francii či ve Švédsku) vázáno na předložení dokladu, na jehož základě může student v ČR pobývat. Možnost bezplatně studovat na střední škole mají cizinci pobývající na území přechodně, cizinci, jimž bylo uděleno povolení k trvalému pobytu, azylanti, žadatelé o azyl a cizinci s vízem za účelem strpění pobytu a dočasné ochrany, kteří splní podmínky přijímacího řízení ( včetně ukončeného základního vzdělání). Jejich přijetí na střední školu se řídí stejnými pravidly, jako přijetí českých žáků s výjimkou povinnosti složit přijímací zkoušku z českého jazyka. Žák musí ale prokázat schopnost reagovat plynně v českém jazyce na běžné otázky. Přístup cizinců ke vzdělání na středních školách se nijak výrazně neliší od jiných zemí Evropské unie. Pokud se jedná o cizince, jenž žádá o nastoupení do vyššího ročníku, přihlédne ředitel školy k dosaženému vzdělání a znalosti českého jazyka, případně stanoví rozdílovou zkoušku. Doklad o dosaženém vzdělání může být nahrazen prohlášením žáka a ověřením jeho znalostí.
Jazyková příprava a pomoc
Jedinou úlevou týkající se českého jazyka, jež je cizincům na základní nebo střední škole v České republice poskytována, je možnost upuštění od klasifikace českého jazyka v prvním roce jejich docházky . Jazyková příprava či doučování nejsou zajištěny žádným zákonným či podzákonným předpisem. Jazyková příprava žadatelů o azyl na střední škole není upravena. Bezplatnou jazykovou pomoc a doučování poskytují pouze nevládní neziskové organizace, a to formou kurzů nebo individuální výuky.
Cizinci ve věku 15-18 let, kterým byl udělen azyl, mohou absolvovat jazykovou přípravu stejně jako dospělí žadatelé o azyl v rámci státního integračního programu ( viz dále: kapitola Jazykové vzdělávání dospělých).
Právo na vzdělávání v mateřském jazyce je tak realizováno mimo majoritu pouze pro příslušníky národnostních menšin – občany ČR v rámci národnostního školství.
Opět se zde nabízí srovnání s francouzským a švédským modelem, kde i na střední škole je cizincům nabízena podpora v případě problémů se zvládnutím jazyka. Ve Francii může žák nastoupit buď do běžné třídy s možností podpory výuky francouzského jazyka nebo do třídy „příjmu nefrankofonních žáků“ (classe d´accueil pour non francophones – CLA). V CLA je doučována francouzština a zároveň dorovnávána úroveň v ostatních předmětech tak, aby žáci mohli co nejdříve nastoupit do běžných tříd. Jak na college, tak na lyceu mají cizinci právo na výuku svého rodného jazyka v rámci výběrových předmětů nebo si mohou zvolit rodný jazyk jako jeden z povinných jazyků.
Ve Švédku platí pro střední školy stejný princip výuky švédštiny a výuky rodného jazyka jako na škole základní . V každém případě se cizinci dostává pomoci při zvládání švédštiny nezávisle na stupni, na kterém studuje.
Přístup ke stipendiím a hmotnému zabezpečení
Možnost přiznání stipendií a poskytnutí hmotného zabezpečení žákům středních škol je stanovena školským zákonem . Zde je pouze zakotveno, že je možné jim stipendium či hmotné zabezpečení poskytnout s přihlédnutím k prospěchu a jejich sociálním poměrům. Podrobnosti pak stanoví vyhláška. U gymnázií, středních škol a vyšších odborných škol se jedná o vyhlášku z roku 1984, jež se výslovně zmiňuje i o možnosti přiznání této dávky i cizincům. V § 11 se mluví o možnosti výjimečně poskytnout stipendium i cizinci, ale pouze v taxativně vymezených případech . Tato vyhláška nebyla od roku 1984 novelizována a ani podmínky, za kterých se stipendium může poskytnout, nebyly aktualizovány, a to včetně výše rozhodného příjmu a výše stipendia . Vzhledem k tomu, že je téměř nemožné, aby žák splňoval podmínky 18 let staré vyhlášky, nejsou v současné době stipendia ze státních dotací poskytována. K doplnění je zapotřebí dodat, že v připravovaném novém školském zákoně budou stipendia na středních školách řešena stejně jako u škol vysokých, tedy stipendijním řádem každé střední školy a počítá se s aktualizací podmínek pro jejich přiznání. Odlišná situace je u žáků středních odborných učilišť, kde je hmotné a finanční zabezpečení řešeno přímo školským zákonem a kdy je na toto zabezpečení ze zákona nárok . Tato ustanovení platí pro všechny žáky bez rozdílu národnosti, státní příslušnosti či formy pobytu. Co se týče dotovaných cen stravování a ubytování v domovech mládeže, bezplatného zapůjčení učebnic v případě sociálně slabých žáků, mají cizinci rovnoprávný přístup k těmto službám jako čeští občané.
Francouzský systém přidělování stipendií na středních školách je podstatně rozpracovanější a jednoznačnější. Typy stipendií jsou rozděleny na stipendium pro college a lyceum a na stipendium za zásluhy (prospěchové). Stipendium pro college může obdržet i cizinec, pokud žije ve Francii. Stipendium pro lyceum je podmíněné oprávněným pobytem zákonného zástupce nebo celé rodiny ve Francii. Stejně jako v České republice se o přiznání stipendia rozhoduje na základě ročního příjmu rodiny a počtu dětí. Výše stipendia a podmínky, za kterých je možné jej udělit, jsou však každoročně valorizovány. Vedle stipendií existují ještě na středním stupni tzv. sociální fondy, jež jsou určeny k zmírnění finančního dopadu studia dětí na sociálně slabší rodiny. Dávky jsou poskytovány formou peněžního příspěvku, materiální pomoci nebo například příspěvkem na stravování žáků v jídelně školy. O přidělení dávek ze sociálních fondů rozhoduje ředitel školy na návrh komise. Pro úplnost je zapotřebí dodat, že ve francouzském systému školství neexistuje princip plošného dotování cen stravování a ubytování pro žáky středních škol.
VYSOKÉ ŠKOLY
Podmínky přijetí
Obecný rámec soustavy, organizace a fungování vysokých škol je dán zákonem o vysokých školách . Vysoké školy poskytují absolventům středních škol, ukončených maturitou, případně absolventům vyšších odborných škol vzdělání ve třech úrovních- bakalářské, magisterské a doktorské, přičemž podmínkou je absolvování přijímacího řízení, jehož součástí je většinou přijímací zkouška.Uznání dokladů o ukončení středoškolského studia, které je předpokladem přijetí na vysokou školu, je v pravomoci této vysoké školy. Cizinec, který je přijat ke studiu a chce studovat v češtině, může studovat bezplatně za stejných podmínek jako český občan (tedy na školách veřejnoprávních a státních); pokud však překročí standardní dobu studia prodlouženou o rok, jsou mu určeny poplatky za každý zahájený měsíc studia, které se liší podle typu školy a náročnosti přípravy. Pokud chce studovat v cizím jazyce a program příslušné vysoké školy to umožňuje, musí studium hradit. Hradit je třeba rovněž další formy vzdělávání - rekvalifikační studium, programy celoživotního vzdělávání, univerzity třetího věku apod.
Určení podmínek přijetí, počet přijímaných uchazečů o studiu a rozhodování v přijímacím řízení však spadá do samosprávné působnosti vysoké školy . Každá vysoká škola tyto podmínky stanovuje ve svých vnitřních předpisech, konkrétně ve statutu vysoké školy. Stejně je tomu i s podmínkami studia cizinců. Zákon vysokým školám pouze ukládá, že podmínky pro přijetí cizinců ke studiu musí umožnit splnění závazků, které vyplývají z mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána . Na základě prostudování několika statutů vysokých škol v ČR lze říci, že obecně mají cizinci přístup ke studiu v případě splnění stejných podmínek jako čeští studenti. Podmínkou většinou bývá složení přijímacích zkoušek v českém jazyce a pak následné studium v českém jazyce. Zahraniční systémy jsou na shodném principu, pouze s tím rozdílem, že v mnoha zemích neexistují přijímací zkoušky na vysoké školy. V takovýchto případech je cizinec většinou povinen prokázat dostatečnou znalost jazyka.
