Cizinci, školství, spravedlnost? – příklady diskriminace cizinců ve školství
Mgr. Pavla Burdová Hradečná, Mgr. Pavel Čižinský
Jakékoliv rozlišování lidí na základě příslušnosti k určité skupině, bez ohledu na konkrétní schopnosti jednotlivce, jakékoliv jednání, kdy se s jedním člověkem zachází méně příznivě než s druhým ve srovnatelné situaci, ať už z důvodů rasy, náboženství, etnického původu, postižení, věku, pohlaví sociálního či jiného postavení, je v moderních demokratických společnostech chápáno jako nepřípustné a z tohoto důvodu i zakázáno, jednak mezinárodními úmluvami a zpravidla i jednotlivými zákony. Česká republika ale svým současným školským zákonem představuje výjimku, která potvrzuje výše uvedené pravidlo o zákazu diskriminace. Celá věc je o to závažnější, že se jedná o diskriminaci dětí, tedy jedné z nejzranitelnějších skupin ve společnosti!
Školský zákon , účinný od počátku roku 2005, totiž přinesl do praktického právního postavení dětí, žáků a studentů v oblasti školství jednu zásadní změnu. Tou změnou je rozlišování kategorie občanů na straně jedné a kategorie cizinců na straně druhé, přičemž cizinci mají zřetelně nižší práva než občané. Do kategorie cizinců patří podle nové právní úpravy každý cizinec, který není státním občanem EU nebo rodinným příslušníkem občana EU . K další diferenciaci pak dochází i u samotné kategorie cizinců, protože cizinci bez pobytového oprávnění mají nejnižší, respektive žádná práva ve smyslu tohoto zákona.
Předškolní, umělecké, zájmové vzdělání i školské služby jen za úplatu
Ponecháme-li pro začátek stranou tuto poslední, početně nepříliš velkou skupinu, za výrazný problém současného školského zákona můžeme označit skutečnost, že cizinci s pobytovým oprávněním mají nárok na rovný přístup pouze k části vzdělání, totiž k základnímu, střednímu a vyššímu odbornému vzdělání. Za všechno ostatní pak ale musejí platit úplatu (plné neinvestiční náklady) – ať už jde o základní umělecké vzdělávání, o jazykové, zájmové a další vzdělávání (např. školní družiny), o předškolní vzdělávání (jen občané ČR mají nárok na bezplatný poslední rok mateřské školy ) nebo o školské služby (např. poradenská, ubytovací a stravovací zařízení) .
Toto ustanovení lze však není v souladu s čl. 31 Úmluvy o právech dítěte , který výslovně upravuje právo dítěte na poskytování odpovídajících a rovných možností v oblasti kulturní, umělecké, oddechové či při využívání volného času.
V praktickém životě začali cizinci narážet na novou právní úpravu začátkem školního roku 2005/2006, když po nich některé školy a školská zařízení ( dále jen „školy“) začaly vyžadovat vyšší úplatu za některé formy vzdělávání a za školské služby, než jim byly účtovány do té doby a než jsou účtovány ostatním žákům, přičemž výše této navýšené úplaty záleží na rozhodnutí ředitele školy a liší se tedy od školy ke škole.
V neméně obtížné situaci jsou i školy, které dosud ke stanovení zvýšené úplaty pro cizince nepřistoupily. Často nechtějí tuto částku účtovat rodičům dětí-cizinců, neboť jim to přijde nespravedlivé, krom toho ani nevědí, kolik by cizincům měly účtovat, zda např. jen skutečné náklady, které má škola s dětmi cizinci navíc, anebo i více. Není ani jasné, zda-li školy vůbec mohou tuto částku účtovat zpětně a ani to, zda by všichni rodiče byli schopni a ochotni novou úplatu zaplatit ( zvláště mají-li více dětí; kritická je i situace v případě matek - samoživitelek). Nejasnost panuje mezi řediteli škol i v tom, jestli jsou povinni stanovit pro cizince vyšší úplatu nebo zda tuto povinnost nemají . Neustálil se zatím ani způsob, jak se příslušnost žáka do kategorie cizince vůbec zjišťuje, s čímž souvisí i skutečnost, že někteří pracovníci školských institucí se neorientují v cizineckém právu, a tudíž nezařazují žáky do jednotlivých kategorie správně .
