Judikatura v oblasti diskriminace na základě postižení není zatím nijak rozvinuta. Pokud se mezinárodní instituce zabývají postižením, je to obvykle z jiných důvodů než na základě diskriminace, např. jde o porušení zákazu mučení a jiného krutého, ponižujícího nebo nelidského zacházení, držení postižených v speciálních ústavech, jejich právo na spravedlivý proces nebo právo na získání důchodových a sociálních dávek. Časté jsou také případy, kdy byli postižené děti odebrány rodičům nebo děti odebrány postiženým rodičům a segregace postižených ve vzdělávacích zařízeních. Navíc, je v málo případech, kde byla diskriminace z důvodu postižení namítána soudy nebo výbor pro lidská práva skutečně shledali porušení práva na rovné zacházení. Na úrovni Evropského soudu pro lidská práva navíc často stížnosti, kde je tvrzena diskriminace z důvodu postižení ani nebyly prohlášeny za přijatelné.
Rozvinutější judikaturu lze najít v jednotlivých státech, které disponují také obsáhlejší legislativou v oblasti zákazu diskriminace již řadu let.
Mezinárodní judikatura
Hamilton v. Jamajka - Výbor pro lidská práva
Clement Francis v. Jamajka - Výbor pro lidská práva
P. a L.D. v. Spojené Království - Evropská Komise pro lidská práva
Zehnalová a Zehnal v. Česká republika - Evropský soud pro lidská práva
McIntyre v. Spojené Království - Evropská Komise pro lidská práva
Asmundsson v. Island - Evropský soud pro lidská práva
Price v. Spojené Království - Evropský soud pro lidská práva
Malone v. Spojené Království - Evropská Komise pro lidská práva
Kutzner v. Německo - Evropský soud pro lidská práva
Zephiniah Hamilton v. Jamajka
Rozhodnutí Výboru pro lidská práva ze dne 28.července 1999, komunikace č. 616/1995, U.N.Doc. CCPR/C/66/D/616/1995
Případ se týkal zacházení s postiženým odsouzeným - Hamiltonem, který byl umístěn do cely pro čekající na výkon trestu smrti. Hamilton byl paralyzován na obě nohy a v souvislosti s tým měl potíže dostat se ven z cely nebo do postele, také nebyl sto používat záchodové zařízení, a musel platit za pomoc svým spoluvězňům. Vůči tomuto zacházení se stěžoval dozorcům i vedení věznice, ale bezúspěšně. V stížnosti k Výboru pro lidská práva Hamilton pak namítal, že zacházením ve věznici byla porušena jeho práva na zákaz mučení a nelidského a ponižujícího zacházení, zaručena článkem 7 a 10 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, protože jeho postižení nebylo bráno v úvahu při zařizováni jemu určených prostor pro bydlení. Výbor konstatoval, že tyto práva byla skutečně porušena a že podmínky, ve kterých byl Hamilton držen porušily jeho právo na humánní a důstojné zacházení. Výbor také stanovil, že Jamajka je povinna poskytnout Hamiltonovi odškodnění a umístit jej do podmínek, které vezmou v úvahu jeho postižení, a zajistit, aby se podobné porušení neopakovaly v budoucnu.
Clement Francis v. Jamajka
Rozhodnutí Výboru pro lidská práva ze dne 25.července 1995, komunikace č. 606/1994, U.N.Doc. CCPR/C/54/D/606/1994 (1995).
Stěžovatel Clement Francis byl odsouzen za vraždu a v roce 1980 umístěn do zařízení pro osoby čekající na výkon trestu smrti. V roce 1992 byla klasifikace daného trestného činu, pro který byl odsouzen, změněna a dále neměl být za něj ukládán trest smrti, takže byl stěžovatel z daného oddělení po dvanácti letech přemístěn. Stěžovatel namítal, že tak dlouhý pobyt na oddělení čekajících na výkon trestu smrti ovlivnil jeho psychické zdraví, jelikož na oddělení nebyla žádná psychiatrická pomoc. Tvrdil, že mu pobyt způsobil duševní tíseň a tým byl porušen zákaz mučení a nelidského zacházení dle článku 7 a 10 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a že mu smluvní stát způsobil jeho duševní postižení. Výbor pro lidská práva rozhodl, že stát povinnosti stanoveny citovanými články a že stav p.Francise se skutečně v důsledku vězení v cele pro výkon trestu smrti zcela značně zhoršil a nařídil Jamajke zajistit účinnou náhradu včetně potřebné lékařské péče.
