Zvláštní povaha úkolů územního samosprávného celku v oblasti bydlení spočívá ve sledování veřejného zájmu při uspokojování potřeby bydlení občanů obce. Je spojeno s právem obce upravovat tyto otázky obecně závaznými vyhláškami v samostatné působnosti. Chybí ovšem podrobnější úprava hospodaření s nájemními byty ve vlastnictví obce, a ty někdy postavení vlastníka vybaveného veřejnoprávními mocenskými nástroji spíše zneužívají.
Přidělování bytů ve vlastnictví obcí do nájmu a stanovování kritérií pro pořadí k zajištění náhradního bytu jsou oblastmi, ve kterých nejčastěji dochází k uplatňování skrytě diskriminačních postupů.
Druhým výrazným trendem vyhlášek a opatření je rezignace na sledování veřejně prospěšných cílů, jež by měla samospráva při hospodaření s majetkem sledovat. Často je zcela plošně upřednostňován jen zájem na maximalizaci zisku obce jako právnické osoby, naopak zájem na plnění obecného zájmu v oblasti nájemního bydlení občanů obce jako veřejnoprávní korporace je až na druhém nebo dokonce zcela okrajovém místě. V chování obcí v této oblasti lze identifikovat i zcela vydřidušské praktiky, které jsou v rozporu s dobrými mravy.
Obecně závazné vyhlášky nebo jiná opatření obcí podmiňují přidělení bytu řadou kritérií, jež nemají s potřebou bydlení žadatelů žádnou souvislost. Navíc bývají tato pravidla v rozporu se zákony či ústavním pořádkem ČR. Zejména jsou časté rozpory s Listinou základních práv a svobod, občanským zákoníkem a zákonem na ochranu osobních údajů.
Často se vyskytuje úprava, podle které může o přidělení bytu požádat jen osoba která nemá záznam v rejstříku trestů, přičemž tento požadavek je mnohdy rozšiřován na všechny rodinné příslušníky, nebo dokonce takový požadavek zní na „bezúhonného žadatele, vedoucího spořádaný život“. Při rozhodování o přidělování bytu v obecním zájmu se přihlíží k „pověsti žadatele a jeho rodiny“ , upravuje se možnost vyřadit žádost z evidence, pokud žadatel „prokazatelně porušuje hrubým způsobem zákony, předpisy a vyhlášky města“ . Pravidelně se vyskytuje také rozpor vyhlášek a jiných opatření samosprávy s občanským zákoníkem. Např. porušením ustanovení §712 odst. 2 občanského zákoníku je ustanovení, že náhradní ubytování pro tzv. nepřizpůsobivé a občany v tísni může být pouze místnost nejvýše II. kategorie. Nepřizpůsobiví občané jsou vyhláškou definováni jako osoby, u nichž soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu dle §711 odst. 1 písm. c) a d) OZ. Vedle skutečnosti, že se může jednat o porušení práva na ochranu osobnosti, je zřejmé, že v těchto případech přivoluje k výpovědi z nájmu bytu jedině soud, který je také jediný oprávněn určit, zda a jaký druh bytové náhrady povinnému přísluší. Může přitom v určitých případech přiznat nárok na byt „v zásadě rovnocenný.“ Obec tedy v těchto případech není oprávněna druh poskytnutého bytu určovat.
Samostatnou kapitolou jsou vágní ustanovení o „prokazatelném“ porušování zákonů, předpisů a vyhlášek města žadatelem, spořádaném životě a dobrých mravech žadatelů, pověsti žadatele a jeho rodiny, hodnocení způsobu života žadatele a jeho rodinných příslušníků přidělováním bodů, nebo dokonce aplikace kritéria tzv. nedostatečné sociální adaptace , jež svou neurčitostí umožňují libovůli a manipulaci se žadateli. Na jejich základě je v podstatě možno označit kohokoliv za osobu, která nesplňuje podmínky pro přidělení nájemního bytu. Jsou rovněž způsobilá založit porušení práva na ochranu osobnosti.