Naprosto nepřípustná je ovšem skutečnost, že výše uvedená znevýhodnění se vztahují na všechny cizince bez rozdílu, tedy i na cizince s trvalým pobytem anebo na cizince, jimž byl udělen azyl. Vzhledem k tomu, že se jedná hlavně o děti, půjde často o cizince, kteří žijí v České republice celý svůj život nebo jeho větší část a které zde především budou žít i v budoucnu . Část z nich ani žádné jiné státní občanství nemá anebo státní občanství sice má, ovšem nemá reálnou možnost ani výhled vrátit se do své země. Netřeba zdůrazňovat, že i tito cizinci, jako ostatně většina pobývajících cizinců v ČR, samozřejmě platí našemu státu daně. Náhlé zhoršení jejich právního postavení v oblasti vzdělání je tak jako skutečně diskriminační vnímáno nejvíce právě touto skupinou trvale usídlených a integrovaných cizinců.
Lze se jen dohadovat, proč stát k tomuto opatření přistoupil. Je možné, že se tímto nešťastným způsobem pokusil ušetřit na výdajích na cizince ve školství, v této souvislosti pak v úvahu připadá i snaha státu zabránit cizincům, aby zneužívali vymoženosti českého sociálního státu a migrovali do České republiky kvůli bezplatném školství. V úvahu připadá i postoj, založený na tom, jak se státy chovají k českým studentům v cizině, resp. skutečnost, že českým občanům také nejsou v cizích státech poskytovány tyto školské služby zdarma. Nicméně, už se jaksi pozapomnělo na to, že přístup ke vzdělání je lidským právem, a kromě toho demokratický právní stát nemůže principiálně podmiňovat přiznávání základních práv recipročním chováním ostatních států.
Je pochopitelné, že se od státu očekává, že bude v první řadě uspokojovat potřeby svých občanů a teprve v druhé řadě bude sloužit i cizincům. Je už ovšem otázkou, zda-li je takto ušetřená částka pro státní rozpočet úměrná nákladům, které z ní povstanou.
Nákladné je totiž už samo rozdělování žáků do dvou kategorií, což je pro všechny školy zcela nové a neodpovídá vůbec dosavadní české tradici školství, v němž si byly dosud všechny děti naprosto rovny. Školám vzniká povinnost zjišťovat, evidovat a vykazovat další údaj o dětech a vedle stanovování úplaty pro děti občanů stanovovat ještě zvláštní úplatu pro cizince podle velmi nejasných podmínek.
Hlavním problémem jsou ale zvýšené náklady na integraci cizinců do české společnosti, které jdou k tíži státu i celé společnosti. Kritizovaný systém ztěžuje cizincům přístup např. i do mateřských školek, které jsou pro budoucí integraci dětí mezi spolužáky na základní škole nesmírně důležité.
Tento vysloveně proti-integrační charakter přitom zároveň nekoresponduje s některými dalšími ustanoveními školského zákona, která, v rozporu s výše uvedeným, naopak zdůrazňují zásadní a nezastupitelnou roli předškolního vzdělávání v celém vzdělávacím systému, která vytváří základní předpoklady pro další vzdělávání . Ze samotného zákona tedy vyplývá, že předškolní vzdělávání má, resp. by mělo mít naopak výrazně pro-integrační charakter.