Botta v. Itálie
Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva č. 153/1996/772/973 ze dne 24.února 1998
Stěžovatel, osoba s fyzickým postižením (upoutaný na invalidní vozík), v roce 1990 cestoval do přímořského letoviska Lido degli Estensi nedaleko města Comacchio. Zde zjistil, že pro postižené jako on nejsou plovárenské zařízení dostupné. Pro nedostatek (mimo jiné) speciálních přístupových ramp a speciálně upravených záchodů a koupelen se nemohl pan Botta dostat na pláž a k moři, což bylo v přímém rozporu s italskou legislativou, která stanovila, že koncesní smlouvy na soukromé pláže musí obsahovat ustanovení o tom, že soukromé pláže zajistí jejich dostupnost pro postižené. Pan Botta podal v této věci několik opakovaných stížností a urgencí k místním orgánům, ale tyto neučinili žádné kroky pro odstranění situace a dostupnost pláží nezajistili . Botta se také pokusil iniciovat trestní řízení vůči místním orgánům, ale případ se neposunul dál než po jeho trestní oznámení.
Pan Botta proto podal stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva, ve které tvrdil, že fyzické bariéry znemožnily jeho přístup k pláži, co představovalo porušení jeho práva na soukromý a rodinný život (zaručen článkem 8 Úmluvy), přičemž v souvislosti s ním byl porušen i zákaz diskriminace (článek 14 Úmluvy). Botta tvrdil, že tyto bariéry způsobily "nemožnost mít normální sociální život, který by mu umožnil plně participovat na životě komunity". Evropský soud stížnost s ohledem na oba články zamítnul. Rozhodnutí odůvodnil tým, že cílem článku 8 je ochrana jednotlivce před neoprávněnými zásahy státu. V rámci toho má stát za povinnost přijmout opatření určené k zajištění respektu na soukromý život i ve sféře vztahů mezi jednotlivci. Neschopnost odstranit bariéry by mohla v některých případech způsobit porušení povinností státu dle článku 8 Úmluvy, přičemž rozsah této povinnosti závisí na tom, jestli může být stanovena "přímá a okamžitá souvislost" mezi "opatřeními požadovanými ze strany stěžovatele a jeho soukromým a rodinným životem". Soud se tedy ptal, jak závažné byly následky nečinnosti státu pro pana Bottu a konstatoval, že "právo získat přístup na pláž a k moři na místě vzdáleném jeho běžnému místu pobytu po dobu jeho dovolené zahrnuje tak široké interpersonální vztahy a blíže neurčený rozsah, že v něm nelze shledávat vztah mezi opatřeními, které byl stát povinen přijmout". Jelikož Soud rozhodl, že nejde o porušení článku 7, nelze konstatovat porušení článku 14, protože článek 14 nelze porušit sám osobě, jen ve spojení s jiným článkem.
Toto rozhodnutí je významné v tom, že Evropský soud přijal názor, že bezdůvodné bariéry (fyzické nebo jiné) mohou porušit právo postižené osoby zakotvené v článku 8. Každý případ ale vyžaduje posouzení toho, jestli následky na život stěžovatele jsou tak závažné, že vyžadují pozitivní povinnost státu sjednat nápravu situace.