Přístup ke stipendiím a hmotnému zabezpečení
Zákon o vysokých školách stanovuje, jaké druhy stipendia lze poskytnout studentu vysoké školy ze státní dotace . Konkrétní úprava způsobu přidělování a výplaty je pak dána stipendijním řádem každé vysoké školy. Jedná se především o stipendia prospěchová, mimořádná a stipendia doktorská. Vedle stipendií hrazených ze státní dotace lze také udělovat stipendia z jiných zdrojů škol (například ze stipendijního fondu). V žádném ze stipendijních řádů, jež jsme měli k dispozici, nebyl přístup ke stipendiím omezen pouze na české občany. Jediný rozdíl byl opět mezi cizinci, kteří studují v cizím jazyce a cizinci studujícími česky. Na první okruh osob se možnost poskytnutí stipendia nevztahovala. Přístup ke službám a výše úhrady platí pro cizince i české občany stejně.
Rozdílnou kategorií cizinců, co se týče stipendií, jsou tzv. vládní stipendisté , kteří studují v České republice v rámci zahraniční rozvojové pomoci. Gestorem stipendijních míst je MŠMT a MZV. Pro léta 2003 – 2007 bylo zřízeno každoročně 200 stipendijních míst. Přihlášeným studentům je nejprve poskytnuto roční stipendium k absolvování jazykové a odborné přípravy (u doktorského studia pouze půlroční). Po absolvování této přípravy musí studenti úspěšně složit přijímací zkoušky na vysokou školu. Na základě této zkoušky je pak 100 studentům poskytnuto stipendium pro studium bakalářské nebo magisterské a 100 studentům pro studium doktorské. Stipendium pokrývá nezbytné náklady na pobyt a studium.
Ministerstvo také přiznává stipendia v souladu s mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána.
JAZYKOVÉ VZDĚLÁVÁNÍ DOSPĚLÝCH
Výuka českého jazyka pro dospělé cizince není s výjimkou uznaných uprchlíků státem organizována. Zákon o azylu ( č. 325/ 1999 Sb.) pamatuje na vzdělávání cizinců, jimž byl udělen azyl. Součástí státního integračního programu je i jazyková příprava. Za její realizaci převzalo zodpovědnost ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, které je také povinno nabídnout azylantovi do 30 dnů od udělení azylu bezplatný kurz českého jazyka. Po výběrovém řízení zajišťuje v současnosti tyto kurzy Sdružení občanů zabývajících se emigranty (SOZE Brno). Výuka má probíhat v kurzech s dobou trvání maximálně 10 měsíců ( 100 hodin v případě výuky individuální a 150 hodin v případě výuky skupinové) v místě, které bude sjednáno s azylanty. Vzdělávací instituce vydává osvědčení o absolvování kurzu. Zvládnutí určitého stupně češtiny je základním předpokladem pro integraci cizince do české společnosti. Pokud cizinci přicházejí do České republiky v dospělém věku, překonání jazykové bariéry se stává hlavní překážkou jejich společenského a pracovního uplatnění. Další možností jsou placené jazykové kurzy, ty jsou však pro cizince často finančně nedostupné. Nevládní neziskové organizace poskytují většinou výuku českého jazyka pouze žadatelům o azyl přímo v pobytových střediscích. V praxi jsou tedy v této oblasti pokryty pouze dvě skupiny cizinců žijících na území České republiky.
Ideálním řešení této situace se jeví být švédský model. Zde byl zaveden program „Švédština pro přistěhovalce“ (SFI) , který umožňuje nově příchozím přistěhovalcům starším 16 let navštěvovat kurzy švédského jazyka a švédských reálií. Za organizaci výuky je zodpovědná obec. Výuka je bezplatná. Cílem SFI není jenom získání jazykových znalostí, ale i možnost zapojení do pracovního procesu. Proto by obec měla při přípravě výuky a při realizaci úzce spolupracovat s místními úřady práce a zprostředkovatelnami zaměstnání. Obce jsou taktéž odpovědné za zajištění doplnění základního vzdělání dospělých. Toto právo se vztahuje na všechny obyvatele Švédska bez rozdílu národnosti či státního občanství, kteří nemají dostatečné vzdělání odpovídající ukončené školní docházce. Pro osoby, jejichž mateřským jazykem není švédština, může být část vyučování v jejich mateřském jazyce.
DOPORUČENÍ:
1) Předpisy upravující právo na vzdělání je zapotřebí novelizovat a explicitně v nich cizincům stanovit jejich právní postavení v oblasti vzdělání, a to minimálně v tom rozsahu, ve kterém jim je přiznávají české ústavní předpisy a mezinárodní smlouvy o lidských právech.
2) Je nutné zajistit, aby děti cizinců, které navštěvují v rámci povinné školní docházky české vzdělávací ústavy, nebyly handicapovány kvůli neznalosti vyučovacího jazyka; například ve Francii a ve Švédsku existují pro děti jiného mateřského jazyka zvláštní vyrovnávací předměty.
3) Stát by měl uvážit, zda je pro integraci cizinců do české společnosti únosná současná situace, kdy stát se o jazykové vzdělávání přistěhovalců prakticky nestará, a vypracovat integrační strategii pro oblast vzdělání; ze zahraničních modelů lze zmínit například švédské bezplatné kurzy jazyka a reálií pro přistěhovalce starší 16-ti let, které jsou povinně zajišťované obcemi, nebo zahraniční právní úpravy, které podmiňují udělení vyššího pobytového statutu prokázáním určitého stupně znalosti jazyka země. Rozhodně se domníváme, že znalost češtiny je jedním z pilířů integrace cizinců do české společnosti a že stát zde má svou nezastupitelnou úlohu.
PRŮVODCE PO INFO
Obecný legislativní rámec vzdělávání a systému škol v ČR
Základní rámec systému vzdělávání a škol v České republice je dán
- zákonem č. 29/1984 Sb., o soustavě základních škol , středních škol a vyšších odborných škol ( školským zákonem ),
- zákonem č. 564\ 1990 Sb., o státní správě a samosprávě ve školství, ve znění pozdějších předpisů,
- zákonem č. 76/1978 Sb.,o předškolních zařízeních a školských zařízeních a
- zákonem č. 111/1998 Sb., o vysokých školách.
K tématu této kapitoly se pak váže několik vyhlášek ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, a to především
- vyhláška č. 10/1997 Sb., o přijímání žáků a dalších uchazečů ke studiu ve středních školách zřizovaných státem,
- vyhláška č. 354/1991 Sb, o středních školách,
- vyhláška č. 48/1993 Sb., o školním stravování,
- vyhláška MŠMT č. 84/1984 Sb., o poskytování stipendií a hmotného zabezpečení žákům gymnázií a středních odborných škol.
Postavení cizinců je upraveno dvěma zákony – zákonem č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců v České republice a zákonem č. 325/1999 Sb., o azylu.
Co se týče vzdělávání cizinců, je pro ně závazná česká legislativa. Existují pouze dvě podzákonné normy, jež se tomuto tématu věnují speciálně. Jedná se o pokyn MŠMT č. 21836/2000-11 ke vzdělávání cizinců v základních školách, středních školách a vyšších odborných školách, včetně speciálních škol, v České republice a pokyn MŠMT č. 35471/99-22 pro zajištění povinné školní docházky žadatelů o azyl z azylových zařízení.
Zahraniční právní předpisy
zákony a nařízení
Švédsko:
- Education Act
- Higher Education Act SFS 1992:1434
- Ordinance for higher education SFS 1993:100
- Ordinance for the compulsory school system, SFS 1998:15
- Ordinance for 1994 curriculum for non-compulsory education, SKOLFS 1994:2
- Ordinance on Swedish tuition for immigrants, SFS 1994:895
Francie:
- Loi d´orientation sur l´éducation
- Loi no 52-893 relative au droit d´asile
- Décret no 85-924 relatif aux établissements public locaux d´enseignement
- Décret no 96-465 relatif a l´organisation de la formation au college
- Décret no 98-762 fixant les conditions d´attribution des bourses de college
Internetové adresy
- www.eurydice.org
- www.legifrance.gouv.fr
- www.service-publice.fr
- www.ac-nantes.fr
- www.msmt.cz
- www.cuni.cz
- www.zcu.cz
- www.muni.cz
- www.mzv.cz
- www.skolverket.se
ZDRAVOTNÍ PÉČE A POJIŠTĚNÍ
SHRNUTÍ
Problematiku zdraví, zdravotní péče a zdravotního pojištění ve vztahu k cizincům a k migraci vůbec lze strukturovat do následujících oblastí:
- 1) ochrana veřejného zdraví země, kam migranti směřují, především zamezování přílivu a šíření nakažlivých chorob
V České republice nemusí všichni žadatelé o vízum předkládat lékařskou zprávu automaticky jako v Nizozemí či v Maďarsku, v případě důvodného podezření však policie či zastupitelský úřad zdravotní osvědčení vyžadovat mohou.