Totéž – snad v menší míře – platí i pro další oblasti vzdělávání, které náleží k normálnímu programu řady českých dětí a v nichž jsou cizinci rovněž znevýhodněni: společné stravování s ostatními dětmi, hraní na hudební nástroje, učení se cizím jazykům, věnování se zájmovým kroužkům. Všechny tyto aktivity mají velice silný a velice přirozeně působící integrační bonus, který současný školský zákon do určité míry ohrožuje.
Překážky cizincům v účasti na předškolním vzdělání jsou i v rozporu se schválenou Koncepcí integrace cizinců České republiky, základním programovým dokumentem vlády ČR v oblasti integrace cizinců. Klíčovou roli vzdělávání v procesu integrace zdůrazňují i Společné základní principy politiky integrace přistěhovalců v Evropské unii . Představíme-li si, jak velmi důležitá je integrace cizinců a kolik peněz stát do této oblasti investuje a bude muset investovat, je šetření na vzdělání dětí cizinců přinejmenším velmi nesystémovým opatřením. Jde jasně proti dobře míněným plánům zvyšovat investice do vzdělání jakožto dlouhodobě zřejmě nejlukrativnějšího společenského odvětví a ochuzuje tak společnost o část potenciálu cizinců, kteří v ní budou – velkou většinou – žít trvale.
Nový systém je pak škodlivý i z hlediska pedagogického.
S ohledem na výše uvedené tedy vyjádření MŠMT, které uvádí, že zákon je v souladu s mezinárodně právními závazky České republiky, nelze přijmout, nehledě na to, že takové prohlášení nám neodkrývá nic z účelu, pro který bylo kontroverzní ustanovení do zákona vloženo.
Postaví-li se tedy proti sobě obecný prospěch, který toto rozdílné zacházení vůči cizincům přináší, na jedné straně a ztráty, které díky tomuto rozlišování utrpí cizinci i česká společnost, jeví se jako nejvýhodnější řešení úplné zrušení rozlišování dětí na občany a cizince a návrat k situaci, která v českém školství panovala do přijetí současného školského zákona. Jelikož přijetí takového řešení je prozatím v nedohlednu, pro tento mezičas by měl stát nalézt dostatečné finanční prostředky a tyto prostředky převést školám tak, aby děti cizinců nemusely v právě započatém školním roce platit za jakýkoli druh vzdělání nebo za kteroukoli školskou službu více než platí občané ČR, stejně tak jako by měl zajistit, aby příslušné orgány vydaly jasný právní výklad, který by stanovil, že školy ( včetně škol soukromých) mohou cizincům – ve srovnání s občany - navýšit úplatu maximálně o částku, kterou na tyto cizince neobdrží z veřejných zdrojů (finanční prostředky poskytované státem, krajem, obcí nebo svazkem obcí) či spíše jen o částku, která se rovná skutečným neinvestičním nákladům dané školské instituce na žáka-cizince. Požadavek na poskytnutí vyšší úplaty je totiž neodůvodněnou a tedy protiprávní diskriminací z důvodu státní příslušnosti a není ani v souladu s dobrými mravy.
Zákaz navštěvovat základní školu
Jestliže se u úplaty za předškolní a zájmové vzdělávání dá hovořit o tom, že by mohlo dojít k sociální exkluzi, u následujícího problému už ale o sociální exkluzi není pochyb. Jedná se o to, že základní i jinou školu mohou navštěvovat pouze cizinci, kteří pobývají na našem území legálně. I když se problém pravděpodobně týká jen malého okruhu cizinců, jde patrně o jeden z nejzávažnějších diskriminačních momentů platného školského zákona.
Právo na vzdělání, jak už bylo uvedeno, patří mezi základní práva, která náleží každému člověku bez rozdílu, přímo z podstaty, nezávisle na tom, zda je přizná či nepřizná ten který stát. Jejich podrobný výčet obsahuje celá řada mezinárodních smluv, které jsou pro naši zemi závazné a jejich základním znakem je nárokovost. Na přístup k základnímu vzdělání je tedy nárok. V České republice se ale v rozporu s výše uvedeným vykládá právo na vzdělání selektivním, diskriminačním způsob. alespoň v případě těchto osob, které u nás pobývají bez pobytového oprávnění, jelikož jim školský zákon v podstatě zakazuje navštěvovat základní školu.