P. a L.D. v. Spojené království
Rozhodnutí Evropského Komise pro lidská práva č. 14135/88 ze dne 2.října 1989
Stěžovatelé měli dceru, Lydii, která měla poškozený mozek a zaostávala ve vývinu. Lydia byla umístěna do speciální mateřské školky pro postižené děti, ale její rodiče si nepřáli, aby se trvale vzdělávala v systému pro postižené a domnívali se, že její umístění do běžné školy, kde by byla smíšená skupina dětí, by představovalo pro ní vhodnější a lepší vzdělávací prostředí.
Místní školní správa nabídla, aby Lydia navštěvovala běžnou školu dvakrát týdně a speciální školu třikrát týdně. Její rodiče toto opatření přijali jako dočasné, ale žádali odlišné trvalé řešení. Také žádali, aby bylo v běžném vzdělávacím systému k dispozici více podpůrných služeb pro postižené, co ale bylo Školní správou zamítnuto.
Stěžovatelé podali žalobu k Evropskému soudu pro lidská práva, kde namítali porušení práva na vzdělání (zaručeném v článku 2 Protokolu 1 Úmluvy), které podle jejich názoru obsahuje poskytování přiměřeného rozsahu praktických možností v rámci státního školního systému pro rodiče týkající se školního vzdělávání jejich děti. Namítali také porušení zákazu diskriminace (článek 14 Úmluvy) ve spojení s článkem 2 Protokolu 1, protože rodiče postižených dětí měli na výběr méně vzdělávacích možností ve srovnání s rodiči ostatních dětí. Lydiina výchova jí nabízela méně intelektuálních a sociálních stimulů než ty, které mělo v školním systému Spojeného království dítě bez postižení. Nakonec namítali porušení práva na soukromý a rodinný život (článek 8 Úmluvy), který měl být porušen tým, jak školní správa nakládala s jejich případem.
Případem se zabývala Evropská Komise, která konstatovala, že při umísťování duševně postižených dětí do systému běžného školství mají mít místní úřady širokou možnost diskrece ohledně toho, jak nejlépe přerozdělovat omezené prostředky na vzdělávání v různých případech. Komise rozhodla, že školní správa respektovala přání Lydiiných rodičů a snažila se přijat kompromis a zakomponovat jejich požadavky. Proto podle názoru Komise nešlo o porušení článku 2 Protokolu 1. Komise také rozhodla, že stížnosti na porušení článku 14 nejsou důvodná a že článek 8 nepokrývá Lýdiinu situaci. Stížnost byla prohlášena za nepřípustnou.
Zehnalová a Zehnal v. Česká republika
Žaloba no. 38621/97, rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19.2.2002
Stěžovatelé žijí v městě Přerov, kde není řada budov veřejného charakteru a budov pro veřejnost dostupná pro osoby s fyzickým postižením, např. pošta, městský úřad apod. Manželé Zehnalovi na tuto skutečnost upozorňovali městský úřad, ale žádné potřebné změny pro dostupnost budov nebyly učiněny. Za určitou dobu byly některé namítané překážky odstraněny, ale stěžovatelé měli za to, že se tak nestalo v důsledku opatření a tlaku odpovědných orgánů. V listopadu 1995 proto podali žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě, která byla zamítnuta. Po zamítnutí odvolání Vrchním soudem v Olomouci se stěžovatelé obrátili na Ústavní soud, který případ také zamítl a oni následně podali žalobu k Evropskému soud pro lidská práva.
S odvoláním se na článek 8 a 14 Úmluvy stěžovatelé namítali diskriminaci při výkonu jejich práv s ohledem na postižení paní Zehnalové. Evropský soud, s odvoláním se na případ Botta, prohlásil, že "článek 8 Úmluvy nemůže být obecně aplikovatelný v každém případě, kdy je stěžovatelův každodenní život narušen, vztahuje se jen na výjimečné případy". Soud dále pokračoval, že stěžovatelé byli v stížnosti a ohledně svých problémů moc vágní na to, aby bylo možné jejich případ považovat za výjimečnou situaci. Proto nelze na případ aplikovat článek 8. podobně jako v případe Botta, protože nebylo možné aplikovat článek 8, nebylo možné aplikovat ani článek 14 a tak pro nedostatek jakéhokoliv porušení Úmluvy byla stížnost prohlášena za nepřípustnou.