- 2) zajištění zdravotní péče pro cizince, kteří teprve žádají o dlouhodobý nebo trvalý pobyt v dané zemi až do doby, dokud jim povolení k tomuto pobytu není uděleno
Státy, o jejichž vízum žádají cizinci ještě před vstupem na území – tedy i ČR, zpravidla nevyžadují po cizincích předkládání dokladu o zdravotním pojištění, i když mezi příjezdem cizince do země a okamžikem, kdy cizinec začne participovat na systému poskytování zdravotní péče v nové zemi, jisté vakuum existuje. ČR takto postupuje od roku 2001.
- 3) zdravotní péče pro cizince legálně dlouhodobě pobývající v zemi
Na rozdíl od České republiky, kde jsou účastníky veřejného zdravotního pojištění jen cizinci s trvalým pobytem a zaměstnanci, účastní se v Maďarsku na veřejném systému i rodinní příslušníci tamních zaměstnanců-cizinců a v západoevropských zemích mají cizinci s legálním pobytem zaručen stejný přístup ke zdravotním službám jako občané.
- 4) poskytování zdravotní péče azylantům a žadatelům o azyl
V Německu, na rozdíl od Velké Britanie či České republiky, nefinancuje tuto oblast ministerstvo, ale lokální orgány.
Mgr. Karolína Dobiášová, Ing. Bohumila Čabanová,
Ing. Mgr. Olga Vyskočilová a Mgr. Katka Kodadová
ÚVOD
Tato část projektu se soustřeďuje na analýzu poskytování zdravotní péče cizincům a další problémy související s otázkami zdraví migrantů ve vybraných zemích. Po diskusi bylo rozhodnuto zaměřit se na Velkou Británii, Německo, Nizozemí a Maďarsko, jako reprezentanty různých typů poskytování zdravotní péče a různých přístupů k otázce imigrace. Zatímco Maďarsko se (podobně jako Česká republika ) teprve v posledním období stává cílovou zemí pro imigranty, Velká Británie a Nizozemí mají vzhledem ke koloniální minulosti s tímto fenoménem bohaté zkušenosti. V Německu se problém přistěhovalectví stal naléhavým po druhé světové válce v souvislosti s pozváním cizinců do země z důvodu nedostatku vlastních pracovních sil. Z hlediska zdravotní politiky je možno srovnávané země rozdělit dle typu financování zdravotních systémů. Německo, Holandsko a Maďarsko jsou financovány převážně na základě zdravotního pojištění, Velká Británie zejména prostřednictvím daní.
Přestože srovnávané státy mají odlišnou historickou zkušenost jak v oblasti organizace zdravotní péče, tak v přístupu k imigrantům, mohou být pro Českou republiku v řadě přístupů a řešení jednotlivých problémů souvisejících se zdravím a přístupem ke zdravotní péči imigrantů inspirací.
Problematiku zdraví, zdravotní péče a zdravotního pojištění ve vztahu k cizincům v jednotlivých zemích je možno rozdělit do třech oblastí.
1. První oblast se týká ochrany veřejného zdraví země, kam migranti směřují, a která souvisí zejména s opatřeními zamezujícími přílivu a šíření vybraných nakažlivých chorob.
2. Druhá oblast souvisí se zajištěním zdravotní péče cizinců, kteří teprve žádají o dlouhodobý nebo trvalý pobyt v dané zemi až do doby, dokud jim povolení k tomuto pobytu není uděleno.
3. Třetí oblast se týká cizinců, kteří legálně pobývají v zemi na základě povolení k dlouhodobému či trvalému pobytu.
OCHRANA VEŘEJNÉHO ZDRAVÍ
Ve vztahu k migrantům je důležité, zda cílová země pro vydání víza opravňujícího k dlouhodobému či trvalému pobytu vyžaduje zdravotní osvědčení, týkající se vybraných nakažlivých chorob.
Z hlediska jednotlivých srovnávaných zemí neexistuje v této oblasti jednotný postup. Například v Nizozemí musí každý žadatel o udělení povolení k dlouhodobému pobytu předložit lékařskou zprávu o vyšetření na tuberkulózu TBC (podmínkou pro udělení je negativní výsledek tohoto vyšetření). Z této povinnosti jsou v Nizozemí vyjmuti občané zemí EU, Austrálie, Kanady, Islandu, Izraele, Japonska, Monaka, Nového Zélandu, Norska, Surinamu, Švýcarska, USA. Rovněž v Maďarsku je vyžadováno oficiální lékařské osvědčení osob, které žádají o povolení k pobytu nebo o jeho prodloužení. Toto lékařské osvědčení může být vydáno maximálně tři měsíce před podáním žádosti o povolení k pobytu a musí potvrzovat skutečnost, že uchazeč netrpí žádnou z taxativně vymezených chorob, které by ohrožovaly veřejné zdraví (tuberkulóza, virus HIV, lepra, syfilis a přenášení baktérií tyfu). Ve Velké Británii může imigrační úředník na základě zákona požadovat po osobě podléhající imigrační kontrole, aby se dostavila na příslušný úřad veřejného zdraví. Osoby, které hodlají zůstat ve Velké Británii déle než 6 měsíců, by měly být vyšetřeny zdravotním inspektorem. Zdravotní inspektor zjišťuje, zda osoba, která chce ve VB pobývat déle než 6 měsíců, není podezřelá z některé z předem specifikovaných nemocí, která by jí mohla zabránit zajistit sebe či své blízké. Také všechny osoby, které přijíždějí do Velké Británie za účelem léčby, musí mít potvrzení zdravotního inspektora. Na druhé straně v Německu takováto povinnost předkládat zdravotní osvědčení neexistuje. V Německu je zákonem dána povinnost po přijetí v zemi absolvovat vyšetření vylučující přenos nakažlivých onemocnění a rentgen plic pouze pro žadatele o azyl, kteří bydlí v záchytných zařízeních a společných ubytovnách (§ 62 Azylového zákona SRN).
Česká republika v právním zakotvení povinnosti předkládat zdravotní osvědčení při žádosti o udělení nebo prodloužení víza k dlouhodobému pobytu nebo při žádosti o trvalý pobyt zůstává mezi srovnávanými zeměmi někde „ na půli cesty “. Podle § 31 odst. 3 a § 70 odst. 3 zákona č. 140/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 326/1999 Sb.,o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů vyplývá, že o lékařskou zprávu potvrzující skutečnost, že cizinec netrpí žádnou závažnou nemocí, může policie nebo zastupitelský úřad požádat jen v případě důvodného podezření, že dotyčná osoba závažnou nemocí trpí.
V odborné literatuře i na politické scéně se na téma, zda vyžadovat či nevyžadovat osvědčení o zdravotním stavu cizince, vedou četné polemiky. Odpůrci takovýchto legislativních opatření zdůrazňují etickou stránku problému a argumentují tím, že některá infekční onemocnění, například díky dlouhým inkubačním dobám, stejně nemohou být, nebo jen velmi obtížně, zachycena včas. Na druhé straně ti, kteří zastávají existenci lékařských osvědčení před vstupem do země za účelem dlouhodobého pobytu argumentují tím, že migranti často přivážejí ze země původu „nová“ (v zemi imigrace se nevyskytující) onemocnění (např. tuberkulóza či malárie), což je dokumentováno i prokazatelně vyšším výskytem těchto onemocnění mezi určitými skupinami imigrantů. Zdraví je v této diskusi nahlíženo ze dvou pohledů – humanitárního (v zájmu imigrantů) a utilitariánského (v zájmu společnosti cílové země). Praktickým příkladem prvního názoru je absence zákonem dané povinnosti předkládat při žádosti o dlouhodobý pobyt lékařské osvědčení. Praktickým příkladem utilitariánského přístupu je zavádění povinného předkládání osvědčení o zdravotním stavu (o absenci taxativně vymezených infekčních chorob) při podávání žádosti o dlouhodobý pobyt.
POSKYTOVÁNÍ ZDRAVOTNÍ PÉČE CIZINCUM ŽÁDAJÍCÍM O POBYT
Vzhledem k tomu, že právní rámec poskytování zdravotní péče cizincům je vlastně jakýmsi průnikem právního rámce zdravotnictví sledovaných zemí a právního rámce upravujícího postavení cizinců v té které zemi, je komparace poskytování zdravotní péče cizincům ve vybraných zemích značně ztížena nejednotnou terminologií imigračních zákonů srovnávaných zemí, zejména, co se týče jednotlivých typů pobytu a vízových povinností.