Nebylo tomu tak vždycky. Porušení práva na vzdělání, resp. rovného přístupu ke vzdělání se Česká republika dopouští až v poslední době, od účinnosti nového školského zákona. Do té doby platila povinnost plnit školní docházku pro všechny, ať už pro občany ČR či pro cizince, a to bez ohledu na jejich pobytový statut - tedy i pro ty z nich, kteří zde pobývali nelegálně. Tehdy účinný školský zákon sice tuto skutečnost v případě nelegálně pobývajících cizinců explicitně neupravoval, nicméně této otázky se týkal čl. 3 odst. 2 Pokynu MŠMT , který uváděl, že přijetí cizince nesmí být podmiňováno prokázáním jeho oprávněného pobytu na území ČR. České základní školy byly tedy povinné přijmout každé dítě, které plnilo povinnou školní docházku . Jak je patrné, do účinnosti nového školského zákona zde tedy nebylo pochybností o tom, že i nelegálně pobývající cizinci mají mít přístup ke vzdělání. Právní řád ČR umožňoval všem osobám, které podléhaly povinné školní docházce, stejná práva na vzdělání jako občanům ČR a nerozlišoval děti cizinců z hlediska jejich původu a právního postavení na území ČR, pokud se týká práva na vzdělání .
Pak ale nastal dramatický obrat v chování státu, resp.ve vnímání přístupu nelegálních cizinců ke vzdělání. Zůstává otázkou, jakými úvahami byl stát veden při tak nelogickém popření výše uvedeného imperativu, respektive, pokud byla hlavním hlediskem snaha zamezit nelegální migraci, jak je možné, že se rozhodl použít tak neadekvátní prostředky, které ve svém důsledku ani teoreticky natož pak prakticky nelegální migraci nezastaví.
Platný školský zákon sice stanoví, že cizinci mohou studovat za stejných podmínek jako občané ČR, avšak toto právo dává pouze těm, kteří zde pobývají legálně. Cizinec má totiž nyní povinnost prokazovat řediteli školy nejpozději v okamžiku nástupu do školského zařízení oprávněnost svého pobytu na našem území. Výslovně je to zakotveno v § 20 citovaného zákona, který stanoví podmínky vzdělávání cizinců v ČR, když uvádí, že vzdělávat se na základních, středních a vyšších odborných školách mohou cizinci, kteří pobývají oprávněně na území České republiky.
Taková formulace je však v zásadním rozporu se všemi mezinárodněprávními normami, které upravují právo na vzdělání a jimiž je Česká republika vázána. Celá řada mezinárodních smluv totiž zaručuje rovné právo na vzdělání, a to bez ohledu na právní postavení jednotlivce, ať už se jedná o Úmluvu o právech dítěte (čl. 28), Dodatkový protokol k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (čl. 2) nebo Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech (čl. 13). Vzhledem k tomu, že se jedná o mezinárodní smlouvy podle čl. 10 Ústavy, kterými je Česká republika vázána, pak platí (resp. by mělo platit), že pokud mezinárodní smlouva stanoví něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Krom toho je právo na vzdělání přiznáno i Listinou základních práv a svobod (čl. 33 odst. 1), a konečně by měla být zmíněna i Všeobecná deklarace lidských práv (čl. 26).