McIntyre v. Spojené Království
Rozhodnutí Evropské Komise soudu pro lidská práva ze dne 21.října 1998, č. 29046/95
Stěžovatelka trpěla svalovou dystrofií, nemocí, která vede k rostoucímu omezení mobility. Na žádost matky navštěvovala běžnou základní školu, nikoliv školu speciální, a škola jí poskytovala různé úlevy a služby související s jejím postižením. Avšak stěžovatelka v důsledku postižení ztratila schopnost pohybovat se po schodech, a tak neměla přístup do knihovny a školních laboratoří, které byly umístěny ve druhém patře budovy školy. Stěžovatelka a její rodina opakovaně žádali školní správu, aby byl ve škole zřízen výtah a aby tak stěžovatelka mohla mít přístup do školních zařízení ve druhém patře. Školní správa však rozhodla, že náklady na instalaci výtahu by nebyli efektivní a žádost zamítla. Místo toho správa zajistila, aby byly stěžovatelce přinášeny knížky z knihovny a aby jí byly hodiny vědeckých předmětů poskytovány na přízemí, když se nemohla účastnit výuce se svojí třídou. Stěžovatelka a její matka iniciovali soudní spor, aby školu donutily výtah instalovat, ale jejich žaloba i odvolání byly zamítnuty s tvrzením, že školní správa není povinna zajistit instalaci výtahu a že její rozhodnutí nebylo nepřiměřené.
Stěžovatelka podala žalobu k Evropskému soudu, ve které namítala porušení práva na plný přístup ke vzdělání (článek 2 Protokolu 1 Úmluvy), které mělo být porušeno zamítnutím její žádosti školní správou. Namítala také diskriminaci na základě jejího postižení (porušení článku 14 Úmluvy). Evropská komise rozhodla, že finanční důvody, které vedly školní správu k zamítnutí instalace výtahu, byly přiměřené a důvodné a v rámci diskrece jim přiznané k úvaze o tom, jak budou přerozdělovány finanční prostředky. Komise také rozhodla, že školní správa se snažila a poskytla mnoho úlev v souvislosti s postižením stěžovatelky, aby jí zajistila nejlepší možné vzdělání a nelze tvrdit, že jí bylo upřeno právo na vzdělání. Také rozhodla, že stěžovatelka nebyla obětí diskriminace, protože jediný případ, kdy s ní bylo zacházeno odlišně ve srovnání s jejími vrstevníky, byl tehdy, kdy se škola snažila vyrovnat podmínky související s jejím postižením. Stížnost byla proto vyhlášena za nepřípustnou.
Asmundsson v. Island
Případ č. 00060669/00 ze dne 28.ledna 2003
Asmundsson pracoval jako námořník od roku 1969 do roku 1978, kdy utrpěl vážný pracovní úraz, v důsledku kterého musel opustit práci. Následně byl jeho zdravotní stav zhodnocen jako plně invalidní (s pracovní schopností sníženou o 100%) a pobíral invalidní důchod z Námořního penzijního fondu. Nárok na invalidní důchod vyplynul z toho, že Asmunsson nebyl sto vykonávat práci jako před postižením a že utrpěl fyzickou ztrátu vyšší než 35%.