Například v Nizozemí musí osoby, které chtějí požádat o dlouhodobý pobyt, mít již před vstupem do země specielní oprávnění, „vízum“, nezávisle na důvodu žádosti (studium, sloučení či formování rodiny, práce). Toto vízum je po příjezdu do Nizozemí vyměněno za dočasné dlouhodobé povolení k pobytu. V době, kdy žadatel je již na území Nizozemí, ale ještě nemá výše zmíněné povolení k pobytu, musí být zdravotně pojištěn v zemi původu. Proto potvrzení o zdravotním pojištění je nezbytným podkladem pro udělení víza za účelem dlouhodobého pobytu cizince v Nizozemí a cizinec jej předkládá již ve své zemi původu zároveň se žádostí o vízum. Tím je v Nizozemí z hlediska zdravotní péče zabezpečen každý, kdo hodlá v této zemi dlouhodobě pobývat, ale ještě mu nebylo uděleno povolení k pobytu.
V ostatních srovnávaných zemích (Německo, Velká Británie a Maďarsko) žádají o povolení k dlouhodobému pobytu cizinci ještě před vstupem do země imigrace. Vzhledem k tomu a také proto, že ve většině zemí (s výjimkou Maďarska) je na cizince s povolením k pobytu nahlíženo z hlediska poskytování zdravotní péče stejně jako na občana (viz níže), není podmínkou pro udělení povolení k pobytu doklad o pojištění. Cizinec s povolením k pobytu v Německu nebo ve Velké Británii vstupuje do země s tím, že bude participovat na systému poskytování zdravotní péče za stejných podmínek jako každý britský či německý občan (viz dále)
.
V České republice existovala dle původní právní úpravy ( zák. č. 326/1999 Sb.) povinnost při žádosti o udělení dlouhodobého víza (vízum nad 90 dnů) předkládat doklad o zdravotním pojištění. Tato povinnost však byla novelou tohoto zákona (zák. č. 140/2001 Sb.) zrušena. Vzhledem k tomu, že cizinci, kteří přijíždějí do ČR za účelem dlouhodobého pobytu (s vízem nad 90 dnů), žádají o toto povolení již v zemi původu, podobně jako v Německu či ve Velké Británii, jeví se zrušení povinnosti požadovat doklad o zdravotním pojištění pro dobu pobytu logické, neboť se očekává, že cizinec s oprávněním k dlouhodobému pobytu bude po příjezdu do ČR účastníkem systému zdravotního pojištění České republiky. Zastánci povinnosti předkládat doklad o zdravotním pojištění mohou argumentovat tím, že existuje určité vakuum mezi dobou příjezdu a okamžikem, kdy je cizinec zdravotně pojištěn. Například přijíždí-li cizinec za účelem podnikání, existuje zde zákonem určená osmidenní lhůta k přihlášení se ke zdravotnímu pojištění. V této souvislosti je však nutno zdůraznit, že problém zdravotně nepojištěných cizinců v ČR souvisí nikoli s absencí povinnosti předkládat doklad o zdravotním pojištění při žádosti o udělení víza nad 90 dnů, ale s nerovným přístupem v ČR dlouhodobě pobývajících cizinců ke zdravotnímu pojištění (viz následující bod).
POSKYTOVÁNÍ ZDRAVOTNÍ PÉČE CIZINCUM POBÝVAJÍCÍM NA ÚZEMÍ
V současné době má většina srovnávaných zemí poskytování zdravotní péče cizincům odvozeno od statutu dlouhodobého pobytu, nikoliv na základě občanství.
Cizinci s legalizovaným pobytem v Německu (přidělením některého z typů dlouhodobého pobytu) se obecně stávají pojištěnci systému povinného zdravotního pojištění, splňují-li stejné podmínky jako němečtí občané. (Sociální zákoník, část IV., § 2 – okruh pojištěných) . Zdravotní pojištění v Německu je povinné pro osoby, jejichž příjem nepřekračuje měsíčně 3.375 Eur (74% pojištěných), ostatní (14%) jsou pojištěni dobrovolně. Ti mohou povinný systém opustit a pojistit se u privátních pojišťoven, případně zůstat nepojištěni.
Po nástupu do zaměstnání jsou cizinci s legalizovaným pobytem v Německu rovněž účastníky povinného sociálního pojištění (nemocenského, důchodového a pojištění v nezaměstnanosti).
Osoby samostatně výdělečně činné se musí pojistit samy (stejně jako němečtí občané) v rámci předpisů o sociálním pojištění (do určité hranice příjmů).
Mezi zeměmi Evropské unie platí reciproční dohoda o poskytování zdravotní péče na území dalšího členského státu. (Nařízení 1408/71 EHS a 547/72 EHS o koordinaci soustav sociálního zabezpečení pro pojištěnce národních zdravotních pojišťoven.). Cizinci, na něž se vztahují předpisy o zdravotním pojištění států Evropské unie, se mohou pojistit dobrovolně.
Bilaterální smlouvy o rozsahu zdravotní péče poskytované příslušníkům druhého státu jsou uzavřeny s řadou zemí – nečlenů EU. To se však týká jen cizinců s délkou pobytu kratší než 90 dnů.
Vzhledem k tomu, že participace na systému zdravotní péče Nizozemí je odvozena od legálního pobytu na území Nizozemí, tak od okamžiku, kdy je cizinci uděleno povolení k legálnímu pobytu, může se pojistit v rámci holandského systému financování zdravotnictví .
Z toho vyplývá, že všichni legálně pobývající cizinci na území Nizozemí mají rovný přístup ke zdravotnímu pojištění a tudíž i zdravotní péči, který je odvozen od sociálně ekonomického postavení, tak jako je tomu u holandských občanů.
Typ pojištění Cizinec s povolením k pobytu
Pojištění dlouhodobé a nepředvídatelné nákladné péče (AWBZ) Pojistit se musí každý, kdo legálně pobývá na území Nizozemí.
Povinné veřejné zdravotní pojištění Všichni zaměstnanci s příjmem nižším než 30 700EUR/rok, včetně těch, kteří pobírají dávky (například v nezaměstnanosti, z důvodu invalidity, etc.), OSVČ se zdanitelným příjmem nižším než 19 650 EUR, penzisté, staří lidé, kteří dosáhli věku 65 let, ti, kteří pobírají výživné
Pojištění státních zaměstnanců a příslušníků policie Všichni státní zaměstnanci a policisté (nemusí mít rovněž holandské občanství)
Nepovinné soukromé pojištění, kdy pojištěnci platí státem kontrolované pojistné Ti, co dříve spadali do veřejného pojištění nebo do pojištění státních úředníků a policistů, dále lidé, kteří dosáhli 65 let věku a starší, lidé, kteří nikdy nebyli pojištěni, cizinci, kteří získali povolení k pobytu a nespadají do kategorie veřejného zdravotního pojištění, studenti.
Nepovinné soukromé pojištění Ostatní.
Nizozemí má rovněž uzavřeny smlouvy o vzájemném poskytování zdravotní péče s řadou států (členskými zeměmi EU a EEA, s Austrálií (jen osoby s trvalým pobytem), s Tureckem, Marokem, Tuniskem, Cap Verde Islands, Chorvatskem, Makedonií a Slovinskem). Občané těchto států mohou být pojištěni ve své zemi a čerpat péči v rámci holandského systému poskytování zdravotní péče (v případě, že nemají uděleno povolení k pobytu).
V Nizozemí je uznáváno tzv. všeobecné právo na zdravotní péči. To v praxi znamená, že každý, tedy i nepojištěný, obdrží v Nizozemí první pomoc zahrnující neodkladnou péči v souvislosti s bezprostředním ohrožením života nebo zdraví jedince.
Výjimečné postavení mají v Nizozemí občané zemí EU/EEA. Vzhledem k tomu, že mezi zeměmi EU, tedy i Nizozemím, platí reciproční dohoda o poskytování zdravotní péče, mohou se občané zemí EU a EEA pojistit ve své zemi i v případě dlouhodobého pobytu v Nizozemí. Občané EU/EEA totiž nepotřebují k dlouhodobému pobytu v Nizozemí žádné povolení. Všichni cizinci ze zemí EU/EEA, kteří chtějí v Nizozemí pobývat déle než 6 měsíců, musí být zdravotně pojištěni.