Pokud tedy například článek 28 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte zavazuje Českou republiku činit základní vzdělání povinným a bezplatně dostupným pro všechny, není možné, aby Český stát na tento závazek nereflektoval. Stát si tudíž nemá právo určovat, který cizinec základní školu navštěvovat může a který ne. Kromě mezinárodních úmluv mu v tom zabraňuje i Listina základních práv a svobod, která uvádí, že základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné a zaručují se všem bez rozdílu postavení a že lidé jsou rovní v důstojnosti i v právech. Listina uznává, že cizinci mají tato práva pouze tehdy, pokud nejsou výslovně přiznána občanům, ale právě konkrétně právo na vzdělání přiznává všem (tj. každé fyzické osobě) .
Neobstojí ani případná snaha o zproštění se odpovědnosti poukazem na povinnosti, vyplývající z našeho členství v Evropské unii .
Skutečnost, že nový školský zákon diskriminujícím způsobem vyhradil právo na vzdělání jen pro určitou kategorii cizinců, pak zároveň nekoresponduje s principy vyjádřenými v důvodové zprávě k tomuto zákonu, která (v části zvláštní) výslovně uvádí, že stanovené zásady vzdělávání naplňují zejména ustanovení čl. 33 Listiny základních práv a svobod, čl. 28 Úmluvy o právech dítěte, Rámcové úmluvy o ochraně práv národnostních menšin a dalších přijatých strategických dokumentů. Důraz je podle této důvodové zprávy kladen na rovnost vzdělávacích příležitostí pro všechny a odstranění překážek, které by tomu bránily, respektování vzdělávacích potřeb jednotlivců při vzdělávání, kvalitu vzdělávacího procesu a na možnost vzdělávat se a obnovovat, popř. získávat nové poznatky po celou dobu života, a to v prostředí vzájemné úcty, respektu ke všem osobám, které se účastní vzdělávání, prosazování principů názorové snášenlivosti, solidarity a vytváření mechanismů a opatření proti projevům diskriminace a netolerance ve všech jejich projevech. V důvodové zprávě je přímo zdůrazněn zákaz diskriminace zejména pokud jde o přístup ke vzdělávání, což vyplývá z čl. 2 odst. 1 písm. a) Úmluvy o právech dítěte a čímž je naplňováno i doporučení Výboru OSN pro práva dítěte o začlenění zákazu diskriminace do všech příslušných právních norem, které se týkají dětí.
Bohužel, uvedené principy nenašly svůj odraz v platném a účinné znění zákona. Ačkoliv tedy důvodová zpráva proklamuje, že všechny výše uvedené zásady jsou v zákoně zahrnuty, skutečnost je odlišná. Text důvodové zprávy nemá žádnou právní váhu a formulace použitá v samotném zákoně přitom vede k cíli zcela opačnému. Zákon je totiž v inkriminovaném § 20 s výše uvedenými tvrzeními ve zřejmém rozporu, když právě na zákaz diskriminace, zejména pokud jde o přístup ke vzdělání, nikterak nereflektuje, resp. tyto principy vědomě opouští, když stanoví, které osoby mají právo na základní vzdělání a které nikoliv. Takovýmto selektivním přístupem je však bezpochyby popřena proklamovaná rovnost vzdělávacích příležitostí pro všechny a zákaz diskriminace v přístupu ke vzdělání.
Ve zvláštní části důvodové zprávy je pak u § 20 uvedeno, že toto ustanovení dále upřesňuje postup ze strany ředitele školy při přijímání cizinců ke studiu a stanoví, že cizinci se stávají žáky školy až okamžikem prokázání oprávněnosti svého pobytu na našem území. Z pohledu Úmluvy o právech dítěte však nejde jen o jakési upřesnění, ale o zásadní změnu, vedoucí k vyloučení některých z povinné školní docházky, tj. k porušení mezinárodních závazků. Ze strany státu jde tedy bez nadsázky o navádění k diskriminaci.
