ANTIDISKRIMINACE A KŘESŤANSTVÍ
V RC Monitoru ze dne 13.4.2006 byl uveřejněn článek MUDr. Romana Jocha, Antidiskriminační zákon – další útok proti tradičním svobodám, jenž se ostře vyslovoval proti přijetí této zákonné předlohy Poslaneckou sněmovnou. Důvody uváděné autorem proti tomuto zákonu byly různé povahy i kvality: některé argumenty měly být dle ústního vyjádření autora nadsázkou (diskriminace jako trestný čin, diskriminace v inzerátech na seznámení), jiné vycházely ze staršího textu (obavy z antiklerikálních učitelů na církevních školách), další opomenuly dodat, že tato právní úprava již v ČR platí (veškerá diskriminace v pracovněprávních vztazích je již zakázána zákoníkem práce) a ještě další předpokládaly nejhorší možný výklad pojmů zákona – zejména ustanovení § 5, dle kterého je rozdílné zacházení možné – v zásadě – vždy, existuje-li pro něj ospravedlnitelný a přiměřený důvod. Kromě těchto argumentů, které musím označit za nepravdivé či manipulativní, uvedl autor i důvody, které nelze vyvrátit „objektivním“ citátem určitého paragrafu ani již značně subjektivnějším leč stále správným odkázáním na zdravý rozum. Chtěl bych tedy krátce vysvětlit smysl boje proti diskriminaci a zamyslet se nad vztahem křesťanů k němu. Proti čemu přesně antidiskriminace bojuje? Nebojují též křesťané proti tomu?
Prvním byť nejobtížnějším předpokladem je alespoň trochu pročistit pojem diskriminace, který je zanesen silnými a protichůdnými emocemi. Diskriminace není prosté „rozlišování“, jak by etymologie naznačovala (mnozí se bojí, že antidiskriminace má za cíl něco jako barvoslepost, tedy nevnímat rozdíly), nýbrž znevýhodňování v určitých právem stanovených situacích (např. v zaměstnání či při poskytování služeb) dle určitých právem stanovených znaků (např. věk, pohlaví, národnost), není-li pro to ospravedlnitelný důvod. Jaké pohnutky může mít diskriminující? Právě pro křesťany může být dobré rozlišit různé skupiny motivů.
Diskriminace může jednak sledovat vlastní prospěch diskriminujícího, který chce např. pilné zaměstnance, bezproblémové nájemníky, bohatou klientelu či bystré žáky ve své škole. A k tomuto účelu použije předsudečných šablon: ženy půjdou na mateřskou, Romové dělají nepořádek, zdravotně postižení jsou nevýkonní. Není tedy např. zakázáno chtít zaměstnat schopného pracovníka a odmítnout horšího, ale nesmí se na schopnost usuzovat z etnicity nebo jiného stanoveného kriteria. Antidiskriminace zde tedy čelí tomu, aby se určitá rozhodnutí činila na základě předsudků. Předsudky jakožto zevšeobecněné zkušenosti samy o sobě jsou morálně neutrální orientační vodítka po světě, ale jsou pravdivé a použitelné jen do určité míry. Za touto hranicí mohou být předsudky škodlivé a ubližující. Těžko říci, zda mohou být předsudky morálním zlem, ovšem řada předsudků je zlem společenským - ponižují lidskou důstojnost a zhoršují kvalitu života obětí, kterými se může stát a občas je úplně každý. Předsudky mají i negativní vliv na státní finance, neboť mnoho diskriminovaných nemůže najít zaměstnání a jsou závislí na státu. Může být tedy pro křesťany problémem, podloží-li stát zájem na vymýcení určitých předsudků v určitých situacích též právem? Argument, že se tím zasahuje do smluvní volnosti, není sám o sobě ani křesťanský ani protikřesťanský, neboť Kristus nikde netvrdí, že trh řeší věci lépe než stát. Nevidím tedy žádný skutečně křesťanský argument proti antidiskriminaci. Naopak cítím obecnou křesťanskou starost o slabé a znevýhodněné, kteří bývají obětí diskriminace, přičemž tuto starost mohou křesťané – je-li to účelné – svěřit právu a státu.
Druhým účelem diskriminujícího může být vyjádření určitého svého přesvědčení, např. chci projevit svůj odpor proti komunismu a tedy odmítnu zaměstnat komunistu, ač nemám předsudek, že by tento člověk špatně pracoval. Nebo považuji homosexualitu za zvrácenou a odmítnu tedy ve svém domě ubytovat homosexuála, byť by to byl dobrý nájemník. Zde jde tedy o právo použít svůj majetek a své postavení ne k prospěchu svému, nýbrž ve prospěch určité věci nebo určitého přesvědčení, což stát v zájmu společenské soudržnosti zakazuje. Je to pro křesťany nepřijatelné? Existují určitě křesťané, kteří považují za svou povinnost čelit „hříchu“ tím, že budou diskriminovat „hříšníky“. Je ale možné se ptát, kdy jde skutečně o hřích a ne jen o jiný názor (např. na minulost) a zda může být i v případech, které jsou dle např. katolického učení objektivními hříchy (zejména nemanželské soužití, též homosexuální), diskriminace správnou reakcí? Diskriminace by zde byla reakcí z pozice síly, která zpravidla vyvolá na druhé straně ne reflexi, nýbrž pocit ukřivděnosti a zatvrzelost. Diskriminace by navíc byla spíše projevem slabosti a ohroženosti: nevěřím, že stačí vyslovit své přesvědčení, nýbrž považuji za nutné jej i podpořit jistým násilím. Diskriminace by byla opakem role křesťanů jako kvasu a soli země, které mohou působit právě tím, že se nestraní světa. Nevěřím zkrátka, že Bůh může po někom chtít, aby prosazoval Jeho vůli diskriminací. Netřeba zdůrazňovat, že diskriminací není vyjádření morálního soudu ani odmítnutí někoho, kdo se např. pro určitou práci nehodí právě z důvodu svého hříšného životního stylu.
Třetím důvodem diskriminace může být nereflektované nebo i reflektované setrvávání při určité tradiční praxi, která pochází z dob, kdy diskriminace ještě nebyla vůbec vnímána (chlapci platí do tanečních méně než dívky naopak na diskotéky chodí občas ženy zadarmo). Zavedení antidiskriminační legislativy neznamená, že se všechny tyto zvyklosti musí odbourat, nýbrž je pokynem pro to, aby se jejich provozovatelé zamysleli nad tím, jsou-li oprávněné a spravedlivé. Některé běžné věci jsou tedy zpochybněny, některé obstojí, jiné budou vnímány jako diskriminační. Může být toto samo o sobě vnímáno z hlediska křesťanství jako špatné? Nelze přece odmítat změny a vývoj apriori a lpět na tom, co zde je nebo bylo. Anebo alespoň by se to nemělo odůvodňovat křesťanstvím.
Domnívám se tedy, že antidiskriminace rozhodně nemůže být s křesťanstvím v rozporu; je-li takto někým vnímána, půjde spíše o nepochopení tohoto pojmu nebo o apriorní odmítání všech novinek. Konkrétní postoj křesťanů k této věci záleží zajisté na jejich – s křesťanstvím nesouvisejících – politických názorech na roli státu: pro některé se jedná o další projev státního dirigismu, většina bude – asi jako u ochrany spotřebitele – ráda, že zákon dá těm slabším do ruky efektivnější prostředek obrany před diskriminací.