V případě, že cizinec ze zemí EU/EEA požádá v Nizozemí o povolení k pobytu (není to však jeho povinnost), stává se účastníkem systému financování zdravotní péče Nizozemí a má stejná práva a povinnosti jako holandský občan.
Velká Británie
Přístup návštěvníků Velké Británie ke zdravotní péči je rozlišen podle jejich statutu. Status trvalého bydliště je silnějším rozhodovacím kritériem než občanství.
Nárok na péči podle typu pobytu ve Velké Británii
Druh zdravotní péče Primární péče NHS Sekundární péče NHS
Status pacienta
Osoby s trvalým bydlištěm
v UK Zdarma, doporučeno registrovat se u praktických lékařů.
Obecně bezplatná s výjimkou některých plateb za léčiva, stomatologická ošetření, brýlí a dalších zdravotních pomůcek. Zdarma, resp. dle Nařízení týkající se nároků na léčbu v rámci NHS:
The National Health Service (Charges to Overseas Visitors) Regulations
Cizinci na návštěvě v UK Zdravotní péče zdarma pouze v případě, že žili dříve alespoň 10 let v UK a potřeba péče vznikla po příjezdu na území UK. Na zvážení lékaře je míra poskytnuté léčby.
Pokud přijede osoba do UK již za účelem léčby, není osvobozena od platby.
Cizinci ze zemí EU Zdravotní péče zdarma pouze v případě, že potřeba péče vznikla po příjezdu na území UK. Na zvážení lékaře je míra poskytnuté léčby.
Pokud přijede osoba do UK již za účelem léčby, není osvobozena od platby.
Platí evropská Nařízení 1408/71 EHS a 574/72 EHS o koordinaci soustav sociálního zabezpečení pro pojištěnce národních zdravotních pojišťoven a zdravotní pojišťovny členských států (vztahuje se na osoby zaměstnané nebo samostatně výdělečně činné).
Žadatelé
o azyl ve fázi čekatele a se statutem azylanta, uprchlíka Primární péče v rámci NHS zdarma. Zaručena možnost registrovat se u praktického lékaře, který nemá právo požadovat od azylanta dokumenty.
(Oběžník MZ HCS 1999/018, par. 27) Zdarma všechny pohotovostní služby, péče související s mateřstvím, ambulatní i hospitalizační péče. Nemocniční personál je oprávněn požadovat dokumenty dokládající nárok. (Statutory Instrument 1989 No. 306, ve znění pozdějších předpisů)
Odmítnutí žadatelé o azyl a status uprchlíka Primární péče v rámci NHS zdarma. Rozhodnutí závisí na individuálních okolnostech.
Cizinci ze zemí s bilaterálním smluvním vztahem k UK Zdravotní péče upravena bilaterálními smlouvami, které definují účely pobytu, zpravidla pracovní a možnosti vzájemného vyrovnání mezi pojišťovnami v obou státech. Na základě takto definovaných podmínek jsou cizinci z těchto zemí ošetřováni stejně jako osoby s trvalým bydlištěm.
Všechny osoby v UK zaměstnané nebo „OSVČ“ Primární péče v rámci NHS zdarma, vztahuje se zároveň na manžele/ky a nezaopatřené děti. Podmínkou je zaměstnání v době léčby. Akutní ošetření zdarma. Dle Nařízení mohou být požadovány poplatky a doklady o zaměstnání v UK. Akutní ošetření zdarma.
Cizinci -dobrovolníci Dobrovolní pracovníci v oblastech vymezených zdravotními a sociálními úřady participují na bezplatné péči NHS. Dobrovolníci z jiných kategorií aktivit musí volit soukromé pojištění.
Cizinci - studenti Akutní ošetření praktickým lékařem či pohotovostí je zdarma, nevztahuje se na hospitalizaci. Doporučuje se registrovat u praktického lékaře. Pro kategorii student obecně neexistuje specifické osvobození od poplatků. V závislosti na délce pobytu a v souladu s Nařízeními může být student posouzen jako trvale žijící osoba, v konečném důsledku rozhoduje nemocnice.
Cizinci – studenti ze zemí EU Studenti z členských států EU mohou požádat o poskytování plné zdravotní péče.
Ostatní osoby, nespadající do výše uvedených kategorií, nemohou participovat na NHS, mohou se však obrátit na soukromé pojišťovny.
Cizinci, kteří jsou legálně zaměstnaní v Maďarsku, se účastní veřejného zdravotního pojištění od začátku zaměstnání. Nárok na zdravotní služby má i blízký rodinný příslušník a partner, kterému příjem nepřekročí v daném roce 30% minimální mzdy (min. mzda v roce 2002 je 50 000,-Ft, z toho 30 % je 15 000,- Ft). Jiné podmínky se vztahují na diplomatický sbor a zahraniční zaměstnance zahraničních podniků.
Cizí státní příslušníci, kteří studují v Maďarsku, mají nárok na zdravotnické služby, pokud studují na základě mezinárodní smlouvy nebo od Ministerstva školství dostali stipendium na studium na střední škole nebo denní studium na vysoké škole. Ostatní studenti středních a vysokých škol mají nárok na zdravotní služby jen po uzavření příslušných smluv na zdravotní pojištění.
Cizinci, kteří žijí v Maďarsku a kteří nepatří do skupiny povinně pojištěných ani do skupin, které mají dohodu o zdravotním pojištění, mohou uzavřít smlouvu o poskytování zdravotnických služeb. Podmínkou smlouvy je, že cizinec vlastní povolení k dlouhodobému pobytu. Smlouvu mohou uzavřít na pokladnách zdravotní pojišťovny podle místa pobytu. Na stejném principu lze pojistit i děti. Cena tohoto pojistného na měsíc se pohybuje u dospělého na úrovni 75% minimální mzdy, u mladistvých do 18 let a u studentů na denním studiu na úrovni 30% minimální mzdy. Zdravotnické služby (kromě první pomoci) je možné využívat až po zaplacení 6 měsíčních poplatků. Půlroční poplatek je možné zaplatit i jednorázově.
Zdravotní služby jsou mimo výše uvedeného garantovány i sociálně bezpečnostními dohodami. Například na základě dohody uzavřené s Německem a Rakouskem mohou občané Rakouska a Německa využít zdravotnické služby (rychlá pomoc) v Maďarsku na své německé nebo rakouské zdravotní pojištění. Předpokladem využití této možnosti je, aby si tito cizí státní příslušníci před výjezdem vyžádali u rakouské nebo německé pojišťovny potřebný formulář k vyúčtování vůči maďarské pojišťovně. Poskytnutí zdravotnické služby nad rámec první pomoci je možné bez úhrady po svolení pojišťovny.
Na základě dohody s Rakouskem a Německem mají občané těchto zemí, kteří se usadí v Maďarsku a pobírají důchod z ciziny, na základě potvrzení rakouské a německé důchodové pojišťovny stejný rozsah zdravotního zabezpečení v Maďarsku jako maďarští důchodci. Důchodci těch států, kteří nemají s Maďarskem tuto smlouvu uzavřenou, jsou povinni hradit zdravotnické služby v plné výši. Po vstupu do EU se změní vypořádání úhrad za zdravotnické služby Maďarům v cizině a cizincům v Maďarsku.
ŽADATELÉ O AZYL A AZYLANTI
Zvláštní postavení v přístupu ke zdravotní péči mají v některých zemích žadatelé o azyl a azylanti. Například ve Velké Británii mají žadatelé o azyl a azylanti zdravotní péči zdarma a ministerstvo vnitra (které hradí zdravotní péči o žadatele o azyl v ČR) ani jiná obdobná instituce neuvolňuje žádné zvláštní fondy na lékařskou péči o tyto osoby. Ze zákona o primární péči ale vyplývá možnost nemocničních trustů podpořit praktické lékaře ošetřující azylanty a žadatele o azyl finančními prostředky od zdravotních úřadů.
V Německu jsou žadatelé o azyl ošetřováni v naléhavých případech bez omezení. Jsou pojištěni prostřednictvím místně příslušného sociálního úřadu. V případě potřeby ošetření dostávají od úřadu potvrzení o oprávnění navštívit lékaře. Lékař pak vystaví účet sociálnímu úřadu. Nárok na nezbytnou péči je i v případě těhotenství a porodu. Omezeny jsou návštěvy zubních lékařů pouze na akutní případy. Po 36 měsících může žadatel o azyl v případě potřeby (v duchu § 2 odst. 1 zákona o službách pro žadatele o azyl) uplatnit právo na pravidelnou lékařskou pomoc odpovídající ustanovením Spolkového zákona o sociální pomoci.