Nelze také stanovit, že do evidence nejsou přijímány žádosti občanů, kterým zanikl nájem bytu z důvodu neplacení nájemného. Je ovšem vždy věcí soudu, který k výpovědi z nájmu bytu přivoluje, aby stanovil, zda povinnému přísluší bytová náhrada. Pokud je tedy obec pronajímatelem bytu, u něhož soud přivoluje k výpovědi, třeba proto, že nájemce hrubě porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, že nezaplatil nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce , záleží na soudu, zda shledá důvody k poskytnutí bytové náhrady, kterou může být za stanovených podmínek i byt „v zásadě rovnocenný“. Obec jako pronajímatel nemůže vyhláškou takového povinného jeho nároku, přiznaného soudním rozhodnutím, zbavit. Obce také nezákonně rozšiřují podmínky poskytování bytové náhrady – takovým případem je např. stanovení lhůty, ve které musí žadatel o bytovou náhradu uzavřít smlouvu o nájmu bytu. Při nedodržení lhůty je žadatel vyřazen z evidence. Právo na bytovou náhradu je upraveno ustanovením § 711 OZ, a nelze je libovolně rozšiřovat.
Stejně tak nelze podřazovat libovolně některé skutečnosti různým výpovědním důvodům, nebo tyto dále rozšiřovat. O naplnění důvodů k výpovědi z nájmu bytu, stejně jako o podmínkách za nichž byly naplněny, může rozhodnout jedině soud. Např. nedoplnění smluvně sjednané jistoty nezakládá důvod pro výpověď z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. d) jen proto, že tak stanoví opatření města.
Ustanovení, která neumožňují přijmout do evidence žádosti takových občanů, kterým zanikl nájem bytu z důvodu neplacení nájemného, jsou velmi častá a mají ještě jeden poměrně negativní aspekt: zásadně nerozlišují, zda nájemce dlužný nájem následně doplatil či nikoliv. Pravidla, která osobu ocejchují jako dlužníka nájemného v podstatě navždy, bez možnosti nějak tuto situaci vlastním úsilím změnit, mají jednoznačně negativní dopad na platební morálku dlužníků a vymahatelnost dluhů. Vytvářejí také podmínky k poklesu na sociální dno, z něhož není cesta zpět. Stejné skutečnosti lze vytknout i ustanovením, podle nichž nebude přijata žádost od občana, který byl do současného bytu, bytové náhrady nebo přístřeší vystěhován pro hrubé porušování dobrých mravů v domě, porušování povinností vyplývajících z nájmu či pro neužívání bytu. Tím se nájemníkům dostává sdělení, že je zbytečné vyvíjet jakoukoliv snahu, protože cesta zpět do normálních podmínek je odříznuta.
Lze nalézt také ustanovení, podle nichž může žádost podat nájemce bytu, jehož stav podle potvrzení příslušného orgánu státní správy může být příčinou ohrožení zdraví uživatelů bytu, pokud tento stav nezavinil nájemce či příslušník jeho domácnosti. O tom, zda stav bytu může být příčinou ohrožení zdraví uživatelů, rozhoduje stavební úřad. Zároveň většinou rozhoduje o tom, že je pronajímatel povinen zajistit nájemci takto postiženého bytu náhradní bydlení. Stavební úřad přitom nezjišťuje, kdo tento stav způsobil, ani nedává pronajímateli možnost, aby libovolně hodnotil, zda nájemce nebo příslušník jeho domácnosti tento stav zavinil. Předpis města je tedy v rozporu se stavebním zákonem.
Některé obce podmiňují přijetí žádosti o obecní byt zaplacením poplatku, který nebývá vůbec symbolický. Kromě problematického dopadu takového požadavku na osoby sociálně slabé lze konstatovat, že takové ustanovení je v rozporu s čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, protože daně a poplatky je možné ukládat jen na základě zákona. Žádný zákon ovšem neobsahuje zmocnění, na němž by obce založily své právo v této situaci poplatky stanovit či vybírat. Poplatek se navíc při nesplnění podmínek pro zápis do pořadníku mnohdy nevrací! Podobně je možno posoudit stanovení povinnosti složit kauci, jíž se obecně podmiňuje možnost uzavřít nájemní smlouvu. Kauci je ovšem možno sjednat jen jako součást smlouvy, nikoliv ukládat její složení opatřením nebo jiným obecným předpisem.
Oběť diskriminační vyhlášky obce může podat ústavní stížnost, jejíž součástí může být návrh na zrušení předmětného předpisu nebo jiného opatření samosprávy. Toto oprávnění je však vázáno na skutečnost, že tímto předpisem nebo opatřením bylo porušeno konkrétní základní lidské právo nebo svoboda stěžovatele, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou o lidských právech a základních svobodách.