V roce 1992 bylo posuzování pracovní neschopnosti v souvislosti s pobíráním invalidního důchodu změněno, protože Fond se dostal do finančních potíží. Změna spočívala v tom, že nárok na invalidní důchod měli jenom ti, kteří ztratili úplně schopnost práce a už ne ti, kteří pouze nemohli vykonávat svoje dřívější zaměstnání. Tyto změny se přitom týkali nejen budoucích invalidních důchodců, ale také těch, kteří již důchod pobírali. K účinnosti zákona byla stanovena pětiletá lhůta, takže Asmundsson měl pobírat důchod až do roku 1997. V roce 1994 se ale podmínky znovu změnily a u každého invalidního důchodce se měly podmínky pro přiznání důchodu nově posuzovat. Posudkový lékař rozhodl, že Asmundssonov postižení nepředstavovalo snížení pracovní schopnosti o více než 35% a proto Fond zastavil výplaty jeho důchodu (který pobíral již 20 let). V podobné situaci se octlo dalších 54 invalidních důchodců. Asmundsson se vůči rozhodnutí odvolal a po vyčerpání všech opravních prostředků podal stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva. V stížnosti namítal porušení práva na nerušenou držbu majetku (článek 1 Protokolu 1) a diskriminaci na základě postižení (porušení článku 14 Evropské úmluvy) s tým, že odebrání invalidního důchodu nebylo založeno na ospravedlnitelných důvodech a vyústilo v diskriminaci.
Evropský soud zatím vydal pouze rozhodnutí o přípustnosti stížnosti. V odpovědi na stížnost islandská vláda přiznala, že odebrání důchodu představuje zásah do stěžovatelovi nerušené držby majetku, ale tvrdila, že toto vyplývalo ze zákona a bylo v souladu se zájmen státu a společnosti, a že mezi zásahem a zájmem společnosti existoval přiměřený vztah. Soud prohlásil stížnost za přípustnou, protože se týká komplexních otázek standardů a skutečností chráněných Evropskou úmluvou.
Price v. Spojené Království
Rozhodnutí Evropského soud č. 34 EHRR 53 (2002) ze dne 10. června 2001
Případ se týkal stěžovatelky, která byla fyzicky postižená a odkázaná na invalidní vozík (nebyla schopna používat ani jednu ze čtyř končetin a měla problémy s ledvinami). Paní Price v občanském soudním řízení týkající se dluhů, za které byla odpovědna, odmítla odpovědět na položený dotaz a byla odsouzena k trestu odnětí svobody na 7 dní pro urážku soudu. Po tuto dobu byla umístěna do cely, která nebyla uzpůsobena pro osoby s postižením a proto musela celou dobu spát ve svém invalidním vozíku, přičemž nemohla dosáhnout na pohotovostní knoflíky umístěny v cele a na spínače světla, stejně tak nemohla použít záchod v cele. Když jí bylo konečně umožněno jít na toaletu, byla tam opuštěna na dobu několik hodin a svlečena před dozorci mužského pohlaví. V stížnosti k Evropskému soudu následně namítala porušení zákazu ponižujícího zacházení (článek 3 Úmluvy). Spojené království nepopíralo, že by stěžovatelka byla vystavena nepohodlí, ale tvrdilo, že toto nedosahovalo minimální úrovně závažnosti, jak je požadované článkem 3 Úmluvy.
Evropský soud ale konstatoval, že hranice závažnosti závisí na "všech okolnostech případu, jako délka zacházení, jeho fyzické a psychické následky, a v některých případech také pohlaví, věk a zdravotní stav oběti" a po prozkoumání případu konstatoval, že "vazba těžce postižené osoby v podmínkách, kde byla vystavena nebezpečnému chladu, riziku vzniky otoků v důsledku toho, že její postel byla tvrdá nebo nedostupná, a nemožnost použít toaletu nebo se udržet v čistotě bez největších možných obtíží, představuje ponižující zacházení v rozporu s článkem 3 Úmluvy". S ohledem na postižení stěžovatelky je zajímavý také separátní votum soudce Greva, který se vyslovil, že "je jasné, že omezení jakékoliv nepostižené osoby na úroveň schopnosti pohybu stěžovatelky a možnosti se o sebe postarat, dokonce i na omezenou dobu, by dosahovalo úrovně nelidského a ponižujícího zacházení, dokonce možno mučení. V civilizovaných zemích, jako je Spojené království, považuje společnost nejen za vhodné, ale za základní lidské právo, snahu zmenšit a kompenzovat postižení, kterým trpí osoba jako stěžovatelka. Podle mého názoru, tyto kompenzační opatření vtvoří součást tělesné integrity postižených osob".