SROVNÁNÍ S ČESKOU REPUBLIKOU
Jak vyplývá z předchozího textu, je v zemích s dlouhodobou zkušeností s imigrací právně zaručen stejný přístup cizinců s legálním pobytem ke zdravotním službám jako občanům. V Německu a Nizozemí, které mají systém zdravotnictví založený podobně jako Česká republika na principu zdravotního pojištění, jsou cizinci účastníky jednotlivých typů zdravotního pojištění na základě socioekonomického postavení stejně jako holandští a němečtí občané. V Maďarsku je naopak situace podobná jako v České republice, kdy cizinci-zaměstnanci jsou zahrnuti do veřejného zdravotního pojištění a ostatní do smluvního zdravotního pojištění. Narozdíl od České republiky jsou v Maďarsku i nezaopatření partneři a děti cizince-zaměstnance součástí pojištění veřejného. V České republice jsou účastníky veřejného pojištění pouze zaměstnanci a osoby s trvalým pobytem. Ostatní cizinci (například osoby samostatně výdělečně činné, děti dvou osob, které v ČR pobývají na základě víza nad 90 dní etc. ) jsou povinni se pojistit smluvně u VZP. Cena za toto smluvní pojištění je však pro některé skupiny migrantů s přihlédnutím k výši jejich výdělků nepřiměřeně vysoká a často nad jejich finanční možnosti. Navíc toto smluvní pojištění mohou uzavřít jen osoby do 70 let věku. Z toho vyplývá, že narozdíl od vyspělých států je v České republice ve vztahu k cizincům (zejména vůči některým skupinám) v právním zakotvení přístupu ke zdravotnímu pojištění a tudíž i v přístupu ke zdravotní péči určitá diskriminace. Tento právní stav je jednou z příčin, proč nezanedbatelný počet migrantů, zejména těch, kteří do ČR přijíždějí z ekonomických důvodů, není zdravotně pojištěn.
V oblasti azylové politiky je zajímavým příklad Německa, kde je zdravotní péče o žadatele o azyl řešena na municipální úrovni.
DOPORUČENÍ:
Cizincům, kteří v České republice dlouhodobě pobývají, by měla být umožněna účast na veřejném zdravotním pojištění.
Vládní návrh zákona o zdravotním pojištění dětí cizinců, které dlouhodobě pobývají na území České republiky, by chtěl řešit nejkřiklavější důsledky vyplývající z vyloučení cizinců ze systému veřejného zdravotního pojištění. Měl by se ale týkat jen nezletilých dětí, které pobývají v ČR na vízum nad 90 dnů za účelem sloučení (včetně narozených dětí). I nadále tak bude zbývat velká skupina zletilých cizinců žijících v ČR za účelem sloučení (často se bude jednat o rodinné příslušníky zaměstnanců českých zaměstnavatelů) a pak mnoho osob pobývající zde dlouhodobě za účelem podnikání, studia atd. Zákon neřeší ani pojištění dětí, které jsou v ČR bez rodičů, pokud jim nebyl svěřením do náhradní výchovy přiznán trvalý pobyt.
PRUVODCE PO INFO
PRÁVNI NORMY:
Německo
Sociální zákoník (Sozialgesetzbuch) – je klíčovým právním předpisem, který v jedenácti svazcích řeší základní oblasti sociální ochrany občanů SRN. Zdravotní péče se týká především V. část Zákoníku. XI. část upravuje nejnovější oblast pojištění – pojištění péče (Pflegeversicherung).
Zákon o struktuře zdravotnictví (Gesundheitstrukturgesetz) – 1.1.1993.
Zákon k snížení povinných plnění z nemocenského pojištění (Beitragsentlastungsgesetz) – 1.1.1997
První a druhá novela zákona o povinném nemocenském pojištění (1.u 2. GKV-Neuordnungsgesetz) – 1997. Zákon o posílení solidarity v nemocenském pojištění (Gesetz zur Stärkung der Solidarität in der GKV) – 1998.
Cizinecký zákon (Ausländergesetz - Gesezt über die Einreise und den Aufenhalt von Ausländern im Bundesgebiet) - základní právní norma upravující pobyt cizinců na území SRN
Nizozemí
Zákon č.392/1992 Sb. o všeobecných mimořádných výdajích na zdravotní péči (The General Exceptional Medical Expenses Act AWBZ)
Zákon o poskytování zdravotní péče (Medical Treatment Act WGBO)
Zákon č. 386/2001 Sb. o zdravotním pojištění (Health Insurance Act ZFW)
Zákon č. 438/1998 Sb. o přístupu ke zdravotnímu pojištění (the Access to Health Insurance Act WTZ )
Zákon o vyrovnávacím příspěvku na zdravotní pojištění starých osob (Elderly Health Insurance Act Benefitiares MOOZ)
Zákon o cizincích 2000, platný od 1.4. 2001, kterým byl novelizován původní Zákon o cizincích z roku 1965
Ústava Nizozemského království
Evropská úmluva o lidských právech
Ženevská konvence o uprchlících z roku 1951
Velká Britanie
Zákon o NHS a komunitní péči (The NHS and Community Care Act) 1990, novelizován 1999
The National Health Service (Charges to Overseas Visitors) Regulations 1992,
Statutory Instrument No. 635
Zákon o zdravotních úřadech (The Health Authorities Act) 1995
Zákon o primární péči (Primary Care Act) 1997
Nařízení týkající se nároků na léčbu v rámci NHS:
The National Health Service (Charges to Overseas Visitors) Regulations,
Statutory Instrument 1989 No. 306, v novelizovaném znění SI 1991/438, SI 1994/1535, SI 2000/602 a SI 2000/909
Oběžník ministerstva zdravotnictví HSC 1999/018 (The Department of Health Circular), paragraf 27, týkající se nároku cizinců na bezplatnou primární péči
Oběžník zdravotních služeb (The Health Services Circular) 1999, No. 107
Nařízení 1408/71 EHS a 574/72 EHS o koordinaci soustav sociálního zabezpečení
Immigration Act 1971
Immigration and Asylum Act 1999
Maďarsko
Zákon č. 21/1988 o Fondu sociálního pojištění
Nařízení č .6/1992 Ministerstva sociálního zabezpečení o službách rodinných lékařů
Zákon č. 63/1996, o povinnosti zajištění zdravotnických služeb a normy regionálního zajištění
Zákon č. 154/1997, o zdraví
Zákon o vstupu, pobytu a imigraci cizinců v Maďarsku – Cizinecký zákon (schválený v 1994)
POUŽITÁ LITERATURA
ALDERS M. Classification of the population with a foreign background in the Netherlands. 2001. Statistics Netherlands.
BARŠA, P. Politická teorie multikulturalismu. 1999. Centrum pro studium demokracie a kultury
BECKER, J. The National Health Care System. www.gesundheit-nds.de, nedatováno
Bericht der Beauftragten der Bundesregierung für Ausländerfragen über die Lage der Ausländer in der BRD. 2001. Bonn.
BESKE, F., HALLAUER,J.F. Das Gesundheitswesen in Deutschland. 2001. Köln: Deutscher Ärtzte Verlag.
CARNELL, B. The British National Health System vs. Kaiser Permanente. www.leftwatch.com/articles
CSEPELI, G., ORKENY, A. The Changing Facets of Hungarian Nationalism. Social Research. 1996. Vol.63 Issue1
European social statistics - Migration. 2000. Luxemburg : Office for Official Publications of the European Communities.
FAECHEM, R.G.A., SEKHRI, N.K., WHITE, K. L. The British National Health System vs. Kaiser Permanente. British Medical Journal. 2002, 324:135-143
FLATT, E. UK: Immigration – the facts that are lost in this bitter row. 2002. Europe Intelligence Wire In: World News, 8.12.2002
FRIED, B. J., GAYDOS L. M. World Health Systems – Challenges and Perspectives. 2002. Chicago:Health Administration Press.
GAÁL, P., RÉKASSY, B., HEALY, J. Health Care Systems in Transition: Hungary. 1999. Copenhagen: European Observatory on Health Care Systems.
GAÁL, P., EVETOVITS, T. Draft Case Study Hungary. 2001. Semelweis University.
HUNGARIAN CENTRAL STATISTICAL OFFICE. Demográfiai Évkönyv 2001 (Demographic Yearbook 2001). 2002. Budapest: Hungarian Central Statistical Office.