Ubytovny, tzv. holobyty a domovní řády
Projekty sociálního bydlení jsou často zaměňovány za snižování kvality bydlení pod úroveň obvyklou ve středoevropském kulturním prostředí. Paradoxně jsou takové postupy v oblibě zejména u orgánů místní samosprávy. Objekty určené k bydlení osob, které buď z vlastní viny či v důsledku sociálních potíží způsobených vnějšími faktory jsou nuceny využít takové bydlení nižší kvality, jsou někdy označována jako holobyty, jindy jako ubytovny. V úrovni kvality bydlení nabízeného v rámci těchto dvou forem nejsou podstatné rozdíly. Jejich provozovatelé, zejména obce, přesto zdůrazňují potřebu jejich důsledného odlišování. Rozdíl bývá někdy v právním vztahu, na jehož základě jsou ubytovny a holobyty užívány – zatímco v ubytovnách jsou většinou uzavírány smlouvy o ubytování, v holobytech jsou spíše sjednávány nájemní smlouvy na dobu určitou. Název holobyty je také poměrně jednotně užíván pro byty, do nichž jsou vystěhováni neplatiči nájemného v případech, kdy soud přivoluje k výpovědi z nájmu bytu s podmínkou zajištění ubytování nebo přístřeší, nebo kdy neplatiči dobrovolně ukončí nájem v původním bytě bez ingerence soudu, zatímco ubytovny jsou užívány k zajištění bydlení z nejrůznějších důvodů – jedná se jak o výše zmíněné případy kdy je třeba vyklízeným zajistit přístřeší nebo ubytování, tak o osoby, které byly vystěhovány pro neplacení nájmu bez náhrady a následně si samy sjednávají smlouvy o ubytování v ubytovně. Nalezneme tu i nájemníky vystěhované původně z objektů které jsou v havarijním stavu, jimž byla ubytovna poskytnuta původně jako nouzové řešení s tím, že jim bude posléze přidělen náhradní byt. V některých případech je bydlení v ubytovně rovnou obcí nabízeno žadatelům o obecní byt. Kromě obou již zmíněných označení je možno se setkat s názvy jako azylový dům nebo azylový typ domu, ubytovací centrum atd. Také tyto názvy nesou zařízení, v nichž jsou uzavírány smlouvy o ubytování a bydlení v nich je navíc dále regulováno tzv. ubytovacími nebo domovními řády. Zatímco holobyty jsou zřizovány většinou spíše obcemi, zřizovateli ubytoven jsou jak obce, tak soukromí provozovatelé. Bez ohledu na tyto formální rozdíly je úroveň kvality tohoto bydlení na nevyhovující a podprůměrné úrovni. V mnoha případech to znamená také hygienické nedostatky, špatný stav vodoinstalace a elektroinstalace, nedostatečnou infrastrukturu a odříznutí od běžných služeb a ostatních osídlených lokalit.
Tato extrémně nízká úroveň bydlení a služeb je v často v křiklavém nepoměru k částkám, jež je ubytovaný nebo nájemce povinen hradit – vždyť měsíční nájemné v některých z nich dosahuje výše regulovaných nájmů v bytech I. kategorie, tj. nájmy stanovené podle vyhlášky č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu.
Ubytovací nebo domovní řády těchto „zařízení“ charakterizují někdy ubytování, jež poskytují, jako „ubytování dočasné pro občany, kteří nejsou schopni vést soběstačný občanský život, ať již v pronajatých bytech nebo nemají vlastní byt v jiných domech či prostorách k tomu určených.“ Další ustanovení zasahující neúnosným způsobem do rodinného a soukromého života obyvatel obsahují někdy smlouvy o ubytování, jindy ubytovací nebo domovní řády. Nejčastěji se jedná o zákazy návštěv, nebo „povolování“ návštěv blízkých osob „výjimečně jen občas “ na základě povinného předchozího „ohlášení“.
