Poradna pro občanství,občanská a lidská práva Ječná 7Praha 2120 00 Telefon: +420.224 829 087 E-mail:
Nařízením o předběžném opatření podle §76a o.s.ř. soud rozhodl o umístění dětí do jiného zařízení než bylo navrhováno orgánem péče o děti. Své rozhodnutí soud zdůvodnil kromě jiného vyšší vhodností tohoto zařízení z hlediska zájmu dítěte a jeho lepší dostupností pro rodiče.
Nezletilá matka utekla z ústavu a byla od svého dítěte „za trest“ oddělena; na základě vydání předběžného opatření bylo dítě umístěno v jiném ústavu. Když již byla matka z ústavního zařízení propuštěna, nebylo předběžné opatření zrušeno, ale naopak byla prvoinstančním soudem dítěti nařízena ústavní výchova. Matka se proti tomuto rozhodnutí odvolala, namítala že se situace změnila, z ústavního zařízení je již propuštěna a má vytvořeny podmínky aby mohla o dceru pečovat. Na základě návrhu matky bylo dítě také přemístěno do zařízení v místě bydliště matky, kde matka mohla dceru bez přemrštěných finančních nákladů často navštěvovat, a usilovala o to aby mohla výchovu dítěte převzít. Soud nakonec dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky pro nařízení ústavní výchovy pro dítě.
Nad dětmi byla nařízena ústavní výchova, když byla matka odsouzena za zanedbání jejich výchovy k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Děti měly velké počty neomluvených hodin, špatný prospěch a snížené známky z chování. Po návratu z výkonu trestu matka získala bydlení a děti u ní několikrát pobývaly na víkend se svolením orgánů péče o děti. Matka je však vracela pozdě a v průběhu návštěv se projevily s některými dětmi výchovné problémy.
Nezletilá T. byla na základě předběžného opatření předána do ústavní péče s tím, že rodiče nejsou schopni zajistit její řádnou výchovu. Následně byl podán návrh na nařízení její ústavní výchovy. T. měla velký počet neomluvených hodin ve škole, ani uložení pokuty rodičům nevedlo ke zlepšení. Rodiče podávali proti oběma opatřením řádné opravné prostředky a namítali, že vývoj nezl. T. není zcela narušen – emoční vztahy v rodině jsou na výborné úrovni, vztahy mezi rodiči samotnými a mezi rodiči a dětmi jsou velmi dobré. Rodina zajišťuje svým členům pocit bezpečí, emoční sounáležitosti a její členové se mají rádi. Rodiče soudu nabídli také písemný závazek doplněný závazkem občanského sdružení P. rodičům pomáhat, že budou dbát o zajištění řádné školní docházky T. Soud následně návrh na nařízení ústavní výchovy zamítl, předběžné opatření zrušil. Situace v rodině se potom velmi zlepšila.
Nad dětmi Š. byl nejprve ustanoven dohled. V roce 2000, kdy rodina začala opakovaně měnit své bydliště, bylo vydáno předběžné opatření, děti byly umístěny do ústavu a následně na návrh orgánu sociálně právní ochrany dítěte soud rozhodl zároveň o ústavní výchově i o zrušení rodičovských práv rodičů. Rodiče se sice odvolali, ale po uplynutí zákonné lhůty. Poté se tedy domáhali navrácení rodičovské zodpovědnosti a zrušení ústavní výchovy dětí. Našli si bydlení, o které však před rozhodnutím soudu ve věci zase přišli - spor o místní příslušnost soudu a opatrovníka se vlekl dlouho. Soud tedy nakonec návrh na zrušení ústavní výchovy zamítl, ale rodičovskou zodpovědnost rodičům vrátil.
Rodina W. prodala dům s tím, že bude bydlet v nájmu v jiném okrese. Brzy se ale ukázalo, že rodiče nejsou schopni si zajistit trvalé bydlení. Nad pěti dětmi byl nejprve ustanoven dohled a brzy poté byly děti na základě předběžného rozhodnutí umístěny do dvou různých dětských domovů. Soud konstatoval, že rodina nemá trvalé a vhodné bydlení. Rodičům také nebyly doporučeny návštěvy v dětském domově kde byly dvě nejmladší děti, protože byly plačtivé a po rodičích se jim stýskalo. Poslední návštěva se neuskutečnila protože v dětském domově byla karanténa. Okresní úřad pak podal návrh na určení, že není třeba souhlasu rodičů s osvojením nejmladších dětí s tím že po dobu nejméně šesti měsíců soustavně neprojevují o děti opravdový zájem zejména tím, že děti pravidelně nenavštěvují. Okresní soud pak skutečně takto rozhodl, a ačkoliv rodiče namítali, že jim bylo zakázáno děti navštěvovat, krajský soud proto rozhodnutí potvrdil. Rodiče podali proti oběma rozsudkům ústavní stížnost. Ústavní soud shledal, že rozsudkem vyslovujícím že není třeba souhlasu rodičů k osvojení nezletilých bylo porušeno základní právo stěžovatelů na spravedlivý proces a právo na respektování rodinného života.
Na počátku devadesátých let přidělilo město L. větší počet bytů v lokalitě K. Šlo o byty IV. kategorie, dnes v důsledku dlouhodobě zanedbané údržby ve velmi špatném stavebním stavu. Nájemníci nedostali k podpisu žádné nájemní smlouvy. Byly předány byty i klíče, a nájemníkům bylo obvykle sděleno, že smlouvu dostanou poštou. V rozmezí let 2000 – 2003 začalo město L. postupně podávat na jednotlivé nájemníky žaloby na vyklizení bytu s odůvodněním, že byty jsou užívány bez řádné nájemní smlouvy. Žalovaní se bránili tím, že nájemní vztah k bytu vznikl, i když nemají nájemní smlouvu. Poukazovali přitom na to, že podle právní úpravy účinné před 1.1.1995 se nevyžadovala písemná forma nájemní smlouvy.