Malone v. Spojené Království
Rozhodnutí Evropské Komise pro lidská práva č. 25290/94 ze dne 24.února 1996
V tomto případě se Evropská Komise zabývala stížností, která byla v důsledku revmatické artritidy odkázána na invalidní vozík. Paní Malone se stěžovala, že vlastnické řízení ve věci jejího obecního domu bylo nespravedlivé. Žádala, aby byl případ přeložen k jinému soudu, v blízkosti jejího bydliště, co jí ale bylo zamítnuto, takže musela každý den odejít z domu v půl páté ráno, aby se dostala k soudu včas, co představovalo celkově cestu 950 km. Tato cesta jí způsobila vážné zdravotní potíže, v důsledku kterých byla upoutána na lůžko po dobu 4-dnů a vyžadovala lékařskou péči. Také se stěžovala, že příslušná soudní budova nebyla vybavena přiměřeným výtahem (v soudní budově jí vždy museli vynést do schodů), a také že trpěla vážným nepohodlím v důsledku nedostatečných toalet pro postižené. Pani Malone ve svojí stížnosti k Evropskému soudu namítala porušení práva na spravedlivé soudní řízení (článek 6 Úmluvy) a to, že právo stran v soudním řízení využít všech prostředků pro přednesení případu před soud nezbavuje stát povinnosti zajistit pozitivně, aby zabránili diskriminaci tohoto typu. Když místní orgány podali v její věci žalobu, museli vědět, že je postižena a soud měl mít povinnost přijmout proaktivní opatření a umožnit jí plnou a nerušenou účast na řízení.
Rozhodnutí Komise ale prohlásilo stížnost za nepřípustnou. Komise se soustředila především na skutečnost, že paní Malone žádala o přeložení řízení k soudu, který by byl pro ní snadněji dostupný v pozdějším stádiu řízení a že "nedostatečně odůvodnila a popsala soudu její problémy".
Kutzner v. Německo
Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva č. 46544/99 ze dne 26.února 2002
Případ se týkal odebrání dětí postiženým rodičům. Dcery stěžovatelů (ve věku pět a sedm let) byly rodičům odebrány orány sociální péče s tvrzením, že jejich "oslabený duševní vývoj je činil neschopnými vychovávat jejich děti". Odebrání však nebylo ani v nejmenším založeno na zanedbání péče nebo na špatném zacházení. Děti byly od sebe rozděleny a umístěny do pěstounské péče. Po dobu prvních šesti měsíců neměly žádný kontakt s rodiči a posléze byl jejich kontakt omezen na hodinu měsíčně.
V německém řízení o umístění do náhradní péče několik odborníků namítalo vůči rozhodnutí orgánů sociální péče a zdůrazňovali význam, který pro děti vyplýval ze vztahu s rodiči. Odborníci tvrdili, že rodiče jsou schopni pečovat řádně o svoje děti a to jak po citové i intelektuální stránce, za podmínek, že dětem bude poskytována osobitná výchovní péče ze strany orgánů.
Evropský soud shledal v tomto případe porušení práva na soukromý a rodinný život (zaručen článkem 8 Úmluvy) přičemž Soud poukázal na pozitivní povinnost státu v takových případech přijat opatření, které umožní sloučení rodiny co nejdříve to bude možné, přičemž takové opatření by měly zahrnovat poskytování přídavných výchovných a jiných opatření pro podporu rodiny. Podle Soudu se porušení práva na rodinný život týkalo nejen původního odebrání dětí, ale také jejich separaci po dobu pěstounské péče, a omezení kontaktů rodičů a dětí.
Toto rozhodnutí stojí za pozornost s ohledem na zákaz diskriminace postižených, protože jde o první rozhodnutí Evropského soudu, který konstatuje povinnost smluvního států poskytovat podporu postiženým rodičům, aby bylo zajištěno jejich právo na rodinný život.