Health Care, Health Policies and Health Care Reforms In The Netherlands. Booklet of Ministry of Health, Welfare and Sport No 7
Health Care Systems in Transition. 1999. European Observatory on Health Care Systems, UK.
Health Insurance in the Netherlands. Booklet of Ministry of Health, Welfare and Sport no. 1E. January 2002. The Hague.
INTERNATIONAL ORGANIZATION FOR MIGRATION. International Comparative Study of Migration, Legislation and Practice. April 2002. Ireland: IOM.
Chapter IV: Asylum and refugee admission in industrialised countries. In. Unhcr statistical yearbook 2001. 2002.
JUHASZ,J. International migration in Hungary. The European Journal of Social Sciencies. 1995. Vol.8 Issue2
Key data on health 2000 – Data 1985-1995. European Commission.EUROSTAT, ISBN 92-894-0510-4
KRIZSAN, A. The Hungarian Minority Protection System: A Flexible Approach to the Adjudication of Ethnic Claims. Journal of Ethnic&Migration Studies. 2000. Vol.26, Issue 2.
KYMLICKA, W. Politics in the Vernacular. 2001. Oxford University Press.
LISTER, G.: European Union Foreign and Health Policy. nedatováno.
MCKINLEY, B. Migration and health. World Migration Report 2000. 2001. International Organization for Migration and United Nations
Migration, health and human rights. Migration and Health Newsletter. 2002. No 2, Geneva
Migration und öffentliche Gesundheit. Zpráva pověřence pro migraci spolkové vlády, 2002
NICOLAAS, H. Family-network migration after asylum migration in the Netherlands. Statistics Netherlands.
NYÍRI, P. Hungary’s Treatment of Immigrants: EU Expectations as Cause and Pretext for Improvement or Worsening. 2001. http://www.politeia.net/seminar/
OROS, E., BURNS, A. The Health Care System in Hungary. 2000. Paris:OECD.
POTŮČEK, M. Sociální politika. 1995. Praha: Slon.
RICHARDS, S. Case Study Germany. (draft) Dezember 2001
ROMMEL,A., COSTLER, D.,u.a.Gesundheit und Krankheit in Nordrhein-Westfalen. 2002. Köln: WIAD, gem.e.V.
SCHRIJVERS, A.J.P. Health and Health Care in the Netherlands. 1998.
SCHOEN, C. a kol. Comparison of Health Care System Views and Experiances in Five Nations, Findings from The Commonwealth Fund. 2001. New York: International Health Policy Survey. www.cmwf.org
Sozialgesetzbuch, Teil V.- Gesetzliche Krankenversicherung z 20.12. 1988, (BGBl. S 2477)
Sozialgesetzbuch, Teil XI. – Pflegeversicherung (1994)
TARAN, P.A. Senior Migration Specialist International Labour Organization (ILO) drawing on a working paper on migration, health and human rights being prepared jointly by WHO, ILO, IOM, ICMH, OHCHR and Institute Mario Negri (Italy)
TAYLOR: Vyzývání občanské společnosti. 2000. Beograd.
VEPŘEK, P. Řízená péče – cesta k dospělosti. In: Zdravotní pojištění a revizní lékařství. 1999. č. 3, str. 55-56.
VEPŘEK, P. Řízená péče a její efektivita. In: Zdravotnictví v ČR. 1998. č. 3, str. 55-57
Zuwanderung gestalten, Integration fördern. Zpráva nezávislé komise Imigrace, 2001
Další zdroje informací:
www.aim-mutual.org (Mezinárodní sdružení sociálních a zdravotních pojišťoven na principu vzájemnosti – AIM)
www.bmj.bund.de
www.b-m.hu (Ministerstvo vnitra Maďarska)
www.budapestsun.com/
www.eokip.hu (Úřad pro evropský komparativní výzkum minorit)
www.eum.hu (Ministerstvo zdravotnictví Maďarska)
www.cbs.nl ( http://statline.cbs.nl ) (stránky Holandského statistického úřadu)
www.cmwf.org (The Commonwealth Fund)
www.doh.gov.uk (the Department of Health)
www.ehma.org
www.esf.gov.uk
www.fco.gov.uk
www.guardian.co.uk/refugees
www.htmh.hu (Vládní úřad pro maďarskou menšinu v zahraničí)
http://huembwas.org/ (Maďarská ambasáda)
www.iha.org.uk (Independent Healthcare Association)
www.im.hu (Ministerstvo spravedlnosti Maďarska)
http://immigratiedienst.nl (Úřad pro imigraci a občanství)
www.ind.homeoffice.gov.uk (Immigration Office)
www.infodienst.bzga.de
www.inlandrevenue.gov.uk
www.iom.int (Mezinárodní organizace pro uprchlíky)
www.isoplan.de
www.kingsfund.org.uk
www.ksh.hu (Maďarský statistický úřad)
www.kum.hu (Ministerstvo zahraničních věcí Maďarska)
www.medrants.com (články)
www.migpolgroup.com (Migration Policy Group)
www.migrantwatch.uk
http://www.min.bzk.nl (Ministerstvo vnitřních a královských záležitostí)
http://www.ministerievanjustitie.nl (Ministerstvo spravedlnosti)
www.minvws.nl (Ministerstvo zdravotnictví)
www.mvcr.cz
www.nhs.uk (Parliament )
www.overheid.nl (vyhledávací server Ministerstva vnitřních a královských záležitostí zaměřený na vládní záležitosti)
www.pfizerforum.com
www.refugeecouncil.org.uk
www.timesonline.co.uk
www.ukglobalhealth.org
www.unhcr.org
http://www.vluchtelingenwerk.nl (Holandská rada pro uprchlíky)
http://www.workpermit.com/
SOCIÁLNÍ ZABEZPEČENÍ
SHRNUTÍ
Střet migrace a národních systémů sociálního zabezpečení řeší Česká republika obdobně jako jiné státy kombinací metody mnohostranné harmonizace, tedy odstraňováním rozdílů mezi jednotlivými národními zákonodárstvími (např. určité úmluvy Rady Evropy a Mezinárodní organizace práce) s metodou koordinace, tedy umožňováním hladkého přechodu mezi rozdílnými systémy uzavíráním mezinárodních smluv (např. v rámci Evropské unie)
Důchodový systém (starobní, invalidní a jiné důchody) je založen na účasti na pojištění, přičemž neexistuje rozdíl mezi občany a cizinci. Minimální doba pojištění potřebná například pro nárok na starobní důchod – 25 let je ve srovnání s jinými evropskými státy poměrně krátká a nepředstavuje nepřímou diskriminaci.
Systém nemocenského pojištění pokrývá všechny zaměstnance a samostatně výdělečně činné osoby bez rozlišování jejich pobytového titulu a bez nutné kvalifikační doby, kterou znají některé jiné státy.
Na dávky státní sociální podpory mají nárok osoby s trvalým pobytem a ostatní cizinci až po ročním pobytu ode dne hlášení. Cizinci nedostávají přídavky na dítě, které nepobývá v České republice, protože dávky jsou nárokem dítěte samotného a ne rodičů. Mnoho evropských států požaduje, aby děti i rodiče žili ve stejné zemi.
Poskytování dávek sociální péče a sociálních služeb je až na výjimky podmíněno trvalým pobytem, což je kriterium v Evropě rozšířené, nicméně odporuje ve vztahu k občanům smluvních stran Evropské sociální charty této smlouvě a z toho důvodu musí být změněno.
Nárok na hmotné zabezpečení uchazečů o zaměstnání nemohou cizinci, ačkoli do něj musí přispívat, zpravidla realizovat, poněvadž v okamžiku ztráty zaměstnání je jim ukončen i pobyt na území České republiky. Zahraniční modely řešení této diskriminace – vyplácení dávek do ciziny nebo vrácení zaplacených příspěvků na státní politiku zaměstnanosti – se v podmínkách České republiky nejeví možné a účelné a nasnadě je spíše upuštění od striktního spojení cizincovy ekonomické aktivity s jeho povolením k pobytu.
Mgr Michal Meduna
ÚVOD
Sociální zabezpečení je jednou z nejdůležitějších oblastí života jak celé společnosti, tak jednotlivých osob. Dopadá na všechny vrstvy a skupiny obyvatel – na osoby ještě ekonomicky neaktivní, které jsou systémem zajišťovány, na osoby ekonomicky aktivní, které systém finančně podporují a na osoby již ekonomicky neaktivní, které systém opět zabezpečuje.