Smlouva o ubytování která např. stanoví, že „v objektu se poskytne ubytování osobám, které město umístilo na základě rozhodnutí stavebního úřadu a osobám, které užívají objekty v nevyhovujícím technickém stavu, který ohrožuje jejich život a zdraví, “ může být obcházením ustanovení občanského zákoníku, protože se jedná o výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. e); v takovém případě má nájemce právo na náhradní byt, který je podle místních podmínek zásadně rovnocenný bytu, který má vyklidit. Pokud by tedy ve věci rozhodoval soud o výpovědi z nájmu bytu, nemohla by taková výpověď nabýt účinnosti a nájemce ani není možné kamkoliv „umístit“, aniž by pronajímatel náhradní byt poskytl. Zdá se tedy, že tito nájemníci jsou do ubytovny vystěhováni tzv. „dobrovolně“ – na základě „dohody“ s pronajímatelem, který zneužívá jejich neznalosti, protože si nejsou dostatečně vědomi svého práva na náhradní byt.
Kvalita bydlení v těchto zařízeních se ani vzdáleně nepřibližuje úrovni bydlení obvyklé v českém prostředí. Koupelny a WC jsou většinou společné pro více bytů (zvlášť pro muže a zvlášť pro ženy). Domovní řády obsahují ustanovení, jež hraničí s ponižováním lidské důstojnosti – tak např. stanoví závazně doby, kdy bude obyvatelům umožněno užívat umývárny, přičemž „provozní doba“ umývárny není běžně stanovena ani na každý den v týdnu a bývá naprosto nepřijatelně časově omezena .
Některá pravidla ubytovacích řádů jsou v rozporu s ustanoveními občanského zákoníku, která upravují práva a povinnosti vyplývající z ubytovací smlouvy. Ubytovací řády stanoví ubytovaným „povinnost“ pravidelného úklidu společných prostor, a zařízení domu, ba dokonce okolí náležejícího k domu – na tyto činnosti jsou dokonce vypisovány jakési „služby“ z řad ubytovaných. Ubytovanému je někdy ukládáno, aby si na své náklady zajišťoval topivo (tuhá paliva). V rozporu s ústavními principy respektování domovní svobody řády stanoví ubytovaným povinnost prakticky kdykoliv bez uvedení jakéhokoliv důvodu umožnit „kontrolu ubytovací jednotky“ pracovníkům ubytovatele, městské policie, policie ČR či městského úřadu. Těžko říci, co jiného je možno rozumět ustanoveními o „součinnosti policie ČR při dohledu nad počtem osob trvale se v bytě zdržujících“ , než překračování pravomocí Policie ČR a neoprávněné zásahy do práva k domu nebo bytu.
Obzvláště tristní v těchto řádech je svévolné popírání ústavních principů, zejména práva na nedotknutelnost obydlí. Mezi představiteli obecních samospráv a správci zmiňovaných objektů je totiž z neznámých důvodů rozšířena mylná představa, že domovní svoboda se vztahuje pouze na nájem bytu,takže pokud uzavřou smlouvu o ubytování, nemusí právo na soukromí vůči ubytovanému a jeho rodině respektovat. Ze stejného důvodu také zdůrazňují, že se jedná o dočasné ubytování, nikoliv trvalé bydlení (ačkoliv dobře vědí, že většina obyvatel jejich zařízení užívá k trvalému bydlení), protože se domnívají, že dočasné ubytování požívá v tomto směru slabší ochrany.
Existence práva na nedotknutelnost obydlí ovšem nikdy nebyla podmíněna výlučně uzavřením nájemní smlouvy či trvalým charakterem bydlení. Nedotknutelnost obydlí je objektem trestněprávní ochrany. Podle trestních předpisů a judikatury je třeba pod obydlím rozumět stavby sloužící k trvalému bydlení, dočasnému ubytování nebo individuální rekreaci. Právo na nedotknutelnost svého obydlí tedy požívá i turista, který přebývá ve svém stanu, tím spíše tedy osoby oprávněně užívající byty na základě smlouvy o ubytování.
Ubytovaní či obyvatelé holobytů si nechávají líbit i poměrně nemravné či vysloveně nezákonné jednání nikoliv proto, že by se jednalo o postupy dovolené, ale protože jsou na bídném a předraženém bydlení zcela závislí. Trh s volnými byty prakticky neexistuje, ubytovací smlouvy jsou uzavírány často na velmi krátká období, nájemní smlouvy v holobytech většinou na dobu určitou. Pokud by měli ke smlouvám či k ubytovacím řádům nějaké výhrady, poměrně brzy se dozvědí, že přece mohou jít, jestli se jim něco nelíbí – nikdo je přece nedrží.