I jednotlivé české právní předpisy jsou v tomto směru navzájem ve výrazném rozporu. Na jedné straně zákony uznávají, že neplněním školní docházky může dojít k ohrožení mravní výchovy dětí a mládeže a stát za to zákonné zástupce nezletilých postihuje , na straně druhé je to stát samotný, kdo tuto povinnou školní docházku školským zákonem znemožňuje určitým kategoriím nezletilých, a to bez ohledu na skutečnost, že tím dojde resp. může dojít k uvedenému ohrožení mravní výchovy dětí a mládeže. V demokratické společnosti, založené na úctě k základním lidským právům a svobodám, není ospravedlnitelné, aby stát nejenom přihlížel, ale dokonce i sám zapříčiňoval ohrožování mravní výchovy dětí a mládeže jenom proto, že tyto děti zde pobývají bez platného oprávnění k pobytu. Hranice, oddělující děti, které do školy chodit musejí aby nebyl ohrožen jejich mravní vývoj a děti, které naopak do školy chodit nesmějí bez ohledu na svůj mravní vývoj, je tvořena (v mírné nadsázce) jedním razítkem cizinecké policie, což zcela popírá všechny mezinárodněprávní dokumenty v oblasti základních práv, jejichž přijetím vzniká nejenom závazek státu tyto práva chránit a zajišťovat, ale i zábrana před zásahem státu. Jinými slovy, stát nemůže nikomu ve vzdělání bránit. Za současné situace však můžeme toto jednání státu označit za jednání hraničící s kriminalitou, páchanou na určité části dětí a mládeže, a zcela jistě pak za diskriminační.
Jde o jasně proklamovanou přímou diskriminaci, na první pohled rozpoznatelnou, kterou se zákon ani nesnaží zamaskovat, nikoliv o diskriminaci na první pohled jemnější, nepřímou, vyjádřenou zdánlivě neutrálním ustanovením, jejíž uzákonění by bylo možné ospravedlňovat určitým legitimním účelem. Jen stěží by totiž bylo možné uvažovat o nějakém legitimním účelu. Počet nelegálních cizinců, kteří by plnili či v budoucnu mohli plnit povinnou školní docházku není tak veliký, aby byl schopen jakýmkoliv způsobem ohrozit stabilitu českého školství, což by mohlo být v této souvislosti chápáno jako zájem státu, nehledě na to, že žádný zájem státu není ospravedlnitelný v případě tak závažného porušení hlediska zájmu dítěte a že mezinárodní dokumenty staví hledisko zájmu dítěte vždy na první místo. Ze stejného důvodu není ospravedlnitelný ani zájem státu na potírání a odhalování nelegální imigrace. Ačkoliv je tento postoj státu ve vztahu k nelegální migraci předvídatelný a v jistém slova smyslu i pochopitelný, prostředky a nástroje, které k tomu používá, jsou doslova skandální. Stát zde de facto obětuje právo dítěte na vzdělání, tj. na mravní vývoj nedospělého jedince ve snaze potlačit nelegální migraci, přičemž je na první pohled patrné, že vytyčeného cíle není možné tímto způsobem dosáhnout a nelegální migraci zamezit. Jediné, čeho bude podobným zákazem povinné školní docházky nelegálních cizinců dosaženo, je ohrožení mravní výchovy některých dětí a porušení práva na vzdělání.
Pokud někomu odepřeme přístup k základnímu vzdělání, ovlivníme ho tak na celý zbytek života. Spravedlnost v přístupu ke vzdělání nikdy nebude absolutní, protože záleží na celé řadě faktorů, které determinují pozdější život a kariéru dnešního dítěte. Jsou však faktory, které se eliminovat dají. Jedním z nich je i diskriminace dítěte z důvodu jeho pobytového statutu. Diskriminace, která není ani obhajitelná, ani pochopitelná, ani správná. V případě cizinců je problém o to palčivější, že se jedná o skupinu, která je ve vztahu k většinové české společnosti znevýhodněná a ani formálně deklarovaná rovnost příležitostí by tudíž nepostačovala ke skutečnému zajištění rovného přístupu ke vzdělání, natož pak zákonem zakotvená nerovnost.