Systém sociálního zabezpečení pro účely této práce budeme pojímat v širokém měřítku jako důchodové zabezpečení (starobní a invalidní), nemocenské pojištění, systém státní sociální podpory, systém dávek a služeb sociální péče a také systém zabezpečení v nezaměstnanosti.
Každý stát ( a zejména státy evropské, které za sebou mají nejdelší vývoj sociálního státu) má specifický a unikátní systém sociálního zabezpečení. Jeho vlastní nastavení odráží historický a politický vývoj státu a pojetí sociálního státu, finanční politiku a možnosti státu. I zde proto s ohledem na vnitřní komplexní propojení a vzájemnou závislost jednotlivých komponent systému má doporučení směřující k vytržení jednotlivých opatření ze systému jednoho státu a jejich import do systému státu jiného jen omezenou výpovědní hodnotu.
Realitou soudobého světa je globalizace a internacionalita a migrační pohyby osob jsou také globální. Pilířem společného trhu Evropských společenství je volný pohyb osob, zejména pracovníků a osob samostatně výdělečně činných, bez jakýchkoliv překážek. Evropská unie má nejpokročilejší systém, který bere ohled na fakt, že řada osob pracuje a žije v jiném státě než v tom, ve kterém se narodila. Tento „user-friendly“ systém a systém založený Evropskou sociální chartou je častým zdrojem inspirace.
Existují obecně tři postupy, jak řešit střet migrace a systémů sociálního zabezpečení, které jsou designovány pro vlastní občany, u kterých se migrace neočekává.
Prvním postupem je vytváření takového národního systému sociálního zabezpečení, který by odstraňoval rozdílné zacházení mezi vlastními občany a cizinci. Žádná evropská země nejde touto cestou.
Druhým postupem je mnohostranná harmonizace národních systémů sociálního zabezpečení. Výsledným cílem by mělo být, aby tyto systémy byly stejné a přechod do jiného systému by nepřinesl pro migrující osobu žádný negativní dopad. Tato cesta je velmi složitá a od států vyžaduje zbavit se „národní svébytnosti“ systémů sociálního zabezpečení. V posledních desetiletích se v Evropě tento způsob prosazuje v omezené míře jen při stanovování minimálních standardů sociálního zabezpečení (viz Evropský zákoník sociálního zabezpečení, Evropská sociální charta (dále jen ESCh) nebo řada úmluv Mezinárodní organizace práce - např. úmluva 102, 118 nebo 157).
Rovné nakládání s cizinci je základem pro dosažení minimalizace dopadů migrace na sociální práva migrantů. ESCh se v článku 12 odst. 4 vztahuje na cizince pouze tehdy, pokud jsou státními příslušníky jiných smluvních stran a legálně bydlí nebo řádně pracují na území dané smluvní strany. Tento článek není založen na principu reciprocity.
Rovné zacházení zakazuje přímou a nepřímou diskriminaci. Přímou diskriminací je, pokud se rozlišuje na základě kritéria státní příslušnosti.
Podezření na nepřímou diskriminaci vyvstane zejména, pokud podmínky pro dávky mohou být mnohem snáze splněny státními příslušníky dotčeného státu než osobami jiné státní příslušnosti nebo pokud nárok na dávku pro zahraniční příjemce skončí rychleji než pro příjemce domácí. Nepřímá diskriminace na sebe často bere podobu požadavku trvalého bydliště nebo určité doby pobytu, který je sice vyžadován od státních příslušníků i od cizinců, ale pro cizince je těžší ho splnit. Nepřímá diskriminace je nejčastější formou diskriminace.
ESCh je ale realistická a umožňuje rozdíly (nepřímou diskriminaci) v nakládání mezi občany a cizinci, pokud jde o nepříspěvkové dávky.
Třetí, nejrozšířenější,cestou je koordinace systémů sociálního zabezpečení. Toto řešení nesměřuje k odstraňování rozdílů mezi jednotlivými národními systémy sociálního zabezpečení, ale snaží se mezi těmito systémy vytvořit můstky. Své systémy mezi sebou takto koordinují země Evropské unie na základě složité, ale efektivní konstrukce založené na nařízeních Rady (EHS) 1408/71 a 574/72.
Důchodové zabezpečení
Český systém starobního důchodového zabezpečení je z hlediska rozlišování mezi vlastními občany a cizinci neutrální a zákonný rámec nepředstavuje žádnou přímou diskriminaci cizinců.
Zákonné nastavení systému může nicméně pro cizince představovat nepřímou diskriminaci. Z parametrů starobního důchodového systému může nepřímou diskriminaci založit pouze počet let pojištění potřebný pro vznik nároku na starobní důchod. Je zřejmé, že nemigrující občan tuto podmínku splní spíše než migrující cizinec, který v České republice tráví jen část své pracovní kariéry. V českém solidárním dávkově definovaném systému, který je založen na průběžném financování (tzv. „pay-as-you-go“ systém), by ale přiznávání starobních důchodů za kratší dobu pojištění bylo finančně náročné.
Dánský systém národního důchodu (Folkepension je všeobecný systém pro všechny obyvatele s paušálními dávkami závislými na délce pobytu) má jako minimální délku trvání pojištění podmínku pro vznik nároku na starobní důchod nejméně 3 roky pobytu mezi 15 a 65 lety věku, pro cizince ale 10 let pobytu, z toho minimálně 5 let přímo před vznikem nároku na starobní důchod. Německý systém (povinný systém sociálního zabezpečení s peněžitými dávkami závislými na výši příjmů) požaduje 5 let pojištění.
Nárok na standardní starobní penzi v České republice vzniká po 25 letech pojištění, což je v porovnání s ostatními evropskými státy s podobným důchodovým systémem poměrně málo – Portugalsko, Itálie nebo Belgie vyžadují minimálně 40 let pojištění.
Důchodové systémy řady evropských států jsou založeny na příspěvkově definovaném průběžně financovaném systému individuálních účtů, kde je mezigenerační solidarita potlačena. Zde je možné uvažovat o snížení parametru potřebných let pojištění, protože to již není kritický parametr systému.
České starobní důchody jsou bez jakéhokoliv omezení exportovatelné, místo pobytu příjemce důchodu nemá vliv na výplatu důchodu. Pro invalidní důchody platí stejné závěry jako pro důchody starobní.
Nemocenské pojištění
Také systém nemocenského pojištění neobsahuje žádnou skrytou diskriminaci, protože pojištěny jsou podle zákona č. 54/1956 Sb. všechny osoby, které vykonávají zaměstnání na území České republiky pro zaměstnavatele se sídlem na území České republiky. Právní titul pobytu cizince na území republiky nerozhoduje. Stejné postavení mají také osoby samostatně výdělečně činné. Rozdíly neexistují ani v oblasti pojistného na sociální zabezpečení.
Systém nemocenského pojištění, zdá se, také neobsahuje nic, co by mohlo být příčinou nepřímé diskriminace.
Kvalifikační doba v České republice není, což může být obecně příznivější pro osoby, které nedávno vstoupily do pojištění – cizinci, kteří jsou v České republice obecně kratší dobu, tak mají určitou výhodu. V Litvě je kvalifikační doba 3 měsíce, na Slovensku pro osoby samostatně výdělečně činné 270 kalendářních dnů, v Belgii 6 měsíců.
Státní sociální podpora
Přímou diskriminaci na základě státního občanství český systém státní sociální podpory neobsahuje. Nepřímou diskriminaci zakládá ustanovení zákona, které podmiňuje vznik nároku na dávku a na její výplatu trvalým pobytem oprávněné osoby a osob s ní společně posuzovaných. Podmínka trvalého pobytu je pro účely příslušného zákona je splněna, pokud hlášený pobyt cizince na území České republiky překročí 365 dnů ode dne hlášení. Toto vůči cizincům vstřícné zmírnění je v souladu s Koncepcí integrace cizinců, kdy cílovou skupinou jsou cizinci, kteří na území České republiky pobývají legálně po dobu delší jednoho roku.
Prvky nerovného zacházení můžeme shledat v tom, že přídavky na dítě se nevyplácejí, pokud rodiče dítěte pobývají v České republice, ale dítě samotné ne. Jde o častý případ u cizinců ekonomicky aktivních v České republice. Přídavky na dítě jsou ale nárokem dítěte, nikoliv jeho rodiče. Ve většině států Evropy je systém přídavků na dítě založen na obráceném principu – oprávněnou osobou je rodič. Pouze ve dvou západoevropských státech legislativa neobsahuje požadavek, aby rod