S ohledem na důležitost práva na vzdělání, a to jak pro jednotlivce, tak i pro společnost, se není možné spokojit s jeho pouhou deklarací bez faktického naplnění ani s jeho omezením na určité skupiny obyvatelstva. Takový výklad, který by přiznával právo na vzdělání jen určitým cizincům, nemá oporu v žádné mezinárodní úmluvě, ani v Ústavě ČR ani v Listině základních práv a svobod. Naopak, právo na vzdělání musí být uplatňováno bezvýjimečně a bezpodmínečně. Z toho pak jednoznačně vyplývá požadavek na změnu současné právní úpravy, která v rozporu s mezinárodními závazky váže přístup k základnímu vzdělávání na oprávněnost pobytu na území. Pokud je tedy deklarováno právo „každého“ na vzdělání, musí se do této kategorie zahrnovat bez diskriminace i osoby, které – ať už z jakéhokoli důvodu – nemohou prokázat oprávněnost svého pobytu na území České republiky. Každý totiž neznamená některý, alespoň ne v demokratickém právním státě.
Rozlišování mezi dětmi
Jak je vidět, novým systémem rozlišování mezi občany a legálně či nelegálně pobývajícími cizinci zavedla Česká republika do českého školství poměrně tvrdou diskriminační praxi, která až do loňského roku neměla v ČR žádnou tradici a o níž dosud většina společnosti, kromě cizinců, kteří jí jsou postiženi, neví. Znevýhodnění se zde týká výhradně dětí, a to jak v přístupu ke vzdělání, tak i např. v tak každodenní a samozřejmé věci jakou jsou školní obědy nebo rozvíjení zájmových aktivit. Je nutné se ptát, jaký je důvod tohoto náhlého rozdílného zacházení s cizinci v českém školství. V demokratickém státě musí být každé rozdílné zacházení s určitou skupinou, včetně cizinců - je-li dle ústavy vůbec přípustné -, odůvodněno legitimním účelem a mělo by být rovněž přiměřené tomuto účelu. Po zvážení všech argumentů pro a proti však ani jedna podmínka u obou naznačených problémů splněna není.
Je jasné, že stát svým chováním porušuje mezinárodní lidsko-právní závazky. Úmluva o právech dítěte (jakožto nezásadnější dokument ve vztahu k tomuto tématu) je založena na principu prospěchu každého dítěte z ustanovení, která usilují o jeho blaho a rozvoj. Jakékoliv jednání ve vztahu k dítěti by se mělo řídit nejlepším zájmem dítěte a nenadřazovat tomu zájmy rodičů, natož pak zájmy toho kterého státu. Podpisem Úmluvy o právech dítěte se stát zavazuje, že bude respektovat a zabezpečovat práva stanovená Úmluvou, tedy v našem případě i právo na vzdělání či na odpovídající a rovné možnosti v oblasti kulturní, umělecké, oddechové činnosti a využívání volného času, a to každému dítěti, bez jakékoliv diskriminace podle rasy, barvy pleti, pohlaví, jazyka, náboženství, politického či jiného smýšlení, národnostního, etnického nebo sociálního původu, majetku, tělesné nebo dušení nezpůsobilosti, rodu a jiného postavení dítěte nebo jeho či jejich rodičů nebo zákonných zástupců.
Krom toho, česká společnost a český stát by měl mít eminentní zájem na vzdělání cizinců nejen kvůli samotným cizincům, ale hlavně pro dobro české společnosti, neboť integrovanost cizinců a sociální smír jsou hodnoty nesmírné důležitosti a stát je za jejich dosažení odpovědný. V současné době se však této odpovědnosti protiprávně zříká. Nezbývá než doufat, že si svou chybu dříve či později uvědomí a tento hrubý nesoulad školského zákona s mezinárodními normami i vnitrostátními předpisy natrvalo odstraní.
